Foto: Medaile Asijských her 2026. Zdroj: 20th Asian Games Aichi-Nagoya 2026.
Co se děje?
Dne 4. října skončily v Japonsku Asijské hry 2026, 16denní turnaj pořádaný v Aiči-Nagoja, na němž se sešlo více než 17 000 sportovců a funkcionářů ze 45 zemí a regionů. Z hlediska účasti byla tato akce dokonce větší než olympijské hry v Paříži v roce 2024. Kromě známých olympijských disciplín si diváci mohli užít i tradiční asijské sporty, jako jsou sepak takraw, kabadi a wu-šu.
Sportovní soutěže však probíhaly na pozadí diplomatického a geopolitického napětí. Tento článek se zabývá tím, jak se na hrách prezentovaly některé východoasijské delegace.
Jaké jsou širší souvislosti?
Asijské hry, které se poprvé konaly v Novém Dillí v roce 1951, představují významnou sportovní událost pro celý kontinent. Jejich deklarovaný účel přesahuje rámec samotné soutěže, neboť Asijská olympijská rada (OCA) danou soutěž prezentuje jako prostředek k posilování přátelství, solidarity a míru mezi asijskými národy.
Pro Japonsko, které se této akce účastní od samého počátku, se hry staly významnou platformou pro znovuzískání místa v mezinárodním společenství během poválečného období. Tokio hostilo Asijské hry v roce 1958 a posléze i olympijské hry v roce 1964. Skrze tyto sportovní události Japonsko projektovalo svou novou identitu moderní, mírumilovné a technologicky vyspělé země. Nyní již třetí pořádání Asijských her v zemi má proto význam přesahující rámec sportu, neboť Japonsko se tak opět staví do centra tohoto významného panasijského setkání.
Ačkoli je sport často prezentován jako apolitický, tvrzení o politické neutralitě těchto her by bylo obtížné obhájit. Hongkong a Macao zde sice soutěžily jako samostatné delegace oddělené od Číny, jejich účast však závisela na konečném souhlasu Pekingu. Případ Tchaj-wanu pak instrumentalizaci Asijských her zdůrazňuje ještě více: tato samosprávná demokracie musela soutěžit pod názvem „Čínská Tchaj-pej“. Spíše než o uspokojivý kompromis, jak je tato situace často popisována, zde jde o dusivý diplomatický tlak ze strany Pekingu, jehož cílem je systematicky podkopávat faktickou nezávislost Tchaj-wanu na mezinárodní scéně. Napětí ještě umocnila skutečnost, že tchajwanskému ministrovi sportu Li Jangovi (李洋) byla zpočátku znemožněna účast na uvítacím ceremoniálu před zahájením her, při kterém byly vztyčovány národní vlajky – nebo, v případě Tchaj-wanu, olympijská vlajka Čínské Tchaj-peje. Tento debakl, který zřejmě vyplynul z příkazu OCA vyloučit tchajwanského představitele, zpozdil slavnostní ceremoniál asi o hodinu, než bylo Liovi, dvojnásobnému olympijskému vítězi v badmintonové čtyřhře z let 2020 a 2024, nakonec dovoleno se zúčastnit.
Z geopolitického hlediska umožňují Asijské hry mocným státům diplomaticky potlačovat soupeře a zároveň jim poskytují scénu k prezentaci vlastní národní síly. To je zvláště patrné v případě Čínské lidové republiky (ČLR), která dominovala medailovému žebříčku a získala 169 ze 469 možných zlatých medailí. Čínská státní média obvykle spojují takovéto výsledky s narativem o „vzestupu Číny“ a sportovní úspěchy země prezentují v souladu s oficiálními stanovisky ČLR jako odraz jejího širšího prosazování se na mezinárodní scéně. Vítězství jsou prezentována v kontextu národní hrdosti, přičemž sportovci považují své zlaté medaile za nejvyšší prostředek k přinesení slávy Číně.
Další zemí vyzdvihující své úspěchy na Asijských hrách je Severní Korea, která si odvezla nové světové rekordy a sedm zlatých medailí ve vzpírání. Pro Pchjongjang představují Asijské hry vzácnou příležitost vystoupit na mezinárodní scéně. Severokorejští sportovci zde mohou vyvěsit národní vlajku a získat pro svůj stát prestiž – což lze následně prezentovat domácímu publiku jako důkaz národního úspěchu. Mezinárodní sport zůstává jednou z relativně mála cest Severní Koreje k udržení kontaktu s vnějším světem a její přítomnost v Japonsku je obzvláště významná, jelikož jí Tokio v kontextu dané sportovní události poskytlo striktně jednorázovou výjimku ze zákazu vstupu severokorejských občanů do země. Toto omezení bylo zavedeno v roce 2016 z důvodu pokračujícího jaderného a raketového programu Pchjongjangu.
Proč je to důležité?
Mezinárodní turnaje se sice mohou prezentovat jako prostředí, kde sport stojí nad politikou, ve skutečnosti jsou však tyto platformy nevyhnutelně využívány k projekci politických poselství, národní identity a moci. Otázky suverenity, uznání a diplomatického tlaku zasahují dokonce i do slavnostních ceremonií či pojmenování týmů. Zároveň se každá medaile stává něčím víc než jen sportovním úspěchem: může být demonstrací národní moci, prestiže a měkké síly. V Asii, stejně jako kdekoli jinde, je i výsledková tabule politickou záležitostí.