Foto: White House gallery
Co se děje?
V návaznosti na útok USA a Izraele na Írán, který vedl k blokádě Hormuzského průlivu, vyzval americký prezident Donald Trump spojenecké země, včetně Japonska, k poskytnutí vojenské podpory. Tato žádost postavila japonskou premiérku Sanae Takaiči do obtížné situace, zejména proto, že přišla těsně před plánovaným summitem USA a Japonska ve Washingtonu, který se původně měl zaměřit na otázky, jako jsou bezpečnost dodavatelských řetězců nebo japonské investice.
Na základě výsledků summitu se zdá, že obě strany dospěly v otázce Íránu k úmluvě, přičemž Takaiči popsala možnosti a omezení Japonska ohledně nasazení japonských sil sebeobrany (JSDF) v regionu. Tokio se nicméně nemůže plně spoléhat na svá ústavní omezení jako na absolutní ochranu před nutností zapojit se do Trumpových plánů.
Jaký jsou širší souvislosti?
V uplynulém týdnu Trump opakovaně vyjádřil očekávání, že Tokio poskytne vojenskou podporu k zajištění bezpečnosti lodní dopravy v Hormuzském průlivu, která je v současné době narušena Íránem v reakci na společný útok USA a Izraele. Tato situace vyvolala v japonské vládě intenzivní debatu ohledně možného nasazení JSDF, přičemž ministr obrany Šindžiro Koizumi připustil, že obecně „je ochrana plavidel spojených s Japonskem možná“. Japonský právní rámec však neumožňuje vyslání vojenských sil do aktivní bojové zóny.
Japonská pacifistická ústava, přijatá po druhé světové válce, využití japonských ozbrojených sil výrazně omezuje. Nasazení JSDF na bojiště je povoleno pouze v případě „situace ohrožující přežití“, což činí přímou účast v konfliktu s Íránem vysoce nepravděpodobnou. Spekulativně by se za takovou hrozbu mohla považovat silná závislost Japonska na ropě ze Blízkého východu (přibližně 90 % dovozu), tato interpretace by však byla politicky i právně kontroverzní. Nedávné průzkumy veřejného mínění navíc ukazují, že přibližně 80 % Japonců s válkou proti Íránu nesouhlasí. Ani silný parlamentní mandát nemusí Takaiči k překonání takového odporu veřejnosti stačit.
Historicky se region Blízkého východu a Afriky (MEA) váže ke klíčovým milníků v postupném rozšiřování operačních schopností JSDF. Tento proces začal v roce 1991 zapojením japonských sil do operací odminování po válce v Zálivu, pokračoval podpůrnou rolí ve válce v Afghánistánu po roce 2001 a vyvrcholil zřízením stálé námořní základny v Džibuti v roce 2011. V současnosti jde o jedinou stálou japonskou vojenskou základnu v zahraničí. Jsou zde dislokovány torpédoborce, hlídková letadla a přibližně 400 vojáků. Ačkoli je jejich zapojení do současného konfliktu nepravděpodobné, z Washingtonu by mohly zaznít další výzvy k akci.
Navzdory napětí kolem íránské otázky byl summit v japonských médiích označen za úspěšný. Dne 19. března, po setkání setkání Takaiči s Trumpem, zveřejnil Bílý dům seznam nových dohod mezi USA a Japonskem. Mezi tyto iniciativy patří posílení energetické bezpečnosti a rozšíření důvěryhodných dodavatelských řetězců pro kritické materiály v reakci na čínská vývozní omezení, která mají na obě země dopad. Další klíčovou oblastí je odstrašování a spolupráce v oblasti obrany, přičemž se obě strany zavázaly zvýšit výrobu i umístění raket v Japonsku. Hodné pozornosti je to, že obě země potvrdily svůj závazek udržovat mír a stabilitu v Tchajwanském průlivu a zároveň koordinovat s třetími zeměmi snahy o mírnění hrozeb ze strany „strategických konkurentů a států porušujících mezinárodní právo“.
Proč je to důležité?
Daná situace vyvolala napětí v rámci americko-japonské aliance, kde se tlaky Washingtonu střetávají s japonskými právními a politickými reáliemi. Ačkoli se Takaiči během setkání s Trumpem podařilo odvést pozornost od Íránu pomocí strategických a investičních dohod, USA ihned po schůzce své výzvy k vojenské pomoci obnovily.
V širším měřítku vyvolávají Trumpovy nepředvídatelné kroky pochybnosti o jeho odhodlání zajišťovat bezpečnost v indicko-pacifickém regionu. Vzhledem k rostoucí hrozbě čínské agrese vůči Tchaj-wanu se dlouhodobá spolehlivost podpory ze strany USA stává pro tento region klíčovou otázkou.