Foto: Office of the Senator Hon Penny Wong
Co se děje?
Austrálie rapidně rozšiřuje bezpečnostní spolupráci se svým bezprostředním okolím a do středu tohoto úsilí staví Indonésii. Na začátku roku 2026 podepsaly Canberra a Jakarta průlomovou bezpečnostní smlouvu institucionalizující konzultace, společné plánování a rozšířenou vojenskou spolupráci, která zahrnuje výcvikové iniciativy a potenciální sdílení vojenských zařízení.
Dohoda je projevem dlouho očekávané snahy stabilizovat bilaterální vztah, ze kterého měla Canberra historicky vždy větší prospěch, a to navzdory zásadnímu významu Indonésie pro strategickou geografii Austrálie. Přichází v době rostoucí asertivity Číny a nejistoty ohledně dlouhodobých závazků Spojených států v regionu.
Klíčové je, že se tento rámec spolupráce rozšiřuje: do širších kooperativních formátů jsou začleňovány i Japonsko a Papua-Nová Guinea, což signalizuje posun směrem k flexibilním, minilaterálním bezpečnostním sítím.
Jaké jsou širší souvislosti?
Australská iniciativa spadá do promyšlené strategie „sousedství na prvním místě“, která se začala realizovat během prvního funkčního období premiéra Anthonyho Albaneseho, jehož vláda nastoupila v roce 2022 s jasným mandátem obnovit vztahy s jihovýchodní Asií. Smlouva o společné bezpečnosti mezi Austrálií a Indonésií tedy není izolovaným krokem, ale základním kamenem širšího přenastavení, které upřednostňuje budování regionální důvěry, institucionalizovanou spolupráci a praktickou obrannou koordinaci před politikou abstraktních aliancí.
Jak uvedla australská ministryně zahraničí Penny Wong: „Tato smlouva je o tom, být si navzájem oporou v náročných časech a posilovat základy naší spolupráce.“ Indonéský prezident Prabowo Subianto se vyjádřil obdobně, s důrazem na principy „dobrého sousedství“ a dlouhodobou tradici „nezúčastněné“ zahraniční politiky Jakarty. Společně tato vyjádření podtrhují, že obě strany preferují bezpečnostní úmluvy konzultativního rázu před pevnými aliancemi.
Analytické komentáře naznačují, že skutečná hodnota smlouvy nespočívá ani tak v okamžité vojenské transformaci, ale spíše v tom, vyslat politický signál a budovat návyky ohledně vzájemné bezpečnostní spolupráce. Někteří pozorovatelé však varují před možným „placebo efektem“, kdy institucionální rámce mohou předběhnout reálný operační obsah, zatímco jiní poukazují na mezery v implementaci a interoperabilitě.
Celkový trend je však zřejmý: středně velké mocnosti volí flexibilní, vícevrstvou spolupráci. Namísto vstupování do formálních bloků budují Austrálie a Indonésie překrývající se bezpečnostní „sítě“ — konzultativní, modulární a rozšiřitelné. Zapojení Japonska a Papuy-Nové Guineje tuto logiku dokresluje: Canberra experimentuje s minilaterálními formáty, které lze rozšiřovat bez toho, že by v regionu vyvolaly citlivé reakce.
Zároveň se Austrálie snaží vyvažovat bezpečnostní ambice ekonomickou spoluprací, a to zejména v jihovýchodní Asii, kde její partneři zůstávají vůči otevřené militarizaci ostražití. Toto vyvažování podtrhuje, že se Austrálie snaží klást důraz na neohrožující, kooperativní rámce spíše než na struktury orientované na aliance.
Stručně řečeno, Canberra se znovu profiluje jako regionální kotva — nikoli budováním bloku, ale proplétáním sítě.
Proč je to důležité?
Regionálně ukotvená strategie Austrálie nevylučuje širší globální roli, naopak ji může usnadnit. Návštěva předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen v Austrálii (23.–25. března) má za cíl prohloubit vztahy s „důvěryhodným, podobně smýšlejícím partnerem“ v Indo-Pacifiku. V popředí návštěvy sice stojí obchod, ale bezpečnostní spolupráce se v rámci agendy dostává na čím dál důležitější místo. Zprávy dokonce naznačují, že se zvažuje potenciální bezpečnostní pakt mezi EU a Austrálií, který by zahrnoval i společné námořní operace.
Pro Evropu to představuje jak příležitost, tak omezení. Australská strategie „sousedství na prvním místě“ znamená, že její zdroje a pozornost jsou čím dál tím více vázány minilaterálními rámci v Indo-Pacifiku. Nicméně právě proto, že se Canberra stává regionálním bezpečnostním uzlem, se pro Evropu zároveň ukazuje být cennějším partnerem — schopným propojit euroatlantický a indopacifický bezpečnostní prostor prostřednictvím praktické spolupráce, nikoli pouze abstraktního sbližování.