Nejdříve si odlišme dvě věci. Dlouhodobé priority vlády v evropských záležitostech, ve kterých může každá vláda reflektovat svůj osobitý program a politické zaměření, od národní strategie, která by rozhodně měla být založena na konsensuálním vnímání toho, co pro nás členství v Evropské unii znamená. Společenskou shodu napříč většinou politického spektra si za deset let vydiskutovali Slováci, zatímco u nás si politická reprezentace nedokázala za deset let vyříkat základní priority kromě toho, že být v Unii se vyplatí a hodí se nám společný vnitřní trh. Což je sakra málo.
Současná vláda samozřejmě musí přijít s definováním toho, co vnímá jako priority ČR v EU, už proto, že nic takového žádná předchozí vláda v uspokojivé míře neučinila. V tomto smyslu o Nečasově evropské “strategii” nemůže být ani řeč. Nejen že po deseti letech nemáme reálnou strategii se skutečnými prioritami, naše politické strany nemají ani expertní zázemí a odborníky na unijní témata.
Je pro nás výhodné, že můžeme sedět u stejného jednacího stolu s Německem a dalšími našimi sousedy a za jasných pravidel být u nejvyšší debaty o směřování evropské politiky. Naše dějiny nás stejně jako Poláky učí, že nesmíme být vynecháni jako při Mnichovu 1938. Pro Česko je tak nevýhodné a nebezpečné, pokud se nemůžeme účastnit jednání u stolu, u něhož sedí naši sousedé a přijímají rozhodnutí, která na nás mají přímý dopad. Na Euroskupině se dnes přijímají ta nejdůležitější rozhodnutí o většině strategických oblastí. Díky našemu vlastnímu rozhodnutí však sedíme za dveřmi.
Poté, co si jako Česká republika ujasníme, že je v našem životním zájmu sedět u jednoho stolu s našimi sousedy, musíme tam také mít co říct. V první řadě bychom měli mít jasno o našich vitálních zájmech a prioritách v rámci EU, které vycházejí ze základních geografických, sociálních a ekonomických charakteristik naší země. Jakožto středně velký stát ve střední Evropě s exportně orientovanou ekonomikou s významným podílem průmyslu by naší první prioritou mělo být odstraňování překážek na vnitřním trhu a zachování svobody pohybu, kterou si Češi nejvíce asociují s členstvím v Unii. Ta je dnes z mnoha států západní Evropy zpochybňována.
Druhou prioritou by mělo být maximální využití naší pozice tranzitní země obklopené dalšími státy EU a soustředit se na budování transevropských sítí a propojování infrastruktury, zejména dopravní a energetické. V rámci třetí priority bychom se měli aktivně podílet na tom, aby pro nás Evropská unie v maximální míře plnila funkci garanta bezpečnosti a stability, a to nejen ve smyslu zahraniční politiky a obrany (spolu s NATO), což dnes s ohledem na agresivní chování Ruska nabývá na důležitosti, ale i ve smyslu zajišťování vnitřní bezpečnosti v rámci schengenského prostoru při boji proti šíření organizovaného zločinu, ilegální imigrace a násilného extremismu.
Vedle zmíněných třech vitálních zájmů bychom měli být schopni zaujmout jasné stanovisko ke všem oblastem evropské politiky, přestože pro nás nemusejí být prioritní, ale můžeme v nich podpořit naše partnery, aby oni na oplátku podpořili zase nás tam, kde to považujeme za zásadní. Význam jasně formulovaných priorit totiž není jen v tom, že dávají konkrétní zadání pro státní správu a diplomacii. Jsou rovněž zásadní informací pro naše partnery v EU, pro které se tak stáváme srozumitelným a předvídatelným hráčem. Tím dnes prostě nejsme.
Radko Hokovský je výkonným ředitelem think-tanku Evropské hodnoty