Foto: Unsplash.com
Co se děje?
Výstupem letošního summitu NATO v Ankaře bylo především stvrzení závazků, ke kterým se euroatlantičtí spojenci zavázali minulý rok na summitu v Haagu. Těmi jsou mj. razantní navýšení výdajů na obranu (na 3,5%, resp. 5% HDP do roku 2035) nebo přesun těžiště obranného břemene směrem k Evropě. Letošní summit však nepřinesl žádnou významnou změnu, pokud jde o budoucí strategické směřování aliance. Důležitý pokrok se tak odehrává hlavně v rámci pokračující podpory členských států Ukrajině nebo v oblasti prohlubující se spolupráce v obranném průmyslu mezi spojenci. Jeden důležitý aspekt však v západním prostředí zůstává opomíjený. Ačkoliv je NATO primárně atlantickocentrickou organizací, její partnerství a dílčí formy spolupráce se neomezují pouze na euroatlantický prostor. Aliance ve své letošní deklaraci zmiňuje mj. i strategické soupeření, čímž opět implicitně naráží na Čínu (ČLR) a její prohlubující se strategické partnerství s Ruskem, jakožto stále zvyšující se hrozbu pro nejen pro západní spojence, ale i pro současné mezinárodní uspořádání založené na pravidlech. Pro alianci se tak spolupráce s indopacifickými demokraciemi stává stále důležitějším polem působnosti. I proto na letošním summitu Ankaře nechyběli ani vrcholní zástupci Japonska, Jižní Koreje, Austrálie, nebo Aotearoa Nového Zélandu (tzv. formát NATO–IP4).
Jaké jsou širší souvislosti?
Přesun břemene obranných výdajů směrem k Evropě probíhá převážně v kontextu již zmíněného strategického soupeření Spojených států s ČLR. Washington již nemá dostatečné zdroje ani politickou vůli nadále financovat evropskou mírovou dividenduna úkor schopnosti čelit rostoucímu tlaku ze strany ČLR v Indo-Pacifiku i ve všech dalších doménách bezpečnosti. Zejména evropská část NATO si však stále plně neuvědomuje, že konfrontace s Ruskem se neodehrává pouze na ukrajinské frontové linii, ale také na pozadí širšího velmocenského soupeření na vícero frontách, jehož je Evropa chtě nechtě součástí. NATO již v roce 2024 označilo ČLR za rozhodující hybnou sílu ruského válečného úsilí proti Ukrajině, zejména v souvislosti s rozsáhlou podporou ruského vojensko-průmyslového komplexu a dodávkami technologií dvojího užití. Nedávno rovněž vyšlo najevo, že Peking Moskvě poskytuje podporu v podobě utajených programů společného vojenského výcviku ruských a čínských vojáků. Severní Korea se pak stala jedním z hlavních dodavatelů dělostřelecké a raketové munice, vojenské techniky i personálních kapacit pro ruskou vojenskou mašinérii, přičemž za tuto podporu získává štědré finanční prostředky, technologické know-how i cenné bojové zkušenosti z moderního válčiště. Tím své schopnosti posiluje i Pchjongjang a představuje tak rostoucí hrozbu pro svého jižního souseda a širší regionální bezpečnost. Nelze také opomenout případný a stále pravděpodobnější útok ČLR na Tchaj-wan – společně s případnou simultánní agresí Ruska na východním křídle NATO – který by měl pro zbytek světa, a zejména pro NATO, zcela bezprecedentní bezpečnostní a ekonomické důsledky.
Současný vývoj v mezinárodních vztazích ukazuje, že bezpečnost euroatlantického a indopacifického prostoru se v posledních letech stává stále propojenější a vzájemně podmíněnou dimenzí strategického prostředí. Tento trend si zejména v posledních letech intenzivněji uvědomují demokratické státy v obou oblastech. Prohlubující se spolupráce indopacifických demokracií s NATO, které sice zatím pouze implicitně – avšak stále častěji – poukazuje na možnost širšího konfliktu zasahujícího vícero regionálních celků, je proto logickým vyústěním zhoršující se bezpečnostní situace a rostoucího překryvu strategických zájmů autoritářských režimů na obou stranách planety. Významnou překážkou však zůstává skutečnost, že zejména evropské státy nereflektují rozsah a povahu bezpečnostní výzvy představované ČLR. Deklarace ze summitů uplynulých let sice vůči Pekingu postupně zaujímaly stále kritičtější stanovisko, ta letošní se však opět uchýlila pouze k obecnějším a nejasným formulacím, například v podobě již zmíněného odkazu na strategické soupeření. Tento přístup představuje pro NATO problém zejména proto, že jeho evropská část v důsledku hlubokých ekonomických závislostí na ČLR jen obtížně hledá politický konsenzus pro plné vyhodnocení rozsahu bezpečnostní výzvy, kterou Peking představuje. Washington si sice tuto hrozbu uvědomuje, avšak v kontextu války na Blízkém východě a dočasného politického příměří uzavřeného s Pekingem během posledního setkání Donalda Trumpa a čínského vůdce se zdráhal zaujmout tvrdší stanovisko.
Stojí rovněž za povšimnutí, že se účast zemí IP4 na letošním summitu – s výjimkou účasti jihokorejského prezidenta I Če-mjonga, který je vnímán jako politicky umírněnější vůči Pekingu – omezila pouze na úroveň ministrů obrany a zahraničních věcí. Japonská premiérka Sanae Takaiči se sice summitu plánovala osobně zúčastnit, nakonec se však rozhodla zůstat v Japonsku v důsledku vnitropolitické krize, jíž její strana LDP v posledních dnech čelí. Zatímco v letech 2022 a 2023 se summitu účastnili vrcholní představitelé všech čtyř zemí, v roce 2024 šlo pouze o tři z nich a v letech 2025 a 2026 se účast omezila jen na jednoho nejvyššího představitele. Letošní summit tak ani s ohledem na formát NATO–IP4 bohužel nepřinesl žádné významné změny. Navzdory nižší úrovni politického zastoupení bylo však v některých oblastech dosaženo jistého pokroku. Spojené státy, Japonsko a Jižní Korea podepsaly dohodu o rozvoji modulárních jaderných reaktorů a NATO spolu se státy IP4 deklarovalo záměr nadále prohlubovat již probíhající spolupráci v klíčových bezpečnostních otázkách. Ty se soustředí mj. na obranně-průmyslovou spolupráci, vojenskou interoperabilitu, kybernetickou bezpečnost a vyspělé technologie, podporu Ukrajiny, kontrolu zbrojení, námořní bezpečnost, či řešení hybridních hrozeb.
Proč je to důležité?
Prohlubující se spolupráce mezi NATO a Indo-Pacifikem představuje jeden z významných trendů současné bezpečnostní architektury. Přestože necílí na rozšíření aliančních závazků mimo euroatlantický prostor, rostoucí propojení bezpečnostních výzevukazuje, že stabilitu obou regionů již nelze vnímat odděleně. Schopnost demokratických států koordinovat svou politiku vůči hrozbám ze strany agresivních autoritářských režimů – od ruské války proti Ukrajině přes rostoucí čínský nátlak v Indo-Pacifiku až po hybridní hrozby a technologickou konkurenci – proto bude zásadním faktorem pro zachování mezinárodního uspořádání založeného na pravidlech. Pro Česko i Evropu z toho vyplývá především nutnost překonat úzce regionální a tradiční vnímání své vlastní bezpečnosti a začít ji chápat v širším strategickém a ucelenějším kontextu. To bude nezbytné zejména v dnešní době, kdy autoritářské mocnosti propojují své strategické cíle napříč vícero regiony. Potřeba stejného uvažování se tak týká i demokratických partnerů NATO v Indo-Pacifiku.