V úterý 4. listopadu startuje první pilíř bankovní unie, tzv. jednotný mechanismus dohledu (Single Supervisory Mechanism – SSM). Evropská centrální banka bere na svá bedra dohled nad bankovním sektorem eurozóny.
Sama bude hlídat 120 nejvýznamnějších bank, které dohromady představují zhruba 85 % objemu všech bankovních aktiv v eurozóně. Dozor zbylých bank bude ponechán současným národním regulátorům v jednotlivých státech, avšak i zde bude mít nyní ECB právo posledního slova.
Proč to všechno? Finanční krize odhalila zásadní nedostatky současného nastavení evropského bankovního systému v prostředí společné měnové unie. Ukázala, jak snadno se může finanční nákaza přelévat z jedné země do druhé a ve svém důsledku ohrožovat stabilitu společné měny. Pokud navíc při řešení potíží upřednostňuje každý stát své vlastní zájmy bez ohledu na vedlejší efekty, které tím může způsobit okolním zemím, má potenciál ve výsledku celou situaci zhoršit a tím uškodit i sám sobě. Bankovní unie by měla skrze jednotný mechanismus dohledu zajistit potřebný nadhled pro efektivní supervizi. SSM zároveň řeší situaci morálního hazardu. Vzhledem k chystaným záchranným mechanismům mohou být národní politici a regulátoři sváděni k mírnějšímu přístupu vůči kreditní aktivitě bank v situaci, kdy daný stát neponese negativní důsledky v podobě následné krize. Ještě před tím však bylo třeba sjednotit používaná pravidla. Proto byla nejprve vytvořena jednotná bankovní regulace (Single Rulebook), jakýsi nultý pilíř bankovní unie.
Druhým velkým neduhem evropského bankovnictví je jeho přílišná závislost na veřejných financích. Banky skrze investice do státních dluhopisů financují státní rozpočty a státy zase v zájmu udržení ekonomické stability zachraňují důležité banky v potížích. Když se však země zadlužuje, klesá hodnota jejích dluhopisů a banky utrpí ztrátu. Pokud je ztráta značná a ohrožuje samu existenci systémově důležité banky, přistupuje stát k její záchraně a zadlužuje se ještě více. Smrtící smyčka (anglicky tzv. Doom Loop) se utahuje. Funguje to ale i opačně. Nezodpovědným hráčem může být banka, která pak s sebou do propasti strhne i původně relativně rozumně zadlužený stát.
Přesně pro tyto situace bude připraven druhý pilíř bankovní unie, tzv. jednotný rezoluční mechanismus (Single Resolution Mechanism – SRM). V podobě sítě prozatímních národních fondů bude spuštěn už od ledna příštího roku. Jeho úkolem je rozetnout gordický uzel mezi bankami a státními kasami. Napříště už by soukromá banka, třebaže natolik důležitá, že nemůže být ponechána krachu (anglicky tzv. too big to fail), neměla být sanována ze státního rozpočtu, ale ze společného záchranného fondu. Ten bude postupně vytvořen z příspěvků samotných bank. Za chybu bankéře by tak v budoucnu neměl platit daňový poplatník, ale banka.
Problém nezodpovědných států a jejich neblahého vlivu na hospodaření bank řeší kromě nových fiskálních opatření typu fiskálního kompaktu nebo balíčkových dodatků k Paktu stability a růstu také první dva pilíře bankovní unie. Banky se nyní musí chovat mnohem opatrněji a disponovat většími a kvalitnějšími rezervami pro případ nečekaných událostí. K ověření této připravenosti provedl Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) rozsáhlé zátěžové testy 123 bank a ECB test kvality aktiv (Asset Quality Review – AQR), jejichž výsledky byly zveřejněny 26. října. Dle očekávání jimi neprošly zcela všechny banky, a zatímco 12 institucí s nevyhovujícími výsledky již implementovalo nápravná opatření, dalším 13 teprve budou sestaveny plány rekapitalizace. Posledním plánovaným pilířem bankovní unie pak bude jednotný systém pojištění vkladů (Single Deposit Guarantee Scheme), jehož přesnější podoba však ještě není známa.
Zatímco nultý pilíř, tedy jednotná regulace, se vztahuje na celou Evropskou unii bez výjimek, členství v jednotném mechanismu dohledu je povinné pouze pro země eurozóny. Ostatní se mohou dobrovolně připojit uzavřením dohody o úzké spolupráci. Dosud o to žádný stát oficiálně nepožádal, někteří zájemci však s ECB jednají. Česká republika mezi ně nepatří. Bankovní sektor na našem území tak i nadále zůstane (vyjma několika poboček zahraničních bank) pod dohledem České národní banky. Vzhledem k tomu, že se na evropské poměry těší velmi dobrému zdraví a zdejší úroveň regulace je považována za tu z přísnějších v EU, je tato pozice vcelku pochopitelná.
Spuštění jednotného dohledu se nás tedy dotkne jen nepřímo. Naprostá většina bank na našem území je vlastněna většími bankovními institucemi se sídlem v eurozóně a některé z těchto mateřských bank nyní přechází právě pod společný dohled. Například mateřskou Erste České spořitelny už od úterý nekontroluje rakouský orgán bankovního dohledu (Úřad pro dohled nad finančním trhem – FMA), ale přímo ECB. Zda nám to poskytne nějaké pozitivum ve formě zkvalitnění dohledu nad mateřskými bankami v Česku působících dceřiných společností, se teprve ukáže. Pokud bychom se však chtěli na jejich dohledu podílet přímo, stále máme možnost se k SSM připojit a získat křeslo v Radě dohledu (Supervisory Board). Přihlášku stáčí podat 5 měsíců předem.
Komentář vyšel v tištěném vydání týdeníku Respekt dne 10. 11. 2014
Pavla Břízová je analytičkou think-tanku Evropské hodnoty.
Jan Famfule je manažerem Analytického týmu think-tanku Evropské hodnoty.
