I čtvrtstoletí po revoluci existuje v nejvyšších patrech české politiky problém s dostatečnou znalostí angličtiny. Upozorňovat a rozebírat proč by vrcholní politici měli ovládat anglický jazyk je jako poukazovat na něco opravdu nepříjemného. Často slýcháváme, že jde o povrchní kritiku.
Vnitřní sevřenost a nejistota je přirozená a lidská. Dnes nám vládne generace mezi čtyřicítkou a šedesátkou, která se s regulérní a pořádnou školní výukou hlavního jazyka západního světa nepotkala. Zodpovědnost tak zůstala na každém jednotlivci – za svou angličtinu se dnes nemusí stydět například ministr Zaorálek či vicepremiéři Babiš a Bělobrádek. Nutno doplnit, že po českých politicích nikdo neočekává oxfordskou angličtinu s vytříbenými obraty britské šlechty. Vystačili by si s východoevropským přízvukem, ovšem pouze pod podmínkou, že ovládají slovní zásobu své branže a hlavně – nestydí se anglicky hovořit. Řekněme si tedy, proč je to tak nezbytné.
Skoro slepí poslanci
Ve Sněmovně máme čtyři výbory, jejichž jádrem činnosti je mezinárodní situace přímo ovlivňující českou realitu: zahraniční, evropský, bezpečnostní a obranný. V nich dnes zasedá 56 poslanců, tedy více než čtvrtina Sněmovny. Když poslanec nečte anglicky, je víceméně odkázán na informační zdroje v češtině. Takto nevybavený politik se dobrovolně vzdává originálního propracovaného zpravodajství médií typu BBC, CNN či Reuters. Jeho zahraniční rozhled tak dlouhodobě tvoří jen české zdroje přežvýkané několika málo komentátory z pražských redakcí.
Mnohem závažnější však je, že ignoruje vedenou odbornou diskuzi například o účinnosti protiruských sankcí, bezpečnostní strategii proti islamistům či o fungování eurozóny. Ta se vede v angličtině mezi policy papery evropských think-tanků, odbornými podklady institucí typu Europol či v profilovaných médiích jako je EUObserver, Foreign Policy či European Voice. Do novin se z ní dostanou jen zjednodušené střípky.
Je třeba si přiznat, že naši poslanci jsou pak metaforicky skoro slepí. Pokud poslanec anglicky ani nečte, těžko si každé ráno může prolítnout newslettery deseti vybraných institutů a institucí, aby věděl, co se v jeho branži chystá a děje. Jenže jak může poslanec bezpečnostního výboru grilovat ministra vnitra či zahraničí na obrovsky komplexním tématu džihádistů v evropských městech, když většina jeho informací pochází ze zpráv ČTK či lokálních deníků? Jak se může poslanec evropského výboru kompetentně vyjadřovat k otázce imigrační krize, když si není schopen přečíst reporty UNHCR či předních evropských think-tanků?
Čtení odborných podkladů a sledování relevantní evropské debaty také není všechno. Je smutnou realitou, že třetina členů sněmovního evropského výboru dnes anglicky nerozumí. Pak každá mezinárodní návštěva či pracovní cesta dostává nepříjemnou východoevropskou pachuť. Zákonodárci musí být všude doprovázeni tlumočníky, a přestože se potkají například s eurokomisaři či nejvyššími generály NATO, jejich konverzace zůstanou na formální úrovni. A kromě toho budou povětšinou stále bráni jako chudí příbuzní z Východu, kteří se ani deset let po vstupu do EU nedostali do fáze, kdy je s nimi možné seriózně diskutovat o obsahu.
Pro členy vlády neexistuje výmluva
Pokud neznalost hlavního jednacího jazyku západního světa dělá z poslanců politiky s omezenými informacemi a znalostmi lokálního ražení, členům vlády neschopnost číst a hovořit anglicky prakticky brání v uspokojivém vykonávání funkce. Schopní ministři a premiéři totiž mají osobní mobily na své klíčové protějšky, aby jim mohli o víkendu napřímo bez sekretariátů zavolat a neformálně probrat, co považují na důležité.
Jistě, při většině oficiálních jednání je možné povolat tlumočníka. Jenže na premiérských summitech se značná část klíčových dohod vyjedná mimo oficiální jednání u stolu, stejně jako na Radě EU tráví ministři klíčová jednání u neformálních obědů či večeří. Tam si samozřejmě lze vyžádat sluchátka, nicméně těžko si se svým německým protějškem vyříkáte závažné téma mezi čtyřma očima, když vždy budete muset čekat na tlumočníka. Ostuda je tak jen tím nejmenším, co ministrova nepřipravenost na svět 21. století obnáší.
Proč?
Samozřejmě je možné najít stovky variant výmluv. Otázka však pořád zůstává stejně nepříjemnou – opravdu chceme mít 25 let po revoluci a deset let po vstupu EU lídry, kteří do západního civilizačního okruhu sice formálně patří, ale pak se na chodbách pro nás nejdůležitějších institucí mlčí?
Příčinu dnešního stavu najdeme na dvou frontách. Zaprvé – pro většinu politických stran není ani v roce 2015 důstojná znalost jazyka základní vstupní podmínkou pro nominaci svých lidí do vrcholných státních funkcí. Stranická vedení to nepovažují za standardní z jednoduchého důvodu – nikdo to po nich nevyžaduje. Novináři považují za trapné znalost jazyka testovat, a tak posledním pořádným pokusem bylo grilování šéfa zahraničního výboru Davida Vodrážky v roce 2010, za kterého se pak oprávněně styděla celá ODS.
Změny lze dosáhnout jednoduchým sledem událostí. Novinářská komunita si uvědomí, že její rolí je přesně i tyto kritéria u vrcholových politiků zkoumat, protože bohužel stále nejsou samozřejmá. Poté se začne českých politiků na mikrofon dotazovat občas i anglicky. Ti připravení s tím nebudou mít problém, zbytek bude utíkat. Doufejme, že na doučování. Politické strany si při příštím výběru kandidátů na ministry či do klíčových výborů správně dají pozor, aby nevybraly člověka bez znalosti jazyka. A tak se třeba i nebudeme muset za naše politiky v zahraničí stydět.
Ve formátu pdf si text můžete stáhnout ZDE.
