Každotýdenní výběr toho nejlepšího, co vydaly hlavní evropské think-tanky nejen na téma evropské integrace, je opět tu. Nabídka je velmi pestrá, a to od v posledních letech pochopitelně velmi akcentované ekonomiky přes institucionální rámec až po otázky bezpečnosti. V Česku se poněkud kontroverznímu tématu věnuje článek o rovnoprávnosti mužů a žen v právním systému EU. Historická perspektiva přináší mnoho věcných podnětů pro debatu o této záležitosti. Zdánlivě abstraktní otázka subsidiarity v Lisabonské smlouvě je tématem studie, která poukazuje na zvýšené pravomoci národních i regionálních parlamentů. A abychom se nesoustředili jen na Brusel, v závěru přinášíme podnětnou analýzu vztahu Obama – Putin, který, jak se zdá, bohužel opět sklouzává k tradičnímu antagonismu.

Reálný ekonomický dopad evropské daně z finančních transakcí

The Real Economic Impact of a European Financial Transaction Tax

Red Tape Watch!; New Direction – The Foundation for European Reform

Red Tape Watch (byrokratická hlídka) je série studií bruselského think-tanku New Direction zabývající se měřením reálných dopadů regulace Evropské unie v oblasti podnikání a ekonomiky. Předmětem zájmu je tentokrát evropská daň z finančních transakcí (FTT), kterou v rámci posílené spolupráce příští rok zavede 11 členů eurozóny. Jejím motivem je snaha o donucení finančního sektoru podílet se na nápravě škod vzniklých v důsledku finanční krize.

Zatímco Evropská komise počítá s tím, že daň vynese 34 mld. euro (cca 0,4 % HDP EU11) a na velmi optimistických předpokladech vypracovává plány na jejich útratu, podle závěrů nové studie by toto opatření mohlo mít značně negativní vliv na zaměstnanost, což Komise nebere v potaz. Snížení výstupu finančního sektoru spustí multiplikační efekty, které se projeví napříč evropským hospodářstvím a mohou zúčastněné státy připravit až o 576 tisíc pracovních míst, především ve finančním sektoru a dalších sektorech na něj navázaných (právní a účetní poradenství, IT a další). Mimo zúčastněné státy, zejména ve Spojeném království, by se mohlo jednat o dalších 65 tisíc pracovních míst.

FTT je navržena tak, aby značně ovlivnila strukturu finančních služeb, přičemž aktivita na některých trzích by mohla klesnout až o 75 %. Jestliže daň dopadne i na vládní dluhopisy, zvýší se též náklady obsluhy veřejných rozpočtů EU11. Daň proto v poslední době začíná být kontroverzní. Británie vznáší právní námitky, Francie požaduje rozsáhlé změny a sama Komise tuto daň popisuje jako až třetí nejlepší řešení. Ideálním řešením by podle Komise bylo globální zavedení FTT, popřípadě zavedení FTT v celé EU, a to z důvodu úniku kapitálu.

Z výzkumu vyplývá i to, že pokud by výnosy z FTT byly použity na snížení dluhu, daňové škrty nebo produktivní veřejné investice, čistý dopad daně by byl neutrální či dokonce pozitivní. Podle názoru think-tanku New Direction však uvalování daně na produktivní hospodářský sektor rozhodně není vhodnou strategií pro snižování rozpočtových deficitů.

Krizový management EU po Lisabonu: Řešení nových bezpečnostních výzev v 21. století

The European Union’s Crisis Management After Lisbon: Addressing New Security Challenges in the 21^st Century

Nicoletta Pirozzi; Istituto Affari Internazionalli

Zatímco Evropská bezpečnostní strategie v roce 2003 za klíčové bezpečnostní hrozby považovala chudobu a nemoci, soupeření o přírodní zdroje, energetickou závislost, terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty či organizovaný zločin, již v roce 2008 hodnotící zpráva této Strategie rozšířila výčet bezpečnostních a politických výzev o kybernetickou a energetickou bezpečnost, změny klimatu, ale také např. o pirátství či pěchotní zbraně. Navíc bychom koncept bezpečnosti dnes měli chápat v širších ekonomických, environmentálních, rozvojových, lidsko-právních, odzbrojovacích, demokratizujících a dalších souvislostech, nejen jako bezpečnost striktně státní, ale už i jako bezpečnost jedince.

Lisabonská smlouva přinesla nové možnosti spolupráce mezi institucemi a členskými státy EU, vybavila je novými nástroji a autority kompetencemi, nicméně strategie krizového managementu se ani s novými výzvami po Lisabonu příliš nezměnily.
K prověření post-lisabonského krizového managementu přitom nemusíme chodit daleko. Bouřlivý region Středního východu a severní Afriky (MENA – Middle East and North Africa Region), s nedávno znovu oživeným revolučním hnutím, konflikty a změnami režimů, poskytl širokou škálu testovacích případů s bezpečnostními důsledky i přesahem do sousedních zemí. Krizový management EU však na tyto výzvy většinou nestačil, když instituce vytvořené Lisabonskou smlouvou nebyly schopné vzájemně zkoordinovat jednotlivé národní a politické kroky v této oblasti.

V poslední době pak byla schválena např. květnová mise EUBAM vyslaná Radou EU k podpoře bezpečnosti a konsolidace Libye a jejích hranic. Je dalším důkazem posunu od klasického vnímání suverenity a nezasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí k odpovědnosti chránit. I přes široké zapojování EU do řešení krizí přitom její strategické dokumenty nadále postrádají jasné vymezení těchto pojmů a podmínek zásahů, a chybí jí též kapacity pro její vznešené cíle. Ačkoli autonomní vojenské zdroje EU nejsou zcela ideální, je potřeba na její obhajobu dodat, že její angažovanost v post-konfliktních rekonstrukcích (prevence vzniku nových krizí, snahy o zlepšení životní situace postiženého obyvatelstva často ve spolupráci s nevládními organizacemi apod.) jsou pořádným kusem dobře odvedené práce. Spolupráce s nestátními aktéry pak naznačuje možné budoucí směřování vývoje krizového managementu EU. Vedle toho by měla Unie zvážit, jakou roli by na globální úrovni chtěla do budoucna zastávat.

Jaké změny přináší Lisabonská smlouva ohledně subsidiarity v institucionálním rámci EU? 

What Does the Lisbon Treaty Change Regarding Subsidiarity within the EU Institutional Framework?

Gracia Vara Arribas and Delphine Bourdin; European Institute of Public Administration

Ne zcela aktuální, avšak svým tématem velmi nadčasový článek z pera předních odborníků, se věnuje otázkám vnitřních změn po Lisabonu. Ve světle trvající krize společné měny se může otázka subsidiarity jevit jako zbytečná, nicméně posílení tohoto prvku v institucionální struktuře může pomoci zmírnit dlouhodobě pociťovaný demokratický deficit EU. Řešení demokratického deficitu může z dlouhodobého hlediska pomoci obnovit důvěru v unijní instituce, a tak pomoci překonat i současnou krizi integračního procesu.

Subsidiarita znamená, že politická rozhodnutí se činí na úrovních, kde je rozhodování nejefektivnější. Ve smlouvách EU je s tím dále spojeno vymezení rozhodovat tak blízko k občanovi, jak je to jen možné. Lisabonská smlouva posiluje mechanismy, kterými mohou zejména národní, ale i částečně regionální parlamenty ovlivňovat evropský legislativní proces. Jedná se o dva způsoby, tzv. „ex ante“ a „ex post“, právě s ohledem na subsidiaritu. Konkrétně „ex ante“ znamená, že národní parlamenty mají posílené pravomoci v monitorování legislativních návrhů ve vztahu k subsidiaritě. „Ex post“ pravomoci dávají parlamentům možnost žaloby k Soudnímu dvoru Evropské unie, pokud by dospěly k závěru, že zásada subsidiarity byla porušena. Tyto změny mohou přinést zásadní průlom i pro regionální parlamenty s legislativní pravomocí. Nicméně zůstává otázkou, zdali si budou parlamenty této nové role při přezkoumávání legislativy vědomy a budou-li tím pádem posílené pravomoci dostatečně využity.

Budoucnost evropské integrace

The future of European integration 

Brendan Halligan; Institute of International and European Affairs

Evropa se postupně vyvíjí – z projektu, který se v první fázi snažil o zabránění další zničující válce, až ke společnému řešení problémů, jako je například současná ekonomická krize. Tato řešení jsou ale založena na sdílení národní suverenity v určitých oblastech politiky, která je v kontrastu s mezivládním přístupem. Tento ojedinělý nadnárodní postup řešení problémů v mezinárodních vztazích vyžaduje odlišný způsob myšlení a nové formy analýzy.

Pokud je budoucnost evropské integrace chápána jako proces, v němž se progresivně zvětšuje sdílená suverenita na základě dobrovolného rozhodnutí států, pak její vývoj lze předpovídat v souladu se třemi vzájemně propojenými vektory: rozšiřující se členství, rozrůstající se agenda a prohlubující se vzájemná závislost.

Ve světle velmi dynamického vývoje rozšiřování je velmi pravděpodobné jeho další pokračování v příštích dvaceti letech, a to na více než 30 členských zemí (především půjde o balkánské státy). EU tím přidá na své ekonomické síle i politické hodnotě. Na druhé straně se zvětší i problémy ve snahách dosáhnout společných stanovisek. EU se postupně vyvíjí ze Společenství uhlí a oceli, přes společný trh a měnu, a vede až k bankovní a politické unii. Současně se bude EU potýkat se stále se rozšiřující agendou, například o změny klimatu. Posledním vektorem je prohloubení vzájemné závislosti prostřednictvím změn v rozhodovacím systému a institucionální struktuře Unie. Proces směrem k většinovému rozhodování trvá již 60 let a má před sebou ještě dlouhou cestu.

V budoucnosti bude muset EU vytvořit takové instituce, které budou hrát větší roli na světové scéně a bude se muset vypořádat se stále větším demokratickým deficitem, například pomocí většího zapojení národních parlamentů. Scénáře ukazují, že budoucnost evropské integrace bude ale i nadále pokračovat v dobře započaté cestě.

Putinovo Rusko: Stabilita a stagnace

Putin’s Russia: Stability and stagnation

Charles Grant, Centre for European reform

Rusko potřebuje politickou a ekonomickou změnu víc než kdy předtím. Šance na úspěšnou reformu je však téměř nulová. Představitelé vlády se obávají, že velké reformy by posílily opozici a vytvořily ztráty. Vláda se pokusila o reformu ve školství a ve zdravotnictví, které ale nebyly příliš populární.

Ruská ekonomika v posledních letech zpomalila – tento rok se růst pohybuje na úrovni pod 2 %. Vláda tento jev připisuje zpomalení světové ekonomiky a poklesu poptávky po ruských přírodních zdrojích. Největšími problémy jsou stárnoucí populace, klesající investice v soukromém sektoru, nedostatek pracovní mobility, absence volné průmyslové kapacity a vysoká cena ropy.

Udržování dobrých vztahů se Spojenými státy americkými je pro Rusko velmi důležité. Zatímco Dmitri Medvedev měl s Barackem Obamou dobré vztahy, po zvolení Putina tyto vztahy ochladly. Putin chápe, že USA je stále velmocí, se kterou musí v určitých oblastech spolupracovat. Na straně druhé je ale velmi paranoidní. Bojí se, že USA mají pořád moc svrhnout režim, jak to už udělaly v Afghánistánu, Libyi a v Srbsku. Oba tyto pohledy na Putina jsou pravdivé. Mění tváře, a to z něho dělá těžkého partnera pro Ameriku.

Obamova spolupráce s Ruskem by se měla zaměřit na dvě hlavní priority – kontrolu vyzbrojování a situaci v Sýrii. V současnosti má Rusko schovanou vysokou kartu v rukávu, a to Edwarda Snowdena, kterému Rusko udělilo dočasný azyl. Putin si uvědomuje, kolik Snowden znamená pro Obamovu administrativu. Obama je člověk, který není ochotný zabývat se věcmi, které nepřinášejí výsledky. Dá se předpokládat, že právě tyto neshody v názorech mohou mít za následek ochlazení vztahů těchto dvou velmocí.

 Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.

Pokud chcete naše další exkluzivní rozhovory (například s Hynkem Kmoníčkem), názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.