Martin Konvička svými výroky vzbuzuje nenávist k muslimům. Jsou veřejné a natolik společensky škodlivé, že je možno označit za trestný čin – jeho obvinění tedy útokem na svobodu slova není.
V minulém měsíci jsme měli možnost sledovat na zdejší poměry převratnou událost. Představitel iniciativy Islám v České republice nechceme a nově i významný člen politického hnutí Blok proti islámu byl Policií ČR obviněn z podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Mnozí lidé, zejména příznivci výše zmíněných politických hnutí, se vůči obvinění ohradili s tvrzením, že jde o jasný útok na svobodu slova a umlčování odlišných politických názorů. Tento text se bude tímto tvrzením zabývat a analyzovat, zda je založeno na pravdě.
Svoboda slova, v české Listině základních práv a svobod (dále jen Listina) označovaná v článku 17 jako svoboda projevu, je bezesporu jedním ze základních politických práv. Je však třeba podotknout, že stejně jako odstavec 1 a 2 článku 17 stanovuje, že svoboda projevu je zaručena, odstavec 4 stejného článku svazuje její bezbřehost a stanovuje, že svoboda projevu může být omezena, pokud jde o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, pro bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Mohlo by se zdát, že takové podrobné analyzování textu zákona je zbytečné, je ale důležité si uvědomit, že samotný ústavní předpis, který nám svobodu slova dává, zároveň ukazuje, že nemůže být neomezená a musí mít své hranice. Jednou z nich jsou práva a svobody druhých. Česká republika se ve svém polistopadovém vývoji přihlásila k ochraně lidských práv v podobě, která se v západním světě formuje již od doby francouzské revoluce. Jedním ze základních práv v tomto pojetí je rovnost všech lidí bez ohledu na rasu, pohlaví a mj. také na náboženské vyznání. Tato rovnost je v Listině obsažena v článku 3. Listina mimo to chrání i svobodu náboženského vyznání, a to jak samotné náboženské přesvědčení (čl. 15), tak i vnější náboženské projevy soukromé i veřejné (čl. 16).
Svoboda slova tedy nemůže existovat sama o sobě jako absolutní právo – je omezena existencí jiných práv. Výroky Martina Konvičky proti vyznavačům islámského náboženství, ve kterých např. sliboval, že „jako vítězové voleb vás, milí muslimové, nameleme do masokostní moučky,“ nebo jeho vyhrožování znovuzavedením koncentračních táborů, musí být hodnoceny také z hlediska práv těch osob a skupin, kterých se týkají. Jak je vidět, Konvička se ve svých výrocích zcela jasně vyhrazuje proti vyznavačům islámského náboženství a své úmysly potlačit jejich svobodu projevu i násilnými prostředky nijak neskrývá. Konvička mimo jiné také otevřeně tvrdí, že potlačování islámského náboženství by vyřešilo problémy s migranty.
Listina základních práv a svobod sama o sobě nemá mechanismy k ochraně práv, které poskytuje. Tyto mechanismy jsou stanoveny na úrovni zákonů a jsou obsaženy v různých právních předpisech v různých oblastech práva. Jedním z nejsilnějších prostředků ochrany je trestní právo, které chrání nejdůležitější zájmy, na nichž se společnost shodla. Zároveň je možné jej aplikovat jen v nejzávažnějších případech, kdy jiné způsoby nápravy nestačí. V tomto smyslu je trestný čin obsažený v §356 trestního zákona, jehož se dopustí ten, „kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků” důležitou ochranou, která je poskytována skupině osob v případě, že jsou její práva veřejně porušována.
Martin Konvička svými výroky nenávist ke skupině obyvatel, tedy k muslimům, bezesporu vzbuzuje. A vzhledem k tomu, že jeho výroky byly zveřejňovány na Facebooku, činí tak i veřejně.
Samozřejmě lze namítnout, že sociální sítě jsou podobných výjevů plné, a že kdyby měla policie stíhat každého, kdo se takto projevuje, byla by za mřížemi polovina národa. Trestní právo na tuto skutečnost myslí a pro tyto případy pracuje s pojmem tzv. společenské škodlivosti. Tento princip je obsažen v §12 odst. 2 trestního zákoníku a stanovuje, že: “Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.”
Martin Konvička má jako představitel politického hnutí, které je veřejností poměrně hojně podporováno, v úmyslu jít se svým protiislámským programem do voleb. Z hlediska definice protizákonného chování, které poskytuje Listina, se Konvička nachází v jiné pozici než běžný občan sdílející své názory se spolustolovníky v restauračním zařízení. Facebookové stránky IVČRN a Bloku proti Islámu mají desetitisíce “followerů”, potenciální dosah jejich výroků, které zde zveřejňují, je značný. V tomto ohledu lze tedy považovat názory Martina Konvičky za natolik společensky škodlivé, že je možno označit je za trestný čin. Ostatně existuje zde již precedent v podobě relativně nedávného rozhodnutí, ve kterém byl kvůli svým výrokům proti romské menšině odsouzen na 6 měsíců podmíněně bývalý poslanec strany Věci Veřejné Otto Chaloupka. Pronesl mj. následující výroky: „Slušní lidé dlouho snášeli vaše krádeže, agresivitu a neoprávněné požadavky na další a další výhody,“ nebo: „Lidi jsou na hraně a ještě pár takovýchto cikánských provokací a začne mazec. A pak je neochrání ani těžkooděnci.“ Svou povahou byly tedy podstatně mírnější než aktuální výroky Martina Konvičky.
Je tedy třeba znovu opakovat, že ustanovení §356 trestního zákona není výsledkem libovůle zákonodárce k omezování svobody projevu. Skutečnost je přesně opačná, §356 trestního zákona je provedením ústavních norem, které jsou obsaženy v Listině základních práv a svobod a které lze označit za samotný základ fungování naší společnosti a státu. Na otázku, zda je obvinění Martina Konvičky útokem na svobodu slova, je tedy nutno odpovědět negativně. Na druhou otázku, zda jsou jeho výroky trestným činem, je potřeba si počkat na pravomocné rozhodnutí nezávislého soudu, který jediný může o této skutečnosti v právním státě rozhodnout.
