Proč vládní kabinet nereaguje, když se prezident republiky neřídí schválenou Koncepcí zahraniční politiky?
Vládou přijatá Koncepce zahraniční politiky je strategickým dokumentem, za který se nemusí kabinet stydět. Cílevědomému státu by v hlavním shrnutí cílů jeho zahraniční politiky jistě slušelo více konkrétních cílů a zájmů, než je řada více méně obecných formulací. Sobotkův kabinet však nikterak nevybočuje ze standardních polistopadových linií a výrazněji se neliší od přechozích vlád. Sociálními demokraty vedený kabinet se neodchyluje ani v silné podpoře obchodní dohody s USA (TTIP) či pojetí Izraele jako strategického partnera. To mezi levicí vedenými evropskými vládami není úplná samozřejmost. Alespoň se zněním na papíře mohou být příznivci našeho napojení na transatlantickou hodnotovou rodinu spokojeni.
Problém nastává, pokud se podíváme na českou zahraniční politiku v praxi. Jak víme z Ústavy, za její vykonávání je zodpovědný vládní kabinet. Ten se však často chová, jako kdyby si před prezidentovým jednáním zakrýval oči. Prezident měl přirozeně možnost vládní dokument připomínkovat, a pokud by s ním nesouhlasil, tak jej mohl veřejně oponovat, jako to v minulosti udělal Václav Klaus se Schwarzenbergovou koncepcí. To však Miloš Zeman neudělal. Přesto se nyní chová v rozporu s ní. Prezidentových přešlapů v zahraniční politice najdeme celou řadu, ovšem pojďme se podívat na jeden konkrétní příklad.
Miloš Zeman se vydává na návštěvu Číny, během které nehodlá mluvit o lidských právech. Ve schválené Koncepci však Česká republika deklaruje, že „v souladu se strategickým rámcem EU k lidským právům a demokracii vychází ČR z principu promítání lidských práv a demokracie do dalších aspektů zahraniční politiky (…) Tento dialog bude zaměřen jak na závažná porušení lidských práv, tak na pozitivní lidskoprávní témata rezonující v dané společnosti. Nedílnou součástí tohoto úsilí je podpora obráncům lidských práv.“
Prezident se tedy jednoznačně odmítá řídit Koncepcí zahraniční politiky ČR. Co v tento okamžik udělá vláda? Jistě, prezidenta řídit nemůže. Měla by se mu však veřejně postavit a jasně deklarovat, že zahraniční politika ČR je založena na lidských právech a on by se jejich podpoře měl věnovat. Pokud vláda bude jen mlčet, schvaluje prezidentovo pošlapávání státního strategického materiálu. Sobotkův kabinet má k dispozici řadu možností od rázného usnesení kabinetu, jako v případě Zemanovy moskevské eskapády, po seškrtávání prezidentova rozpočtu na zahraniční cesty.
Jít s prezidentem do sporu může být nepříjemné, například i kvůli možným zákulisním dohodám ohledně velvyslanců. Nicméně není možné si jen napsat odkaz na principy Havla a Masaryka do Koncepce a tvářit se, že to stačí. Politici všech tří vládních stran by měli jasně ukázat, že se podle těchto principů chovají a prezidentovi se principiálně postavit. V době, kdy jsou základní hodnoty relativizovány, společnost potřebuje vidět své politiky, jak se deklarovaných principů drží a nebojí se jít do (byť symbolického) sporu s těmi, kteří je jednoznačně porušují. Pro začátek stačí nahlas říkat, že prezident Zeman ze své vlastní vůle opět nereprezentuje linii zahraniční politiky České republiky, kterou určuje vláda. Pokud toto politici nečiní, je evidentní, že Havlovy a Masarykovy principy podpory lidských práv berou vážně jen do té doby, než se za ně musí postavit.
Komentář byl publikován v Lidových novinách dne 31. srpna 2015.
Jakub Janda působí jako zástupce ředitele think-tanku Evropské hodnoty.
