Foto: generováno AI
Obecně platí, že konec diktátora, který násilím ukradl volby, je dobrá zpráva. O to víc, pokud jde o spojence našich nepřátel – Ruska a Číny. Nicolás Maduro jejich spojencem byl.
Daný režim ale netvořil jen Maduro – šlo o systém zkorumpovaných gangů. Proto není jisté, zdali po jeho únosu celá tato diktatura padne. Pravděpodobně lze očekávat dlouhé přetahování o budoucí podobu venezuelského režimu mezi Washingtonem a oslabeným Caracasem.
Pro české zájmy jsou v této souvislosti podstatná následující hlediska:
Globální ropná karta
Pokud by Spojené státy získaly kontrolu nad obrovskými zásobami venezuelské ropy, otevřela by se jim možnost výrazně ovlivňovat její globální cenu. To by v případě politické vůle – a ta u Donalda Trumpa zdaleka není samozřejmá – mohlo tvrdě zasáhnout ruskou diktaturu. Netušíme, zdali to udělá. Ale víme, že se toho Kreml a jeho oligarchové obávají.
Čína dnes dováží přibližně 4 % své spotřeby ropy právě z Venezuely. I to je pro americkou strategii významná páka pro budoucí tlak na Peking.
Ještě citlivější je situace Kuby, jejíž energetické potřeby jsou na Venezuele závislé až ze 40 %. Potenciální americká kontrola nad venezuelskou ropou by tak Washingtonu umožnila vyvinout na Havanu velký tlak.
Regionální destabilizace
Venezuela má zhruba 30 milionů obyvatel. Dalších osm milionů lidí z ní v poslední dekádě uprchlo. Pokud by americký zásah v Caracasu vyvolal rozsáhlou vnitřní nestabilitu a následně regionální uprchlickou krizi, Spojené státy by musely dlouhodoběji přesunout část svých vojenských i politických kapacit do Karibiku. To by znamenalo méně amerických zdrojů v Evropě, což je z českého pohledu jednoznačně nevýhodné.
Moc síly nad pravidly
Pro menší státy, jako je Česko, je vždy špatnou zprávou, když velmoci ignorují mezinárodní právo a jednají čistě z pozice síly. Rusko a Čína to dělají čím dál důrazněji. Americký zásah porušující suverenitu Venezuely je rovněž případem takového jednání.
Znamená to, že to Rusko bude motivovat k dalšímu porušování mezinárodního práva? Reálně nikoli. Samozřejmě, že ruská propaganda americký zásah využije ve svůj prospěch. Chování ruského režimu je ale v praxi limitováno pouze silovým protitlakem a mechanismy odstrašení, nikoli samotnými pravidly mezinárodního práva. Ty ruský režim ignoruje už dlouho.
Posílí americký útok čínskou agresivitu? Opět: reálně ne. Čína zaútočí na Tchaj-wan ve chvíli, kdy si bude jistá, že přežije ekonomické důsledky takové operace. Z toho mají čínští komunisté největší strach: že sice vojensky uspějí, ale následný ekonomický šok rozloží stabilitu režimu nebo legitimitu strany. Peking k tomu nepotřebuje žádnou záminku ani mezinárodní legitimaci odvozenou od amerických kroků v Karibiku. Samozřejmě, čínská propaganda americké kroky využije k tomu, aby se ospravedlnila, až se rozhodne udeřit, ale nebude to tak, že by byl její útok umožněný americkými akcemi v Karibiku.
Co si tedy Česko má z americké intervence ve Venezuele vzít?
Bohužel žijeme ve světě, kde rozhoduje vojenská a ekonomická síla. A především ochota ji použít. Jako menší stát musíme prosazovat dodržování mezinárodního práva. Zároveň si ale musíme přiznat realitu, že to se vymáhá pouze geopolitickou silou.
Proto je nezbytné, aby Česko vydávalo 5 % HDP na obranu a celkovou odolnost státu, připravovalo se na možnost velké regionální války, zbavilo se strategických závislostí na Číně, posilovalo vazby s přátelskými velmocemi našeho regionu – vojensky s Polskem, ekonomicky s Německem – a tvrdě postupovalo proti domácím aktérům spolupracujícím s nepřítelem.
Jinak nemáme šanci ubránit své klíčové zájmy: suverenitu republiky, demokratické zřízení, bezpečnost regionu ani ekonomickou – a tedy ani sociální – stabilitu.