V diskuzi o přijímání uprchlíků opět padá známý argument – porodnost je čím dál nižší a postupné vymírání populace bude třeba kompenzovat imigrací. Je proto na čase opět upozornit, že imigrace vymírání evropských populací nezastaví, jak dokázali již dříve přední čeští demografové Boris Burcin, Dušan Drbohlav a Tomáš Kučera. Připomeňme čísla, k nimž došli.
Aby přistěhovalci jednoduše početně dorovnali úbytek populace v České republice, museli bychom jich v příštích padesáti letech přijmout celkem 1,2 – 3 miliony. Ale kdyby se měl zachovat i současný průměrný věk české populace (41,7 let v roce 2014), museli bychom přijmout letos 300 tisíc migrantů (aktuálně je u nás evidováno 455 570 cizinců celkem). Každý rok by potom potřebný počet migrantů exponenciálně rostl, protože příchozí migranti rovněž stárnou, až na 4,2 milionu přistěhovalců, které by bylo nutné přijmout v roce 2065.„Česko by tak v roce 2065 mělo podle našich propočtů asi 110 mil. obyvatel, z nichž zhruba 80 milionů by představovali obyvatelé narození v zahraničí a asi 20 milionů obyvatel jejich potomci,”shrnují závěry své analýzy tři zmiňovaní demografové.
Obdobně vysoké odhady platí pro všechny státy Evropské unie, což ve svých studiích potvrzuje profesor Univerzity v Oxfordu David Coleman. S vymíráním se obvykle úzce pojí ekonomická obava o to, kdo nám bude platit důchody. Jenže nezaměstnanost přistěhovalců je podle statistik OECD ve většině zemí západní i východní Evropy vyšší než nezaměstnanost původního obyvatelstva. Kdyby měli migranti tedy vydělat na sociální dávky pro svoje nezaměstnané kolegy, své vlastní a ještě i naše důchody, výše uvedené počty přistěhovalců, které bychom museli přijmout, by stoupaly do ještě absurdnějších výšin.
Snaha zabít dvě mouchy jednou ranou, tedy vyřešit stárnutí evropských populací přijetím migrantů, kteří již stojí na hranicích, je tedy planá. Je třeba si otevřeně přiznat, že se stárnutím a vymíráním se budeme muset vyrovnat jinými metodami. Ať už to bude úprava penzijního systému, efektivnější boj s nezaměstnaností nebo podpora porodnosti, rozhodně to nebude imigrace. Za pozornost stojí, že v roce 2014 porodnost v České republice stoupla – z 1,46 dítěte na jednu ženu v roce 2013 na 1,53 dítěte v roce 2014. A jedno narozené dítě vydá s ohledem na omlazení populace za čtyři imigranty ve věku 31 let.
Zatímco stárnutí populace tedy imigrace zastavit nemůže, významně proměňuje její skladbu z hlediska národnosti, etnického původu, kultury, jazyka a náboženství. Jak uvádí oxfordský profesor David Coleman, pokud porodnost nedosahuje prosté reprodukce obyvatelstva a zároveň migrace roste, většina obyvatel bude brzy cizího původu. To je situace, která si mnohem více nových řešení sama vyžádá, než kolik jich evropským společnostem přinese.
Je tu totiž ještě jedna podmínka, která by musela být splněna, aby imigrace měla skutečně v nějakém ohledu prospět naší společnosti. A tou je úspěšná integrační politika. Musíme si otevřeně přiznat fakt, že integrace přistěhovalců včetně jejich potomků v druhé a třetí generaci původem z Afriky a Blízkého východu se ve značné míře Evropě nedaří. Naivním se ukázal předpoklad mnohých idealistů, že hodnoty liberální demokracie budou tak lákavou nabídkou, že je přistěhovalci automaticky přijmou za své. Místo toho dochází k uplatňování barbarských zvyků, nepřijatelných prvků islámského práva, rozšiřování paralelních společností a uzavírání ghett v mnohých západoevropských městech.
Česko by se z toho mělo nyní poučit a učinit z integrace přistěhovalců svoji prioritu. V západní Evropě ani jinde neexistují hotová řešení, která by bylo možné jednoduše převzít. Musíme hledat konkrétní liberální muslimy, kteří se perou za hodnoty svobodné společnosti, jako jsou poradci britského premiéra z think-tanku Quilliam, či starosta nizozemského Rotterdamu marockého původu. Problémem však je, že liberálních lídrů slyšíme mezi evropskými muslimy zoufale málo. Česko potřebuje osobnosti, jako jsou Maajid Nawaz či Haras Rafiq, kteří jako muslimové tvrdě vystupují proti různým formám islamismu, který je kázán v některých britských mešitách. Například proti nerovnoprávnosti mužů a žen, muslimů a nemuslimů, homosexuálů a heterosexuálů, nenávisti vůči Židům či Západu, drakonickým trestům v rámci práva šaría, či nuceným sňatkům nebo vynucovanému zahalování.
Pokud nechceme hermeticky uzavřít hranice a obehnat Česko ostnatým drátem fyzicky i mentálně, dlouhodobě se příchodu jistého počtu cizinců nevyhneme. Musí být úkolem státu, aby přesně reguloval, kolik lidí a jakého původu na svém území nechá pobývat, či dlouhodobě žít. Česko má několik měsíců, maximálně let na to, aby si připravilo propracované a důsledné integrační politiky, jejichž dlouhodobým výsledkem budou občané, kteří sdílejí hodnoty liberální demokracie. Mezi ně patří svoboda zvolit si vlastní víru, ale také tvrdý postup vůči těm, kteří na ústavní principy útočí. Našim muslimům musíme být schopni vytyčit jasnou červenou linii, kde končí svoboda náboženství a začíná nepřijatelná nenávistná politická ideologie – islamismus.
Radko Hokovský je výkonným ředitelem think-tanku Evropské hodnoty.
Článek byl 10.9.2015 vydán v Lidových novinách.
