Málokterá dnešní armáda má dostatečné prostředky k tomu, aby byla schopna pokrýt široké spektrum možných hrozeb, a proto v případě rozsáhlé operace za účasti spojenců je pro její úspěch životně důležitá interoperabilita vojenského vybavení jednotlivých států. NATO definuje interoperabilitu jako „schopnost Spojenců jednat společně koherentně, efektivně a účinně k dosažení společných taktických, operačních a strategických výsledků.“ Bílá kniha o obraně definuje interoperabilitu podobně, jako „schopnost různých systémů vzájemně spolupracovat, poskytovat si služby a dosáhnout součinnosti.“ K jejímu dosažení není třeba používat vybavení od stejných výrobců, ale používat takovou techniku, která je schopna vzájemně interagovat, komunikovat a vyměňovat data s ostatním vybavením používaným v rámci operace, vyškolit personál v oblasti společné terminologie a definovat společnou doktrínu i postupy.
Na summitu NATO v Chicagu v roce 2012 byla ohlášena Iniciativa spojené síly (Connected Forces Initiative), jejímž účelem je právě zvýšení interoperability spojeneckých jednotek prostřednictvím jednotného vzdělání i školení personálu a společných cvičení. Po skončení ISAF v roce 2014 je třeba udržet schopnost spolupráce spojeneckých vojsk posílenou denním kontaktem během třinácti let operace a vzít si ponaučení i z dalších operací NATO za posledních 20 let. Connected Forces by měly stavět na těchto zkušenostech.
Operace Unified Protector v Libyi ukázala, že interoperabilita je kritická nejen v rámci Aliance, ale i mezi Aliancí a dalšími partnery. Do operace se zapojily i nečlenské státy jako Švédsko, Katar či Spojené arabské emiráty, jejichž letouny by nemohly být nasazeny bez schopnosti komunikovat se zařízeními spojenců v NATO. V době jejího zahájení v březnu 2011 proběhla v českých denících diskuze o možnosti zapojení našich letounů Gripen do operace. Bez ohledu na další a významnější argumenty proti nasazení Gripenů zazněly pochybnosti o schopnosti našich letounů operovat ve spolupráci s ostatními zeměmi. „Naše letouny mají jiný komunikační systém,“ citovaly Lidové noviny Jiřího Šedivého. Problémem by bylo i doplňování paliva ze vzduchu, Čechům chyběla potřebná certifikace, zatímco například pro maďarské stroje si úřady o povolení zažádaly v roce 2009.
Druhou iniciativou ohlášenou v Chicagu v roce 2012 s potenciálem posílit interoperabilitu v rámci NATO je Smart Defence. V samotném jádru znamená Smart Defence multinárodní spolupráci, která na poli NATO fungovala už dávno před rokem 2012. Mezi úspěšné mnohonárodní projekty NATO se řadí vojenský vrtulník NH-90 nebo NATO FORACS (NATO Naval Forces Sensor and Weapon Accuracy Check Sites), který začal už v roce 1974 a zaměřuje se na interoperabilitu námořních systémů. Ačkoliv Smart Defence není nijak nový koncept, po summitu v Chicagu dostal nový poltický impulz jako „obnovená kultura spolupráce“ a stal se nejen doménou pro vznik nových obranných projektů a návrhů, k jejichž členství se pak přihlašují jednotlivé státy NATO, ale taky nástrojem pro vyvíjení tlaku k větší multinárodní spolupráci.
Kromě multinárodní spolupráce jsou dalším složkami Smart Defence specializace a prioritizace investic, což ve výsledku znamená, že žádný stát NATO (možná snad kromě USA) nemůže se současnými prostředky obsáhnout plné spektrum operací a proto je žádané aby se státy, nebo skupiny států zaměřily na určitou oblast dle svých priorit, kterou v rámci Aliance obsáhnout. Projekty v rámci Smart Defence zahrnují i společné nákupy armádní techniky zainteresovaných zemí, které zaručují interoperabilitu nově nakoupeného zařízení.
Otázkou je, jestli ‚nová kultura spolupráce’může skutečně dosáhnout té úrovně, že státy budou připraveny se kompletně vzdát jistých schopností a soustředit se pouze na specializovanou oblast. Takový postup by vyžadoval bezprecedentní důvěru v ostatní spojence, že poskytnou asistenci v oblasti, na kterou se sami specializují v případě nutnosti. Komplikací jsou samozřejmě omezené prostředky na obranu, díky nimž se snižuje ochota k závazku pro nové obranné projekty nehledě na jejich ekonomický potenciál. Obě iniciativy z Chicagského summitu NATO tak sice nepřinesly nijak inovativní řešení pro posílení mezinárodní spolupráce a interoperability v rámci spojenců v NATO, ale jsou do velké míry politickou nálepkou pro již dávno existující mezinárodní spolupráci zprostředkovávanou v rámci NATO a zároveň pojistkou, že multinárodní spolupráce i interoperabilita zůstanou na seznamu priorit.
