KONFERENCE: Evropské hodnoty a identita pro 21. století

Květen 1, 2006

Akce, Proběhlé akce

V květnu 2006 uspořádala Asociace pro evropské hodnoty ve spolupráci s Mezinárodním politologickým ústavem Masarykovy univerzity (IIPS) dvoudenní mezinárodní konferenci na témaEvropské hodnoty a identita pro 21. století. Konference, kterou vnímáme jako jeden z úvodních kroků v dlouhodobém projektu asociace k evropským hodnotám, se konala v brněnském biskupství na Petrově. Jejím hlavním cílem bylo popsat a odkrýt hodnoty, jež představují v základ evropské civilizace, posoudit, do jaké míry se podílí na tvorbě dnešní evropské identity a jakým způsobem se evropské hodnoty a identita promítají do konkrétní politiky uvnitř EU.

Konference se konala pod záštitou předsedy zahraničního výboru Evropského parlamentu (EP) Elmara Broka a hejtmana Jihomoravského kraje Stanislava Juránka. Elmar Brok, jemuž časová zaneprázdněnost neumožnila zúčastnit se konference osobně, zaslal účastníkům zdravici, v níž vyzdvihl význam takové konference pro dnešní dobu a vyjádřil svou víru v úspěšné pokračování ratifikačního procesu. V závěru dodal: „Ztotožnění se s cíli evropského integračního procesu je otázkou rozumu. Ztotožnění se s evropskou myšlenkou a hodnotami, které za ní stojí, však je otázkou srdce.”

Úvod programu patřil panelu Evropské hodnoty v evropské politice, na němž vystoupili poslanec EP Josef Zieleniec a Nikolas Busse, zahraniční komentátor prestižního německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ). Oba pánové se věnovali především vztahu hodnot a zahraniční politiky. Josef Zieleniec vyzdvihl proces globalizace jako klíčový komponent dnešní situace a položil si otázku, jakým způsobem souvisí s evropskými hodnotami a jak ovlivní vývoj v Evropě v budoucnu. Podle něj impulsy pro vznik globalizace pochází z Evropy a mají úzký vztah k procesům utvářejícím moderní evropskou společnost. Souvisí s reformací, rozvojem kritického myšlení a moderní vědy a především s emancipací jednotlivých částí společnosti: jsou to procesy, které umožnily vznik volného obchodu a později právního státu. Evropský vývoj do značné míry určil podobu globalizačního procesu, který dnes však již nabral svou vlastní dynamiku. Pro Evropu je nyní důležité obstát nejen ekonomicky či bezpečnostně, ale především nalézt odpověď na otázku jak bude vypadat další vývoj procesu globalizace a kdo ho bude ovlivňovat. „Budeme zakotveni v něčem, co je pro nás přirozené nebo se budeme stále obtížněji vyrovnávat s prostředím, které ovlivňuje někdo jiný ?”

Evropa musí podle Josefa Zieleniece zachytit dynamiku světového vývoje. K tomu potřebuje odpovídající politické vybavení – tedy instituce, které budou schopny globální výzvy přijmout. Díky historickému vývoji Evropa již částečně takové schéma má v Evropské unii. Je však potřeba vést debatu o tom, jak institucionální architekturu dotáhnout do konce, jak zajistit, aby orgány EU byly akceschopné a měly demokratickou legitimitu. Bývalý český ministr zahraničí zdůraznil: „Kdyby EU neexistovala, kdyby nebylo vyvinuto integrační úsilí za účelem smíření, museli bychom ji dnes vytvořit, abychom mohli hrát aktivní roli v procesu globalizace.”

Potřebnou evropskou globalizační debatu pak postavil do kontrastu se sklonem k ochranářství, tak jak jej známe z některých členských zemí EU i ze společných politik. Jako přiklad použil problém dovozu čínského zboží do EU. Řekl přímo: „Budeme-li se místo snahy otevřít se a ovlivnit svět jak ekonomicky tak politicky a hodnotově vztáhneme k ochranářství, budeme-li se snažit přežít další volební období budováním hrází a oddělováním Evropy od globálního vývoje, průvan se k nám stejně dostane, jen navíc v situaci, kdy nebudeme připraveni. Není jiné cesty než otevřít se tomuto procesu.”

N. Busse, J. Zieleniec, D. Grešák

Německý novinář Nikolas Busse vztáhl svou řeč konkrétněji k zahraniční politice. Hlavním pojmem od něhož se Busseho příspěvek odvíjel a o jehož koncept šlo především, byl pojem, na němž je postavena oficiální zahraniční politika EU: efektivní multilateralismus. Nikolas Busse připomenul, že všichni velcí myslitelé minulosti (Machiavelli, Tukidides, i mnozí další) uvažovali o zahraniční politice jen v termínech silového řešení, válečných vztahů různých lidí a různých zemí. Dnešní Evropská unie v tomto směru vykazuje zcela odlišný vývoj a ten je charakterizován jako efektivní multilateralismus – řečník nastínil aspekty, na nichž stojí:

členské státy EU usilují o společné řešení mezinárodních problémů
EU staví na aktivitách OSN; potvrzuje tak jejich legitimitu a zároveň ji od nich získává.
EU trvá na řešení na základě mezinárodního práva.
EU vyzdvihuje úlohu diplomacie, usiluje o nevojenské řešení mezinárodních problémů. Vojenská síla sice je součástí řešení, ale jen jako součást mírových sborů.

Takovéto vnímání světa pochází podle komentátora FAZ ze dvou pramenů. Jednak ze zkušeností s konsensuálním postupem při integraci po druhé světové válce a také z pozitivních zkušeností z rozšiřování, kterým EU stabilizovala své sousedství. Oboje ukazuje, že můžeme žít společně bez válek a konflikty řešit pozitivní cestou. Toto pojetí je základem zahraniční politiky EU a její komunikace s okolním světem.

Na otázku, zda je to dobrý nápad, si Nikolas Busse odpovídá nejednoznačně: „někdy ano, někdy ne”. Například krvavá historie balkánského konfliktu nás poučuje, že v Chorvatsku a v Bosně to nefungovalo vůbec, v Kosovu částečně a jen v Makedonii zcela. Řešení vycházející z tohoto principu se nepodařilo nalézt pro Irák ale zdá se, že ještě existuje naděje úspěšně vyřešit problém íránského nukleárního programu.

Jako hlavní příčinu kolísavé úspěšnosti označuje to, že ostatní globální hráči multilateralismus evropského střihu nezbytně nesdílí. Rusko dává přednost více dvoustranným dohodám a v tomto období používá spíše destruktivní potenciál zahraniční politiky. Číně se zatím nepodařilo vymanit svou zahraniční politiku z aparátčického rozměru a všechna její další snaha se soustředí na získání zdrojů energie. Indie zatím nemá opravdovou vizi zahraniční politiky. Jedině USA zastávají v zahraniční politice podobné hodnotové měřítko, jsou však schopni operativního jednání a strategické rozvahy v situaci, kdy se ostatní hráči multilaterálních principů nedrží. Na rozdíl od Evropanů Američané v multilateralismu vidí jeden z prostředků své zahraniční politiky, nikoliv však cíl sám o sobě. Američané podle německého žurnalisty zůstávají přirozeným partnerem a spojencem EU.

A. Tomský, Ch. Stadler

Následující blok programu nesl název Odkrývání evropských hodnot a vycházel z premisy, že evropské hodnoty není třeba znovu vymýšlet, nýbrž spíše nově formulovat a odkrýt pro dnešní dobu. PodleChristiana Stadlera, profesora filozofie práva na vídeňské univerzitě, to znamená především znovu si položit řadu provokativních otázek. Právě na jejich kladení se Stadlerův příspěvek zaměřil. Hned v úvodu si položil tři základní: „Co to je Evropa?”, „Co jsou v tomto kontextu hodnoty?” a nakonec „Co to znamená hovořit o evropských hodnotách?”. Hned nato usoudil, že s odpovědí nám mohou pomoci pouze další otázky. V souvislosti s tou první se musíme dále ptát, jaké jsou historické kořeny geografického vymezení Evropy. Je Evropa jen kontinent nebo více kulturní koncept nebo dokonce filosofický projekt, na němž pracujeme? Co jsou pak v tomto dnešním evropském kontextu hodnoty?

Abychom to pochopili, musíme si podle Christiana Stadlera především uvědomit rozdíl mezi hodnotou a cenou. Cena je úzce ekonomické pochopení hodnoty, proti němuž stojí náboženské pochopení hodnot. Chceme-li hodnoty uchopit pragmaticky nebo politicky, znamená to přijmout koncept „buď hodný a pracuj a dostaneš zaplaceno věčností”. A vídeňský filosof k tomu dodává: „Pokud tomu nevěříte máte problém. Tomu říkáme spirituální krize.” Jde o idealistické pojetí hodnot, vycházející z filosofických principů.

Třetí část svého příspěvku, v němž se pokusil uchopit dnešní vnímání evropských hodnot, otevřel otázkou, zda jsou tyto hodnoty pro dnešní Evropany jen koncepty nebo zda je to jejich sociální realita. Na otázku „Je Evropa křesťanský kontinent?” si odpověděl: „Ze sociálního úhlu pohledu jde o postkřesťanský kontinent.” Je možná varianta, v níž je Evropa osvíceneckým kontinentem ?: „Rétoricky samozřejmě. Ale v realitě?”

Chritian Stadler připomněl, že Evropa je také krvavý kontinent. Žádný jiný kontinent nebyl historicky tak vykoupán v krvi. Poukázal na to, že celé mezinárodní právo bylo donedávna jen pravidly, jak má jeden evropský stát vést válku proti druhému. Dnes je naopak Evropa po politické a vojenské stránce neškodná a slabá, za svou slabost však nese jako nejbohatší část planety plnou odpovědnost. „Evropané chtějí organizovat svět tak, aby byl lepší. Proč tedy k tomu nezorganizují svou sílu, která navíc existuje?”

Jaké řešení tedy nakonec profesor Stadler nabídl? Doporučil vnímat Evropu jako prostor, v němž se můžeme pokusit najít to, co máme společného v minulosti i přítomnosti. Rozhodující koncept s nímž pracuje, je pojem projekt. Společný projekt nám má umožnit řešení stěžejního problému vlastní rozmanitosti. Nikdy nedosáhneme úplné jednoty, ale společný projekt je to, co nás bude spojovat. Jeho jednotlivé aspekty přitom mohou mít velice rozdílný charakter související s národní mentalitou apod. V rozdílnosti pak může být naše síla a ne slabost.

Ch. Stadler, P. Drulák

Vystoupení druhého řečníka, ředitele pražského Ústavu mezinárodních vztahů (IPS) Petra Druláka, bylo původně avizováno jako vystoupení advokáta diaboli evropských hodnot. Drulák však nakonec v úvodu svého vystoupení tento svůj původní záměr poněkud poupravil s tím, že se prakticky může ztotožnit s konceptem svého předřečníka a doplnit ho. Jestliže se Christian Stadler věnoval konceptuálnímu vymezení termínu hodnota, ve středu Drulákova zájmu stála otázka, jak jsou evropské hodnoty využívány v politické diskusi a jaké jsou možné důsledky jejich přítomnosti v tomto diskursu. Připomněl, že evropské hodnoty se dnes v EU stávají velkým tématem. Dokonce tak velkým, že se zmínka o nich objevila i v návrhu jednoho z nejdůležitějších unijních dokumentů poslední doby – návrhu ústavní smlouvy EU.

Pražský politolog pak politickou debatu o hodnotách rozdělil na dva argumenty:

Protiklad hodnotové Evropy k Evropě materiální; dnešní vývoj EU do značné míry pomíjí duchovní a spirituální aspekt a zajímá se pouze o technokratická řešení.
Evropské hodnoty jako zdroj odlišnosti vůči okolnímu světu; například k USA (v případě levice) nebo z druhé strany k Turecku (jedná-li se o křesťanskou pravici). Hodnoty jsou zde vnímány jako hradba, která nás brání před světem.

A následně vytyčil tři teze týkající se zmíněných argumentů.

oba argumenty jsou na sobě nezávislé
oba argumenty koncept evropských hodnot mrzačí a jsou zavádějící
evropské hodnoty jsou v politické debatě mrzačeny a ne kultivovány

V souvislosti s mrzačením evropských hodnot pak hovořil o procesu jejich „destilace a esencionalizace”. Řekl, že v dnešní době dochází k selektivnímu výběru hodnot. „Nikdo si již neuvědomuje, že k evropským hodnotám patří také militarismus, rasismus nebo vůdcovství.” Selektivním výběrem těch krásných pak implikujeme, že ty ostatní hodnoty nejsou evropské. Tím se podle Petra Druláka zbavujeme odpovědnosti za to, co se v Evropě dělo. Válka a násilí se stávají otázkou vnějšku, mimoevropskou otázkou. Přesto hlavní boj o hodnoty se odehrává uvnitř celku. Podobný paradox pak spatřuje i v procesu esencializace, který má za následek, že selektivně vybrané hodnoty jsou označeny za nadčasové a neměnné. Vede k přesvědčení, že „existují nadčasové mosty, po nichž můžeme kráčet”. Uvádí příklad, kdy se v souvislosti s demokracií objevil v návrhu ústavní smlouvy citát z řeckého filosofa Tukidida. Tím vzniklo spojení mezi konceptem tehdejší demokracie a demokracie dnešní, i když spolu prakticky nesouvisí. Destilace a esencionalizace pak vede k tomu, že téměř cokoli lze pokládat za evropskou hodnotu. Evropské hodnoty se stávají prázdným pojmem, jsou devalvovány a ztrácí smysl. Stejně jako Christian Stadler i Petr Drulák uvedl, že se evropské hodnoty proměňují v prázdnou rétoriku.

Jaké řešení tedy druhý řečník na závěr svého příspěvku nabídl? Zvyknout si, že celek bude vždy rozporný a neúplný. Vždy ho bude potřeba doplňovat. Hodnoty nelze katalogizovat, nelze je vyjmenovat s geometrickou přesností. Pokud si takový katalog vytvoříme a používáme ho jako tmel společnosti, je to fikce, která neškodí. Je-li to však něco na čem stavíme hradbu, je to špatné a měli bychom se toho co nejrychleji zbavit.

První referát třetího panelu Na cestě k evropské identitě patřil Erichu Hochleitnerovi, bývalému rakouskému velvyslanci při NATO a součastnému řediteli Rakouského institutu pro bezpečnostní otázky. Hned na začátku uvedl, že Evropa je kvůli rozšiřování ve stádiu změn a čelí nebezpečí, že ztratí identitu. Zdůraznil také nutnost probíhající debaty, při níž by si Evropa měla uvědomit odkud pochází a kam jde, tedy zda bude projekt Evropské unie pokračovat, či zda se změní v něco, co si obyvatelé Evropy nepřejí.

Erich Hochleitner věnoval část svého příspěvku také době, kdy Evropská unie vznikala, a připomněl, že nešlo jen o ekonomickou zónu, ale také komunitu postavenou na společných hodnotách, právu, občanské společnosti a solidaritě. Po změnách ve střední a východní Evropě EU podle Hochleitnera čelila novým výzvám – nastoupil proces stabilizace ne-členů či budoucích členů EU. Bývalý rakouský diplomat také uvedl, že Evropská unie zapomněla, že může hrát globální roli jedině, bude-li pracovat společně. Teritoriální rozšíření nemá zdaleka takovou důležitost. V současnosti je podle Hochleitnera hlavním úkolem starších členů unie pracovat na tom, aby se novější státy staly skutečnými členy společenství a aby se opravdu do Evropské unie zapojily. Tento proces teprve začal a než se rozdíly překonají bude třeba jedné či dvou generací. „Na to, aby byl integrační proces úspěšný se musíme koncentrovat a potřebujeme čas. S rozšiřováním nemůžeme pokračovat do nekonečna,” uvedl. Podle Hochleitnera musíme najít a rozvinout nové základy Evropy, které však nemohou být postaveny pouze na ekonomickém základě, musíme jít dál, k našim společným kořenům a historii. Mezi našimi společnými hodnotami jmenoval humanismus, římské právo, křesťanství a osvícenství – tyto tvoří skvělý společný základ, který musíme znovu objevit. Bývalý ambasador na závěr svého příspěvku uvedl, že evropské veřejné mínění ví přesněji, než političtí leadeři co je a není Evropa,. „Lidé vědí, že hranice Evropy tvoří Bospor a myslím, že je to arogance a také ignorance našich politiků, že dělají, že to nevidí.”

A. Tomský

Na hosta z Rakouska navázal český publicista Alexandr Tomský, který se ve svém příspěvku soustředil na kulturní identitu Evropy. Na začátku zmínil prvky, které evropské státy spojují – společný náboženský základ a společný princip práva a politiky. V přemýšlení nad duchovními a kulturními hodnotami Západu vyzdvihl liberální demokracii, vládu zákona, lidská práva, toleranci, kulturní pluralismus a křesťanské ctnosti (jako jsou například soucit či charita). „Většina základních evropských normativních hodnot zaniká nebo mutuje,” prohlásil. Základní buňku každé společnosti představuje rodina, v současnosti je však zjevný její evidentní rozpad, který souvisí s nástupem generace jedináčků. V závěru svého příspěvku Alexandr Tomský uvedl, že Evropa sice zvítězila nad totalitarismem, ale duchovně živoří. Občanské i osobní cnosti mutovaly, Evropa vyzdvihuje autonomní vítězství jedince, neuznává řád ani normativní hodnoty vlastní kultury.

Závěrečný programový blok s názvem Od evropské identity k finalitě evropské integrace se snažil nalézt odpověď na praktické otázky politiky uvnitř EU v souvislosti s institucionální reformou a problematikou rozšiřování. První dostal slovo profesor Ferdinand Kinsky z Nice, rodák z Čech, který v dětství odešel s rodiči do Francie. Své vystoupení zahájil sympatickou češtinou, pak však přešel do angličtiny s tím, že si to žádá jeho terminologická výbava: v době, kdy odcházel z Čech, Evropská unie ještě neexistovala a on si již slovní zásobu nestihl doplnit. Ferdinand Kinsky se nejprve věnoval hodnotám, z nichž vzešla evropská integrace. Jmenoval demokracii, ideu svobody, dělbu moci, svobodný trh a také solidaritu (jako výsledek lásky k bližnímu, která nemůže končit na hranicích národa) a subsidiaritu jako hodnoty, které vycházejí z katolických principů

Konflikt, který se v dnešní Evropě odehrává, pojmenoval jako spor mezi federalisty a zástupci volného sdružení suverénních států. Řešení vidí v lepším pochopení úlohy jednotlivých evropských institucí. Systém, který dnes funguje v Evropské unii označil za kvazifederální. Evropský parlament v něm zastupuje evropské občany, Evropská komise zastupuje výkonnou moc a Evropská rada, která reprezentuje národní zájmy, je zároveň nositelkou legislativní moci. Obyčejní Evropané to neví a myslí si, že EP nemá sílu. Na tomto místě si dlouholetý zastánce evropské integrace posteskl: „ Instituce máme, to si můžeme přečíst ve všech příručkách o EU, ale realita je jiná.” Zauvažoval nad tím, zda si někteří evropští komisaři uvědomují, kde je rozdíl mezi informací poskytnutou domácí reprezentaci a jejím vlivem, jehož převodovou pákou se komisař stává. Podobně v Evropském parlamentu. Profesor Kinsky mírně sarkasticky připomněl, že kromě těch, kteří se o Evropu opravdu zajímají, sedí v Evropském parlamentu také bývalí ministři a vysloužilci všeho druhu nebo mladíci, kteří chtějí udělat kariéru a doma k tomu nemají příležitost. Kinsky navrhl upravit pravomoci Evropského parlamentu takovým způsobem, aby jeho působení mělo větší smysl a zároveň, aby lépe reprezentoval evropské občany.

K aktivitě však vyzval i je, neboť „smysl evropských institucí nezáleží na tom, co si přečteme v příručce, ale především na tom, co jako evropští občané chceme”.

F. Kinsky, M. Pitrová

Proděkanka FSV MU Markéta Pitrová si pro svůj příspěvek vybrala téma vztahu evropské identity a kontroly evropských institucí ze strany občanů. Začátek svého vystoupení věnovala definování identity. Nejprve načrtla rozdíl mezi identitou evropskou a unijní. Evropskou identitu vidí jako souhrn kulturního dědictví, historické zkušenosti, geografie apod. Unijní identita je potom podmnožinou identity evropské. Dnešní Evropan je nositelem řady identit a mnohé z nich jsou otázkou volby. Aby přijal unijní identitu, musí tato identita „obstát v konkurenčním boji”. Musí mít rysy jako důvěryhodnost, přitažlivost, průhlednost apod.

Na otázku, zda můžeme přispět ke konstrukci evropské identity odpověděla, že ano. Nemusíme čekat na vytvoření evropského národa. Lze toho dosáhnout podporou symbolů EU a evropské integrace jako jsou Euro, občanství, vzdělávací projekty a různé soutěže. To ale podle Markéty Pitrové nejde k jádru. Mnohem větší účinek spatřuje v provedení změn na půdě evropských institucí. Nejde o to napsat novou ústavu, postačí soustředit se na čtyři uzlové body:

kontrola peněz – otevřít veškerý unijní rozpočet kontrole EP. Jsou to peníze nás všech a evropští poslanci jsou naši nejsilnější reprezentanti v EU. Nesmí se opakovat selhání z doby Santerovy komise, kdy selhaly všechny kontrolní mechanismy.
mezivládní konference – nesmí to být akce, na nichž se za zavřenými dveřmi dohadují zásadní změny EU; měli by být přítomni zástupci parlamentu a umožněn přístup veřejnosti.
nominace komisařů – dodnes uzavřená nominace provedená národní vládou, bez debaty o tom, co je vhodné nebo ne. Občan to vnímá a nedůvěřuje komisi. Pitrová hodnotí jako geniální konventní návrh, kdy každá země navrhne tři kandidáty. Musí to být tři stejně silní kandidáti z nichž pak vybírá parlament.
proces nominace předsedy komise – dnes v rukou Evropské rady, velice úzkého tělesa, které za provedenou nominaci nenese dlouhodobě odpovědnost (trvale se obměňuje). Politoložka opět navrhla zapojit do procesu nominace Evropský parlament.

B. Dančák, D. Grešák

Závěrečná tečka za panelem patřila řediteli Mezinárodního politologického institutu Masarykovy univerzity (IIPS) Břetislavu Dančákovi. Hlavním tématem jeho vystoupení byla role rozšiřování EU ve vztahu k evropské identitě. Dančák spatřuje příčiny problematizace zmíněného vztahu v europocentrickém pohledu na svět, jehož počátky klade už do doby řecko-perských válek. Tady vznikla tradice vnímat jako civilizované jen to, co je spojeno s Evropou a Západem. Dnes tento pohled významně ovlivňuje představy Evropanů o vlastní identitě. „Dnes Evropu netrápí nedostatek evropské identity, ale nedostatek některých atributů, které by jí dodaly lesku, aby občané měli pocit sounáležitosti s objektem, kterému jsme začali říkat Evropská unie”, řekl Dančák. A jaké atributy měl na mysli? „Globální dominanci, centrální pozici nebo přirozené právo dominovat.”

V další části se brněnský politolog snažil dát toto své tvrzení do souvislosti s konkrétním historickým vývojem. Až do posledního mohutného rozšíření v roce 2004 se dařilo EU úspěšně tlumit a vyrovnávat napětí, které vznikalo mezi integračními tendencemi a tendencemi k rozšíření. Příčiny toho, že se to nyní nedaří, vidí vědec především v rozsahu rozšíření a také v rozsáhlých integračních cílech, které překročily všechny dosavadní meze. Přesto i toto rozšíření vnímá se stejnou logikou jako všechna ostatní: zajistit mírové uspořádání mezi národy na evropském kontinentu.

Další část referátu Břetislav Dančák věnoval stabilitě na globální úrovni. EU spolu s USA a Kanadou označil za jako garanty stability globálního pořádku, zmínil situaci ve WTO, která udržuje ekonomický systém zbudovaný v rámci tohoto civilizačního okruhu. V tomto kontextu se snažil uchopit tvrzení, že Evropa je v krizi, a zkoumal, proč se spíše nevymezuje pozitivně z pohledu rozšiřování pásma stability a prosperity. Jako jeden z důvodů uvedl nenaplnění představy silné Evropy jako globálního aktéra.

K další části příspěvku použil autor hodnotový systém postmoderního světa, tak jak jej definoval Robert Cooper ve své knize Breaking of Nation. Cooper rozlišuje tři kategorie: Premoderní stát, kam řadí Somálsko nebo Afganistan (1), Moderní stát jako například Čína nebo Brazílie (2), Postmoderní stát s EU nebo Japonskem (3). USA řadí mezi kategorie moderního a postmoderního státu. Pokud se chce EU se svými hodnotami stát globálním hráčem, musí podle Dančáka odpovídat na výzvy nejen z postmoderního světa, ale také z moderního či premoderního. To je možné především tehdy, pokud dokážeme opustit postmoderní diskurs uvnitř Evropy, zahleděnost do sebe. Pokud se to Evropě nepodaří budou z toho pro ni plynout dva důsledky. Za prvé se nestane globálním aktérem (ztratí schopnost rozlišovat). Za druhé nemáme jistotu, že si vybuduje potřebné mechanismy, aby mohla ve chvíli potřeby reagovat na výzvy moderního světa. Zde Dančák hodnotí pozitivně roli nově přistoupivších států střední a východní Evropy kombinující prvky postmoderního přístupu (multilaterální jednání) a moderního přístupu (reagují z pozice realistů). Nemají postmoderní diskurs za neměnný, útočí na něj a nebojí se zeptat, kam dál s EU. V tomto smyslu je rozšiřování určující projekt. Napomáhá, aby se proces hledání skutečného místa EU ve světě završil. „Bez rozšiřování, pouze s integrací, nedokážeme odpovědět na výzvy, před nimiž bude stát svět zastávající evropské hodnoty”, uzavřel Břetislav Dančák.

Vzhledem k tomu, že konference Evropské hodnoty a identita pro 21.století byla první konferencí svého druhu v Česku, odráží se její přínos výrazněji v odstartování odborné debaty na toto téma v českém prostředí. Přestože se konference účastnily osobnosti, které se tématem zabývají dlouhodobě, věříme, že se nám podařilo vytvořit platformu pro další diskusi založenou na nových impulsech, které se budou promítat do odborné i veřejné debaty ve střední Evropě i na úrovni celé EU. Do dalších aktivit Asociace pro Evropské hodnoty jdeme s nadějí, že takto nastavená široká debata dokáže postupně přinést praktické politice impulsy, které přispějí k úspěšnému řešení otázek spojených s budoucností evropské společnosti, EU i celého kontinentu.