Evropskou unii čeká v příštím roce několik výzev. Vedle těch „vnějších“, zahraničně-politických, také výzvy „vnitřní“, které představují dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy a volby do Evropského parlamentu. Stále častěji je právě s otázkou voleb do EP spojován problém demokratického deficitu EU. Volby jsou chápány jako nástroj k jeho zmírnění, jako možnost, jak zprůhlednit rozhodovací procesy EU. Třetí výroční konference Evropských hodnot si kladla za cíl definovat, co je to demokratický deficit, kde se nachází a hledat cesty, jak ho minimalizovat.
Demokratický deficit nemusí být nutně chápán jako abstraktní konstrukt, lze ho demonstrovat několika fakty: klesající volební účast při volbách do EP, malá důvěra občanů v její instituce, či dokonce nespokojenost s členstvím jejich země ve společenství. Všechny zmíněné fenomény indikují jistý druh odcizení. Doteď byl tento problém reflektován jako jakýsi „druh informačního deficitu“, neznalost toho, co se v EU děje, a tomu bylo přizpůsobeno i jeho řešení v podobě informačních akcí zaměřených na pochopení stávajících procesů. Již několik let se ovšem množí kritické hlasy, které se nesoustředí na vysvětlení procesů, ale zpochybňují demokratičnost procesů samotných. Jak ostatně demonstroval Andreas Follesdal, pravomoc předkládat zákony přísluší Evropské komisi, která je fakticky jmenována Radou, tedy zástupci národních vlád. Hlavní těžiště schvalování legislativních návrhů opět leží na Radě, která ale není přímo volena a je jakýmsi delegátem národních vlád vzešlých z voleb do národních parlamentů. Takto složená Rada rozhoduje o evropských legislativních aktech. Obě tyto instituce jsou navíc voliči takřka nekontrolovatelné. Konečně jediná přímo volená instituce EU, Evropský parlament, se těší marginálním rozhodovacím pravomocem. Demokratický deficit tedy nepředstavuje deficit informací, nýbrž nerovnováhu pravomocí a kontroly.
Kde se takový deficit nachází a jak se projevuje? Nalezneme ho v míře, jakou mohou voliči EU kontrolovat své instituce a popřípadě je potrestat. Existuje několik metod jak tyto neduhy zmírnit, jedná se o klasické nástroje přímé demokracie, tedy referenda a lidové iniciativy nebo nástroje zastupitelské demokracie, které představují volby a delegování vlastních zástupců politických stran. Rudolf Hrbek i Václav Lebeda jasně ukázali, jaké výhody skrývá druhá varianta. Rozhodovací procesy kontrolované Evropským parlamentem přinášejí transparentnost a srozumitelnost a zachovávají zároveň EU akceschopnou.
Samotné přenesení pravomocí na Evropský parlament problém demokratického deficitu nevyřeší. S tímto procesem musí být spjaty další prvky, které posunou rozhodovací procesy do politické roviny. Volby do Evropského parlamentu se musí vymanit z područí voleb „druhého řádu“ a nabídnout voliči skutečná témata, skutečnou možnost volby. Jak zdůrazňoval John Palmer, tuto možnost volby představuje střet politických programů prezentovaný různými kandidáty na předsedu Evropské komise, kterého by politické strany nabízely voličům. Takto zvolený předseda Evropské komise by byl poté Evropským parlamentem zvolen jako „předseda vlády“ tak, jako je tomu v normální parlamentní demokracii. Takovýto model by s sebou nutně přinesl více politické soutěže a konfliktu. Toho se ovšem EU nemusí nijak obávat, neboť, jak ve svých výzkumech prezentovala Sara Hagemann, hlasování v Evropském parlamentu je značně konfliktní již dnes. Projevuje se to tak, že poslanci Evropského parlamentu nehlasují konsenzuálně, nýbrž podle příslušnosti k poslaneckému klubu, tedy EPP-ED, PES apod. To přirozeně dělí hlasování na pravo-levé.
Názorné uvedení teorie do praxe předvedl v závěrečné diskuzi poslanců Evropského parlamentu Josef Zieleniec (člen klubu Evropské strany lidové), který symbolicky vyzval Oliviera Ubédu (jehož francouzská UMP zasedá ve stejném klubu), aby navrhl jméno kandidáta na předsedu Evropské komise, kterého by v evropských volbách v červnu 2009 společně nominovaly všechny strany tohoto poslaneckého klubu. Můžeme se tedy těšit v červnu na nový rozměr voleb do Evropského parlamentu, na možnost rozhodovat přímo o tom, kdo stane v čele Evropské komise?
Na konferenci mimo jmenovaných vystoupili: Běla Plechanovová, vedoucí katedry mezinárodních vztahů UK; Lukáš Macek, ředitel evropského programu v Dijonu, Science-Po Paris; Jürgen Dieringer, vedoucí katedry politologie, Andrássy Universität, Budapest; Andrew Duff, poslanec Evropského parlamentu, poslanecký klub ALDE, a Enrique Barón Crespo, poslanec Evropského parlamentu, poslanecký klub PES.
