Jaké důležité kroky v rámci evropské integrace čekají Angelu Merkelovou po jejím znovuzvolení? Jak zajistit projektu bankovní unie dlouhodobější trvání? A mohou už Turci cestovat po Schengenu bez víz?
Vítězkou německých voleb se již potřetí za sebou stala Angela Merkelová. Co to ale znamená pro budoucnost Evropské unie (EU)? Bude politika nejvýznamnějšího evropského hráče současnosti konzistentní, a tudíž z dnešního pohledu dobře čitelná? Tak či tak, už dnes můžeme vyhodnotit hlavní témata, kterými se bude staronová kancléřka ve svém dalším období zabývat. Půjde například o snižování demokratického deficitu na úrovni institucí EU, o energetickou soběstačnost a trvale udržitelný rozvoj, o prohloubení bankovní unie a její ochranu před jakýmkoli nečekaným kolapsem nebo o harmonizaci migračních a azylových politik, jež se zejména v posledních dnech stala jednou z nejpalčivějších otázek integrace. Nad řešením těchto a jiných podobně zapeklitých problémů se ještě před Merkelovou zamýšlí přední evropské think-tanky.
Co když příští finanční krize udeří na bankovní unii? Výzva k nouzové klauzuli
What if the Next Financial Crisis Hits the Banking Union? A Call for an “If All Else Fails” Clause?
Stijn Verhelst; Egmont
Ničivé účinky nedávné finanční krize donutily regulátory po celém světě k učinění dalekosáhlých kroků za účelem prevence podobných krizí v budoucnosti. EU čelí ještě větší reformní výzvě. Musí přetnout začarovaný kruh mezi zeměmi eurozóny a jejich bankami, který se bolestivě projevil právě během poslední krize. Evropští lídři se rozhodli zavést bankovní unii, jež přenese kontrolu bankovního sektoru na evropskou úroveň a jako důsledek přetne onen bludný kruh, který jednotlivým státům znemožňoval efektivně řešit podstatu domácí krize. Bankovní unie umožní eurozóně (a dalším dobrovolným členům) lépe odpovědět na příští finanční turbulence, ale budou přijatá opatření dostatečná, pokud udeří krize většího rozsahu?
Pokud bude bankovní unie dokončena, pět hlavních obranných zdí by mělo zabránit dalším finančním krizím: Finanční regulace a bankovní dohled z evropské úrovně (SSM); jednotná pravidla pro krizový management (SRM); princip bail-in (očesání akcionářů a věřitelů), který alespoň částečně přenese účet za finanční krizi na samotné banky; restrukturalizační fond naplněný bankami; a přímá rekapitalizace skrze Evropský stabilizační mechanismus (ESM). Ačkoliv každé z těchto opatření řeší některý z aspektů možného krizového vývoje, má vždy i své nedostatky. Společný dohled nemůže předejít všem krizím, palebná síla ESM (60 mld. euro) nemusí být dostatečná, bail-in může prohloubit finanční paniku atd.
Kvůli těmto výhradám se může finální koncept bankovní unie ukázat jako nedostatečný. Bude proto potřeba nějakého instrumentu poslední instance – klauzule, jež bude aktivována, pokud vše ostatní selže. Mohlo by se jednat např. o možnost přímé úvěrové linky od ESM a členských států k restrukturalizačnímu fondu, nebo nastínění obrysů postupu v případě nutnosti koordinovaného bail-outu všemi členskými státy (a mechanismu, jakým se budou daná rozhodnutí přijímat). Jelikož klauzule řeší pouze budoucí problémy, měla by být vnímána jako způsob pojištění, nikoli skrytý nástroj fiskálních transferů. Stijn Verhelst dále představuje možnosti, jak tuto klauzuli zakomponovat do legislativního rámce a argumentuje, že by měla být politicky průchodná, neboť je v zájmu každého členského státu, aby další krize nebyla provázena nejistotou a nerozhodností, která se může velice prodražit.
Turečtí turisté a evropské soudnictví: Rozhodnutí v případu Demirkan a otázka bezvízového cestování
Turkish tourists and European justice: The Demirkan ruling and how Turkey can obtain visa-free travel
European Stability Initiative
Evropský soudní dvůr (ESD) vydal 24. září 2013 jedno z nejdůležitějších rozhodnutí letošního roku, a to v záležitosti bezvízového vstupu tureckých občanů do EU. K jejich velkému zklamání rozhodl, že není možné vízovou povinnost plošně zrušit.
Turkyni Leyle Demirkan byla německým konzulátem zamítnuta žádost o vízum. Žena rozporovala rozhodnutí právní cestou a případ se dostal až před ESD. Svůj postup opřela o dojednání obsažené v Asociační dohodě (AD) mezi Tureckem a EU z roku 1963, která, jak si myslela, měla umožňovat bezvízový styk se zeměmi EU a samotný požadavek víza byl tedy nelegální.
Vízová politika Německa byla již dříve napadena tureckými podnikateli, po kterých bylo požadováno vízum, přestože měli požívat svobody poskytování služeb, dojednané v jednom z článků AD. Zde se obě strany zavázaly, že nebudou zavádět žádná nová omezení, tedy ani vízovou povinnost, v oblasti poskytování služeb. V jejich případě ESD rozhodl v roce 2009 o neoprávněnosti požadavku víza ze strany Německa. Rozhodnutí se zdálo průlomové. Nicméně se ukázalo, že AD nezakazuje víza per se, ale zavádění nových restriktivních opatření. Čili v zemích, které vyžadovaly po tureckých občanech víza před uzavřením AD, mohlo toto opatření legálně přetrvat i po něm.
V případu Demirkan se diskuse točila okolo možností interpretace této svobody služeb, konkrétně jejich přijímání cizinci v EU. Odborníci oslovení ESD vysvětlovali článek z AD jako opatření, které má napomoci ekonomickému rozvoji Turecka a vůbec se netýká turismu v zemích EU. Současně mezi členy EU převládal pocit, že v případě zrušení vízové povinnosti by došlo k masové migraci z Turecka. ESD tedy rozhodl, že volný pohyb osob není předmětem AD a Demirkan se svým odvoláním neuspěla.
Memo pro Merkelovou: Německo a Evropa po volbách
Memo to Merkel: Post-election Germany and Europe
Daniela Schwarzer a Guntram B. Wolff; Bruegel
Ekonomická situace v Evropské unii (EU) se zotavuje, nicméně je třeba vyhnout se určitým rizikům, která by mohla ohrozit budoucí růst. A Německo má největší dispozice k tomu, aby se stalo lídrem v budoucí integraci eurozóny. Nová německá vláda bude muset čelit dvojí výzvě při vypracování strategie budoucího vývoje hospodářské a měnové unie. Zaprvé se musí vypořádat s domácími ekonomickými politikami majícími vliv na harmonizaci eurozóny a zadruhé by se měla zaměřit na vývoj vládnutí v eurozóně a struktury krizového managementu ve vztahu k bankovní a fiskální unii. Ke zmírnění finanční a politické nestability v krátkodobém až střednědobém měřítku by mohly Německu pomoci tři návrhy: navrácení rovnováhy eurozóně, dokončení bankovní unie a příslib růstu a pracovních míst pro mladé.
Stabilizaci eurozóny by mohlo Německo zajistit domácími investicemi, vylepšením imigračních politik a zdokonalením pracovní mobility v EU a liberalizací sektoru služeb. Všechny tyto kroky jsou důležité pro zvýšení konkurenceschopnosti v eurozóně, což by zajistilo udržitelnost veřejných financí v zemích zasažených krizí. Další prioritou pro Německo by mělo být dokončení bankovní unie, následně vytvoření jednotného mechanismu pro řešení bankovních krizí a dohoda, jak sdílet břemeno mezi soukromými věřiteli, plátci daní a společným fondem. Pro zajištění pracovních míst by mělo Německo požadovat reformy, které by vedly ke zlepšení podmínek pracovního trhu, navýšení růstových příležitostí pro podniky a zvýšení jejich konkurenceschopnosti. Nadále by mělo podpořit vznik Evropského fondu pro vzdělávání mládeže.
Utužování měnové unie by mohlo vést k odrazení nečlenských zemí do ní vstoupit. Cílem Německa by tedy mělo být posílení její demokratičnosti a pružnosti současně s udržováním a upevněním struktur jednotného trhu. Zároveň není v německém dlouhodobém zájmu oslabování evropských institucí či prohlubování nedostatku odpovědnosti na unijní úrovni a legitimity. V mezivládním systému je Německo nejenom ohniskem rozhodovacího procesu, ale i politické resistence.
Soutěživá dvourychlostní politika: Východní partnerství po roce 2013?
A Competitive Two-speed Policy: The Eastern Partnership Beyond 2013?
Elżbieta Kaca, Kinga Dudzińska a Karolina Zubel; Polish Institute for International Affairs
Východní partnerství je projekt v rámci Evropské politiky sousedství, který si klade za cíl prohloubení vztahů mezi Evropskou unií (EU) a státy východoevropského prostoru a Kavkazu. Vznikl na základě polsko-švédského impulsu v roce 2008 a po čtyřech letech své existence vstupuje podle autorů z Polského institutu mezinárodních vztahů do klíčové etapy.
Zásadním problémem v řešení je podle autorů především různorodost dotčených zemí, které se dělí na dvě skupiny. První skupina zemí (Moldávie, Gruzie) usiluje o hlubší ekonomickou spolupráci s EU, zatímco druhá (Bělorusko, Ázerbájdžán, Arménie) je navázána spíše na Rusko a Čínu. A Ukrajina zmítána vnitřní krizí stojí někde uprostřed. Efektivní a realistická evropská politika by toto měla zohledňovat svým dvourychlostním nastavením. Země hlouběji v ruské či čínské obchodní sféře by neměly být tlačeny do rozsáhlé ekonomické spolupráce, která by vyhovovala státům blízko hranice Unie. Zvýšená přítomnost čínských a ruských zájmů v regionu, které se ostřeji prosazují především v souvislosti s evropskou krizí, dále zvýrazňuje nutnost vytvoření soutěživého Východního partnerství, které by dokázalo těmto zájmům čelit. To dokazuje i čerstvá zářijová zpráva, která zviditelnila velmi asertivní politiku Moskvy, jíž se podařilo prosadit v Arménii ruskou celní unii (neslučitelnou s projektem EU) a získat ji tak na svou stranu.
Autoři studie dále kritizují nedostatečné formální zakotvení rozhodovacích procedur mezi Evropskou komisí a Evropskou službou pro vnější akci, které vede ke konfliktům mezi těmito dvěma institucemi na úkor vytváření účinné politiky a nízké priority Východního partnerství v rámci vnitřní struktury ESVA. Studie dále obsahuje sérii připomínek k Východnímu partnerství od důrazu na multilaterální charakter politických kroků v regionu přes snahu obejít vlády v těchto zemích a pokusit se o co nejpřímější kontakt s občanskými společnostmi skrze tamní neziskové organizace.
Islandská sága: Vzdaluje se Island čím dál více od Evropy?
Iceland and Europe: Drifting further apart?
Alyson J.K. Bailes a Baldur Thorhallsson; The Finnish Institute of International Affairs
Poté, co byl Island v roce 2008 postihnut jako jedna z nejvíce zasažených zemí finanční krizí, zažíval na rozdíl od jiných severských zemí největší politické pozdvižení. A nejen to, jeho výsledkem bylo jednak posílení pozice proevropských aktivistů, kteří se zasazují o přijetí pod ochranná křídla Evropské unie, a jednak nejdůležitější rozhodnutí, a to nahrazení islandské króny eurem.
O pět let později všechny průzkumy ukazují, že většina obyvatel malého ostrova je proti vstupu Islandu do Unie. Přijímací proces a jednání budou však nadále pokračovat, aby se na základě jejich výsledků mohli obyvatelé rozhodnout, zda Island do Unie vstoupí, či nikoliv. Nová vláda v čele s premiérem Gunnlagussonem ve svém prohlášení prosadila „pauzu“ ve vyjednávání vstupních podmínek do EU.
Jak to vypadá, Island se usilovně snaží vypořádat s problémy, které vznikly v roce 2008, ale jejich vyřešení je zatím v nedohlednu. Všechny tyto problémy mohou být způsobeny právě netradičním postavením Islandu na mezinárodním poli. Island jako jediná severská země nemá vojenské složky a plně spoléhá na ochranu Spojených států skrze NATO. Islandsko-americké vztahy byly navázány roku 1944, kdy Washington nabídl Islandu jak ekonomickou, tak strategickou ochranu výměnou za umístění americké základny v Keflavíku. Na rozdíl od USA, Evropa byla vždy spíše vnímána jako uzurpátor, který ohrožuje nezávislost ostrova a zároveň využívá jeho zdroje. Během vyjednávání nenastaly žádné problémy ohledně zahraniční politiky či ochrany státu, nejvíce citlivým tématem se však stala kontrola zemědělství, konkrétně rybolovu.
Už od roku 2009 vyvolával největší nevoli vstoupit do Unie program na záchranu islandského finančního sektoru „Icesave“, následný vývoj finanční krize a její dopad na malé státy. Nyní nová vláda vyhlásila, že islandská króna zůstane národní měnou, aby se Island vyvaroval diktování podmínek eurozóny, jak se tomu stalo v Irsku či na Kypru. Ovšem jako člen Evropského hospodářského prostoru (EHP) je Island povinný implementovat nařízení EU, které mají silný vliv na ekonomickou situaci ostrova.
Islandská vláda se v současnosti poohlíží po jiném partnerovi, který by mu nabídl tolik potřebnou ochranu, protože skutečná hrozba se dnes nachází v ekonomické a jiné „soft“ sféře. Partnerství s Čínou či Indií by mohlo přinést potřebné investice, které by povzbudily ekonomiku státu dlouhodoběji. Nejen to, ale i budováním silnější seversko- západní spolupráce společně s Grónskem a Faerskými ostrovy se může Island dostat na pozici nejvýznamnějšího severského hráče, který bude paradoxně spojovat celou arktickou oblast s Evropou právě díky jeho členství v EHP.
Pomáhají hlavně sami sobě: Šest způsobů, jak reformovat financování neziskových organizací
Helping Themselves: Six ways to reform EU Funding of NGO’s
Adolfas Mackonis a Zilvinas Silenas; New Direction: The Foundation for European Reform
Přestože neziskové organizace (NO) by měly především reprezentovat zájmy občanů, studie poukazuje na skutečnost, že finanční politika Evropské unie vůči neziskovým organizacím je často nevyvážená a v přímém rozporu se zájmy a preferencemi občanů EU.
Svou finanční politikou EU spíše podkopává základy občanské společnosti, než aby je posilovala. V rozporu s preferencemi občanů putuje téměř 60 % dotací neziskovým organizacím zabývajícím se humanitární a rozvojovou pomocí nebo environmentální činností. Poměřováno preferencemi soukromých dárců, tyto typy organizací by měly dostávat pouhých 10 %. Pokud je navíc činnost neziskových organizací místo soukromými dárci sponzorována z veřejného rozpočtu, nemají NO potřebu usilovat o podporu svých cílů občanskou společností. A protože evropské granty představují podstatnou část rozpočtu těchto organizací, dochází k tomu, že ty podporují agendu evropských institucí spíše než zájmy občanské společnosti. Tím ztrácejí svoji nezávislost. Klienty neziskových organizací jsou pak místo občanů evropští politici a NO legitimizují jejich zájmy, protože realizují hlavně projekty, které mají šanci na získání grantů. Krom toho neziskové organizace neužívají veřejné peníze pouze k poskytování svých služeb, ale také k lobbování za politickou agendu, která by jim zajistila ještě vyšší dotace.
Pokud chce EU pokračovat v prosazování svých cílů (jedním z nich je i rozvoj občanské společnosti) prostřednictvím neziskových organizací, mělo by dojít k zásadní reformě jejich financování, která by odstranila současné nedostatky. Autoři navrhují šest kroků, jak toho dosáhnout:
- Rozdělovat finance podle preferencí samotných občanů.
- S opakovanými žádostmi o dotace by měla EU snižovat výši svých příspěvků, a tím přimět neziskové organizace, aby nespoléhaly jen na příjmy z veřejných financí.
- Současně by měla snížit maximální výšku dotací tak, aby většina přicházela od soukromých dárců.
- Pravidla pro udělování grantů by měla být nastavena stejně jako v případě veřejných zakázek.
- Neziskové organizace, jejichž členové jsou politicky činní, by neměly mít nárok na dotace.
- Zvýšit transparentnost procesu financování.
Riskantní zdroje – Čas na nový zodpovědný přístup
Risky resources – Time to frame an EU approach to meeting the resource challenge
Annika Ahtonen a Andrea Frontini; European Policy Center
Svět čelí v poslední době enormnímu nárůstu ničení přírodních zdrojů, jako jsou zdroje energie, vody, půdy a potravin. Jen do roku 2050 se počet obyvatel Země zvýší ze současných 7 na 9 miliard. Takovýto rychlý nárůst světové populace během tak krátké doby přináší výzvy, kterými se bude muset svět, ale zvláště pak Evropa zabývat. Samotná Evropa je největším zadavatelem těžby surovin na světě. Import EU, který v roce 2010 dosáhl neuvěřitelných 528 miliard eur, je tvořen z 30 % surovinami a zdroji. Evropa je tak silně závislá na třetích zemích a její osud leží v rukou zvláště Rusku a Číně.
V zemích, jako je Čína, Indie a Brazílie, vede zostřující se konkurenční boj o suroviny k protekcionismu, a tak představuje vážné výzvy pro dovoz zdrojů do EU. Nepokoje v podobě arabského jara mohou tyto ochranářské tendence ještě vyhrotit.
Předcházení těmto neblahým událostem by měla vyřešit vnitřní a vnější strategie pro udržitelný rozvoj EU. Evropská komise by měla stanovit povinné cíle pro energetickou účinnost a také pomoci vytvořit vnitřní trh pro výrobky a služby, které přispívají k šetrnějšímu hospodaření. Je zapotřebí vyvinout větší spolupráci mezi jednotlivými státy a institucemi v oblasti výzkumu a vývoje, navýšit veřejné a soukromé investice do ekologičtějších produktů a služeb. Evropa také potřebuje vybudovat znalostní základnu o účinnosti zdrojů. EU potřebuje komplexní statistický rámec v oblasti efektivního využívání zdrojů, které lze použít pro strategické plánování. Členské státy by měly harmonizovat své přístupy, systémy měření a ukazatele pro účinné využívání zdrojů. Informace pro spotřebitele musí být transparentnější a inteligentní měření spotřeby může hrát důležitou roli v tomto ohledu.
Posílení postavení spotřebitelů vyžaduje nejen to, že se jim zlepší přístup k informacím, ale také že se jim poskytne příležitost jednat kdykoliv na vlastní vyžádání. EU by měla být vzorem pro všechny země světa, kde je aktivně aplikována politika šetrná k životnímu prostředí. Tyto vytyčené cíle však budou stát velké úsilí, a to jak na domácí (národní), tak i na mezinárodní úrovni. Jedině tak se ale můžeme vyhnout případné krizi nepředstavitelných rozměrů.