Po bolestivých problémech v rámci eurozóny vyžadujících záchranné balíčky se začal v létě 2012 skloňovat termín bankovní dohled, z kterého se postupem času stalo spojení bankovní unie.
Po různorodých záchranných balíčcích členům eurozóny – Řecku, Španělsku a Kypru se vedle Evropského stabilizačního mechanismu, který slouží jako záchranný měšec, začaly tvořit zárodky dohledu nad bankami, tedy regulátora, který by dohlídl na zdraví bank v rámci eurozóny.
Podzim loňského roku se nesl zejména v řeckém a španělském stínu, právní aspekty plánovaného bankovního dohledu měly být projednány toto jaro. První návrhy Evropské komise dorazily na jednací stůl již v září, v říjnu se jednalo o výchozích stanoviscích, v prosinci již Němci vyhlásili, že velkou autonomii při kontrole domácích bank chtějí nechat na národních regulátorech (tedy Bundesbank).
Tři pilíře k bezpečnějším bankám
Přestože se o konkrétní podobě vedou intenzivní diskuze – nyní na úrovni Evropské rady a Evropského parlamentu, tři základní pilíře dohledu jsou již na stole. První a v dubnu přijatý pilíř zahrnuje jednotný bankovní dohled, který znamená, že nad takzvanými systémovými bankami eurozóny (ostatní státy Evropské unie by se dle dohody mohly přidat dobrovolně) by supervizi vykonávala Evropská centrální banka. Jedná se o banky, jejichž aktiva přesahují 30 miliard eur nebo patří mezi tři největší ve své zemi. Tento typ bank mimochodem pokrývá přibližně 80% aktiv všech bank v eurozóně.
Druhým pilířem je pak společný garanční systém vkladů. Dnes musí národní státy garantovat vklady do 100 000 eur, ovšem systém ručení by měl být rozšířen na úroveň celé skupiny.
Třetí pilíř souvisí s krizovým řešení problémů bank, v současné době tuto roli mimo bankovní sektor sehrává Evropský stabilizační mechanismus.
České ne-veto
Již na říjnovém summitu hrozil český premiér vetem celého návrhu, pokud nebude zajištěno, že velkým bankám vlastnícím 94% českého bankovnictví nebude zabráněno v případě krize vysát své české dceřiné banky (například Českou spořitelnu, ČSOB, Reiffeisen Bank). Jeho obavy sdílel i guvernér České národní banky. Premiér veto nakonec nepoužil, když mu byla ostatními státy poskytnuta záruka, že k vysátí dceřiných bank nedojde. Problém však lze elegantně obejít právním přetvořením české dceřiné banky na pobočku, čímž z ní finance bude možné z pohledu její původní matky využít. Tato možnost nebyla v právně závazných dokumentech i přes českou snahu zakázána, Česká republika se k bankovní unii nepřipojila, ale nevyužitím veta umožnila její vznik.
Dle českého ministra financí však právní rámce bankovního dohledu z loňského prosince neumožňují případným vysávajícím matkám obejít Českou národní banku.
Německé „ale“
V polovině letošního dubna do vyjednávacího procesu důrazně vstoupilo Německo, když ústy svého ministra financí podmínilo vznik bankovní unie změnou primárního práva. Podle Wolfganga Schäubleho budou změny Lisabonské smlouvy nutností, jelikož si vznik bankovní unie vynutí vznik dalších kontrolních institucí, které by měla mít od července 2014 na starosti Evropská centrální banka. Za touto německou podmínkou lze číst pojistku, jelikož Bundesbanka, jejíž doménou je právě silná historická nezávislost, by o část své suverenity přišla.
Vláda kancléřky Merkelové tak voláním po zásahu do primárních smluv EU získává pojistku, že tyto klíčové změny měnové architektury neproběhnout zbrkle a bez řádného mandátu od celé unijní sedmadvacítky (respektive osmadvacítky, jakmile v červenci přistoupí Chorvatsko). Změnu Lisabonské smlouvy musí ratifikovat všechny členské státy EU, nikoliv pouze eurozóny, čímž se proces značně zpomalí a jak víme například z ratifikace eurovalu (dodatku k Lisabonské smlouvě), změna unijního primárního práva může trvat klidně přes dva roky. Během tohoto období může již dojít k fatálním krachům v ohrožených bankovních sektorech jednotlivých členských zemí, za které Německo platit nechce.