Jak je v Unii vnímána vedoucí role Německa – a jak vidí samo sebe? Jsou arktické zájmy EU zejména surovinového rázu? Blíží se arktická válka? Dokáže litevské předsednictví zlepšit vztahy EU s Běloruskem, nebo by to jen znamenalo další ochlazení vztahů s Ruskem? Těmto a dalším tématům se věnují námi vybrané studie pro tento týden.
Ačkoli se v české kotlině v posledních týdnech s aktualitami – co se týče politického zpravodajství a publicistiky – takřka „roztrhl pytel“, dennodenní hlášení o tom, kdo s kým bude kandidovat kde a za kolik, nemusí nutně bavit každého a leckoho může dokonce začít brzy nudit. Právě proto jsme nelenili a již podvanácté pro vás připravili výběr toho nejzajímavějšího, o čem se v Evropě skutečně hovoří napříč státy i politickým spektrem. Můžete se tak přiučit něco více o nutnosti konzistentní měnové a fiskální politiky; o euroatlantickém snažení v boji proti finančnímu terorismu, které má však svá úskalí; o tom, zda Němci sami sebe vidí jako evropské hegemony; či o arktických zájmech hlavních světových hráčů. Neméně aktuální otázkou zůstává v současné době taktéž spolupráce s Běloruskem: Měla by Unie v době litevského předsednictví navázat především dlouhotrvající obchodní vztahy, nebo by se jako obhájce lidských práv neměla vzdávat naděje v dokončení běloruského přechodu k demokracii? Hezkou neděli.
Koordinace hospodářských politik v Hospodářské a měnové unii: Od Maastrichtské smlouvy přes Pakt stability a růstu až po Fiskální pakt
Economic Policy Coordination in the Economic and Monetary Union: From Maastricht via the SGP to the Fiscal Pact
Jørgen Mortensen; The Centre of European Policy Studies
Nedávné přijetí Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, též známé jako Fiskální pakt, je nutné vnímat v kontextu sdílení rozhodovacích kompetencí v EU v makroekonomické oblasti. Analýza Jørgena Mortensena z bruselského think-tanku CEPS proto pořádá výlet do dějin hospodářské spolupráce v EU, a věnuje prostor podstatě a fungování zásadních mechanismů vzešlých z Maastrichtské smlouvy a Paktu stability a růstu. Zatím posledním krokem na cestě ke koordinaci hospodářských politik je zmíněný Fiskální pakt, přijatý v březnu 2012 všemi členy EU s výjimkou Spojeného království a České republiky, který se snaží řešit problémy zabudované v předešlých mechanismech.
V Hospodářské a měnové unii (HMU) existuje konflikt mezi nutností konzistentní měnové a fiskální politiky na jedné straně a principem subsidiarity na straně druhé. Fiskální pakt je pokusem o kompromis v rámci tohoto dilematu, nicméně sám o sobě nepředstavuje definitivní řešení problému, kterým je nalezení optimálního měnově-fiskálního mixu politik v HMU. Na tento problém upozorňovala již Delorsova zpráva z roku 1989. Měnová a fiskální politika nejsou oddělitelné. Veřejný dluh vůči HDP ovlivňuje inflaci, a tím pádem se stává záležitostí měnové politiky centrálních bank. Tento zabudovaný konflikt mezi dvěma částmi hospodářské politiky byl v 90. letech opomenut, aby se hlasitě připomněl s ekonomickou krizí po roce 2007.
Nutnost vysoké míry konzistence mezi měnovou a fiskální politikou by však neměla být argumentem pro přidělení nových diskrečních kompetencí Radě ministrů v oblasti rozpočtové politiky. Alespoň ne v dohledné budoucnosti, neboť může přispět ke zhoršení demokratického deficitu EU.
Diskutabilní hegemonie Německa
Germany’s contested hegemony
Hanco Jürgens; Netherlands Institute of International Relations – Clingendael
Analytici se obecně neshodnou v názorech na současnou pozici Německa v Evropské unii. Zatímco jedni ho považují za vedoucí stát Unie, pročež mu často vyčítají nedostatek ambicí vyřešit krizi eurozóny, druzí se přiklánějí k opatrnějším a umírněnějším tvrzením. Velmi zajímavý pohled na problematiku nabízí nedávná studie The Economist, podle níž Němci považují sami sebe za „větší Švýcarsko“ – hospodářsky úspěšné, ale politicky zdrženlivé. Podle této studie je právě sklon k mentalitě malé země a absence strategického uvažování to, co vede k německé nerozhodnosti na poli Evropské unie.
Článek Hanca Jürgense diskutuje otázku německé hegemonie v hlubších souvislostech a představuje osobní názory autora k danému tématu. Jürgens připouští, že Německo je velmi důležitým hráčem, a to nejen v Evropě. Tento fakt však přičítá spíše jeho efektivnímu působení v různých mezinárodních organizacích než nějaké přirozené hegemonii, v jejímž případě by země prosazovala své zájmy spíše samostatně. Jürgens navíc zdůrazňuje, že samotný koncept hegemonie, kdy jeden stát převezme odpovědnost za jiné státy, je v rámci Evropské unie nelegální. Dále poukazuje na to, že současné příznivé podmínky v Německu (ekonomické i politické) mohou mít dost dobře pouze dočasný charakter a za několik let může být pozice Německa v rámci Unie vnímána zcela odlišně.
V otázce současné politické moci Německa v Evropské unii uvádí Jürgens hned několik příkladů, které ukazují, že její mediální obraz je mnohdy značně nadhodnocený, a uvádí trefné přirovnání, dle kterého jsou členské státy jako skupina lodí – neřídí ji jeden kapitán, nýbrž (dnes už) osmadvacet, přičemž každý z nich může a nemusí řídit svou loď stejným směrem, kterým plují ti ostatní.
Evropská unie by se měla více zaměřit na běloruskou společnost
The EU should focus more on Belarusian society
Maria Davydchyk; Deutsche Gesellschaft für Auswärtige Politik
Ve vztazích mezi Běloruskem a EU došlo ke značnému ochlazení kvůli diplomatické krizi, kterou způsobily sankce EU uvalené na Bělorusko, přestože se spíše minuly zamýšleným účinkem. Minsk se o spolupráci pokoušel skrze projekt Východního partnerství, ale Brusel se na základě běloruských volebních výsledků snažil od tamního režimu spíše vzdálit a izolovat. Vyhlídky na spolupráci jsou ztěžovány i nejednotným názorem jednotlivých členských států EU. Zatímco sousedé Běloruska by uvítali sblížení, jiné členské státy se o tuto otázku buď příliš nezajímají, nebo ji s obavami, vzhledem k blízkosti Ruska, pouze sledují.
Podle Běloruska jsou politiky EU iracionální, protože mají stanovené nevhodné a vágní cíle a nejsou pevně ukotvené. Větší šanci na úspěch tak prý mohou mít spíše konkrétně zaměřené projekty Východního partnerství, než obecně definovaný cíl ekonomické modernizace. EU je proto bezradná, jak by měla jednat se zemí, jejíž politické elity nejeví absolutně žádný zájem o integraci, a zároveň, aby jakákoli spolupráce mezi Minskem a Bruselem nebyla vnímána jako snaha o přetrhání běloruských vazeb na Rusko.
Jistou naději představuje aktuální litevské předsednictví v EU, jelikož tito dva sousedé spolu čile obchodují a jejich spolupráce přesahuje i do oblasti turismu, vzdělání, výzkumu, kultury, podpory opozice či spolupráce v rámci neziskových organizací. Lidskoprávní situace se v Bělorusku během minulého roku zlepšila, a tak by se EU měla zaměřit na spolupráci v oblasti komunikace s občanskou společností a vzájemně obohacující dlouhodobou kulturní a sociální výměnu. Prvním krokem by tak mohla být liberalizace v oblasti vízové politiky.
Globální Arktida: Rostoucí arktické zájmy Ruska, Číny, Spojených států a Evropské unie
The Global Arctic: The Growing Arctic Interests of Russia, China, the United States and the European Union
Juha Käpylä & Harri Mikkola; Finnish Institute of International Affairs
15. května 2013 se ve švédské Kiruně odehrálo zasedání Arktické rady. Na tomto setkání se projednávalo získání statusu pozorovatele pro Čínu, Indii, Itálii, Japonsko, Koreu, Singapur a částečně pro Evropskou unii. Dalším bodem byl důraz na ekonomiku Arktické rady. Arktida je transformující se a významná geopolitická oblast. Nové ekonomické vyhlídky v odvětvích energetiky, minerálů a námořní dopravy nabízejí významné příležitosti pro arktické státy.
Rusko je nejdůležitějším hráčem s významnými ekonomickými a bezpečnostními zájmy v tomto regionu. Je to především z důvodu přírodních zdrojů. Více než 20 % dosud neobjevených světových zásob uhlovodíků je umístěno v arktické oblasti a většina z nich právě v ruské Arktidě.
Hlavním motivem pro postupné zvyšování zájmu Číny o Arktidu je ekonomika. Čína má zajistit přístup k otevření arktické lodní cesty, která by mohla přinést úspory v oblasti námořní dopravy. Čína se taktéž snaží o posílení přístupu k arktické zdrojové základně, včetně bohatých rybářských vod Severního ledového oceánu, vzácných nerostných zdrojů v Grónsku, a uhlovodíků v Rusku.
Využívání přírodních zdrojů – plynu, oleje a minerálů – je hlavním motorem současné americké politiky v Arktidě. USA má také celou řadu bezpečnostních zájmů. Stojí za zmínku, že části americké strategické globální protiraketové obrany se nachází v arktické oblasti. Problematika svobody plavby v Arktidě je další důležitý bezpečnostní zájem USA.
Evropská unie začala projevovat rostoucí zájem o Arktidu. V centru pozornosti je pro EU globální změna klimatu, která má různé environmentální, sociální, ekonomické a geopolitické důsledky jak pro arktické oblasti, tak i pro Evropu. Status stálého pozorovatele Arktické rady povede ke zvýšení schopnosti ovlivňovat vývoj regionu a ke zintenzivnění a globalizaci politické soutěže s novými subjekty Arktidy.
Paradox evropského snažení v boji proti finančnímu terorismu: od kritiky k napodobování shromažďování dat
The EU’s Paradoxical Efforts at Tracking the Financing of Terrorism: From criticism to imitation of dataveillance
Anthony Amicelle; The Centre for European Policy Studies
Americký „tajný“ bezpečnostní program PRISM není jediný program, o kterém se hovoří či hovořilo na půdě Evropské unie. V roce 2006 informoval deník New York Times o existenci programu nazvaném Terrorist Finance Tracking Program (TFTP), který byl realizován vládou USA v září 2001. Tento protiteroristický program je založen na přístupu k finančním informacím spravovaných Společností pro celosvětovou mezibankovní finanční komunikaci (SWIFT), kterou využívají prakticky všechny banky.
SWIFT zprávy ze sídla v New Yorku využíval, shromažďoval a analyzoval americký Úřad pro zahraniční aktiva (OFAC) ve jménu boje proti terorismu. Hlavní sídlo soukromé společnosti SWIFT je ale v Bruselu, a podléhá proto evropské legislativě na ochranu soukromí a dat. Toto zjištění vyvolalo nevoli mezi poslanci EP a zástupci evropských orgánů na ochranu údajů. Ti měli obavy z masivní výměny osobních údajů mezi společností a třetí zemí bez jakéhokoliv dohledu ze strany EU.
Po prvním odmítnutí proto vznikla v roce 2010 dohoda mezi EU a USA o předávání bankovních údajů. Byly vyjednány záruky pro evropské občany a bylo dosaženo toho, že EU začne v budoucnu pracovat na svém vlastním systému na zpracovávání bankovních údajů, aby mohla do USA předávat jen skutečně nezbytné údaje. Podařilo se vyjednat několik ústupků, které dávají USA a EU na stejnou úroveň. Především je to ukončení hromadného předávání dat, vznikla také kontrola ze strany Europolu, který dostal právo tok informací zastavit. Na předávání dat, která budou moci být zpracována jen za účelem boje proti terorismu, dohlédne skupina nezávislých inspektorů, včetně zástupce, kterého vybere Evropská komise ve spolupráci s Evropským parlamentem. Dohoda zakazuje, aby americký program používal vytěžování dat (data mining), nebo jiný druh algoritmického nebo automatizovaného profilování či elektronického filtrování.
Tato dohoda má tři hlavní problémové body, o kterých by se měla vést široká diskuze. Zaprvé, program TFTP (a mnoho dalších podobných) obchází právo založené na trestním vyšetřování a ospravedlňuje to prevencí. Bohužel slovo prevence zahrnuje mnoho věcí. Zadruhé, prověřovací role Europolu představuje složitý kompromis. Realizace tohoto úkolu se ukázala jako neúčinná a vysloužila si mnoho kritik. A konečně zatřetí, autor uvádí, že je velmi paradoxní snaha napodobit americký program na území EU, neboť se EU snaží o to samé, co dříve velmi kritizovala, a dokonce se zmiňuje o přidávání funkcí nad rámec amerického programu FTPT.
Evropské obavy byly zaměřeny na masové předávání osobních údajů mezi soukromou společností (SWIFT) a třetí zemí (USA). Tento problém (EU-USA) se podařilo z části vyřešit. Bylo dosaženo několika ústupků, především ale v euroatlantickém prostoru, nikoliv v ostatních státech mimo tento prostor, které program SWIFT také používají. Demokratická debata by se proto měla rozšířit i mimo euroatlantickou zónu…
Analytický tým vybírá každé úterý nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou, vydané v uplynulém týdnu. Seznam 40 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše další exkluzivní rozhovory (například s Hynkem Kmoníčkem), názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
