Bernd Ulrich, zástupce šéfredaktora německého týdeníku Die Zeit se nedávno zúčastnil debaty o budoucnosti evropského lidu pořádané think-tankem Evropské hodnoty a pražským Goethe-Institutem. Využili jsme jeho návštěvy, abychom se jej zeptali na to, jak jsou témata evropské integrace a muslimské menšiny reflektovány v německé veřejné debatě.
Dle Bernda Ulricha, evropská integrace a s ní spojené budoucí kroky vůbec nepatří mezi hlavní témata německé veřejné debaty. Obě hlavní politické strany zřejmě nechtějí vyprovokovat populisty, a proto se tomuto tématu záměrně nevěnují. V této oblasti tak existuje jen několik málo určitých témat, jako je rozpočet, ozdravění Evropy či sankce, okolo kterých se točí hlavní veřejná diskuse. Nicméně jakási vize evropské integrace v německé veřejné debatě schází.
Debata, která je v Německu důležitá, pojednává o tom, jak bude nebo jak by měla EU vypadat za 20 a více let. Nicméně německá média se do debaty snaží protlačit určitá témata a jakési perspektivy skrze teoretiky hlubší integrace, avšak politici se do debaty nezapojují.
V loňském roce Německo dle Ulricha zažilo prohloubení integrace, ne takové, že by si to někdo přál, ale takové, které se prostě stalo. Proto nyní požadovat další prohloubení integrace by podle jeho názoru mohlo probudit negativní reakce veřejnosti.
Ulrich konstatoval, že v Německu nejsou silná populistická hnutí, jen jedna strana, která není populistická, ale zato silně proti Evropské unii. Naštěstí, je zde několik velmi důležitých věcí, které se v Německu v posledních pár (dvou – třech) letech neodehrály, za což jsou Němci opravdu vděční: jednak němečtí spotřebitelé nepřestali konzumovat a nezměnili nijak výrazně ani četnost svých návštěv bank. Také se nezměnilo postavení silných populistických hnutí. Panují obavy, že se v Německu opět začíná něco dít (něco, co už známe z historie), ale není tomu tak. K populistům podle Ulricha německá média nepřistupují rovnocenně jako k ostatním politických stranám a hnutím, ačkoli diskuse s nimi probíhá a jsou zváni k veřejným debatám. Převládá snaha médií držet taková hnutí v určitých mezích pod kontrolou.
V Nizozemí či Francii došlo k tomu, že se populisté začali ostře vymezovat proti médiím a státním agenturám, avšak k ničemu takovému nedošlo v Německu, což je zajímavé. Bernd Ulrich se domnívá, že možnými důvody je jednak historická zkušenost, která v Německu velmi ztěžuje možnost vytvořit jakékoli pravicové hnutí, aby nebylo kontaminováno historickými konotacemi a nacistickou ideologií. A jako druhý důvod uvedl, že veřejnost a veřejná diskuse v zemi funguje velmi dobře. Majitelé veškerých deníků (novin) většinou neintervenují do politických diskurzů, nejsou politicky zainteresovaní a tak celková debata o evropských záležitostech není omezována, či zkreslována žádnými vedlejšími zájmy.
A za třetí, vést politiku proti státnímu zřízení v Německu není vůbec jednoduché. Německá politická reprezentace není podle Ulricha tak hermeticky uzavřená a zakotvená, jako v jiných zemích (Francii či Velké Británii), protože např. kancléřka a vicekancléř pocházejí každý z jiného prostředí, a podobně je to i s dalšími členy vládní reprezentace.
V otázce integrace muslimských menšin jsme se za Evropské hodnoty zeptali na pohled veřejnosti a případnou názorovou roztříštěnost veřejné debaty v Německu.
Podle Bernda Ulricha Německo dlouhodobě úspěšně integruje menšiny a to i díky tomu, že některá z migračních období vůbec nepovažuje za migraci. Například v 50. letech přišly do západního Německa miliony uprchlíků z Východní Evropy. Do západoněmecké společnosti se zaintegrovali velmi dobře následováni migranty z Portugalska, Španělska či Itálie. Další úspěšné integrační úsilí následovalo s migrační vlnou, která už byla trošku zvláštní. Tato vlna přišla se sjednocením západního a východního Německa. I přes jisté odlišnosti se Východní Němci úspěšně včlenili do západoněmecké společnosti a stejně tak i Západní Němci do východoněmecké společnosti.
A poté následovala muslimská vlna, která posílila už existující tureckou menšinu v Německu. To už je opravdu trošku odlišný případ migrace, podle Ulricha ne však jen kvůli jinému náboženství. Jedná se především o muslimy pocházející z východního Turecka, tedy ze spíše venkovského prostředí. Jejich kultura, zvyky a zkušenosti se obrovsky liší od kultury, zvyklostí a zkušeností německé populace.
Důvodem pro současnou natolik vážnou a vyhraněnou debatu je podle Ulricha nedostatečné prodiskutování tohoto tématu již od jeho počátku. Původní německá populace se zmenšuje a muslimů naopak přibývá, což vzbuzuje agresivní zabarvení celkové debaty o muslimské otázce. A zhruba před půl rokem se rozpoutala velmi nenávistná a intenzivní debata, ale nakonec došlo ke zlepšení, když bylo toto téma dostatečně veřejně projednáno a došlo k jakémusi odhalení všech aspektů celé otázky. A co je asi zřejmě nejdůležitější, v Německu již žije druhá a třetí turecká generace. Je mladá a snaží se Německu ukázat, že je dobře vychovaná, má zájem o skutečnou integraci a chce být přínosem německé společnosti. Bernd Ulrich na závěr uvedl, že „v průběhu celé této debaty se každý Němec znovu rozhlédl a začal se více zajímat o svého vlastního muslimského souseda, začali spolu diskutovat a lépe se vzájemně poznávat. Díky tomu je dnes situace o mnoho klidnější, i když problémy jako vyšší míra nezaměstnanosti mezi menšinami oproti zbytku populace dále přetrvávají. Nicméně jsme schopni postupně se s touto situací vyrovnat.“
Jako krok vpřed v řešení muslimské otázky a znamení německého porozumění muslimům vidí Ulrich to, že se dnes mladí Turci už nebudou muset rozhodovat mezi příslušností buď k turecké, nebo německé národnosti. Pokud budou chtít, budou si totiž moci ponechat obě dvě. Obě skupiny jsou podle něj k sobě vzájemně všímavější a snaží se více si porozumět a německá média dávají větší prostor i více příležitostí menšinám, než tomu bylo dříve.
Bernd Ulrich je zástupce šéfredaktora a vedoucí politické rubriky německého týdeníku Die Zeit. Studoval politologii, filosofii, moderní německou literaturu a sociologii na univerzitě v Essenu. V roce 2013 obdržel cenu Henri-Nannen-Preis v kategorii nejlepší esej.
