Foto: Unsplash.com
Co se děje?
Spojené státy a Tchaj-wan veřejně oznámily, že jejich pobřežní stráže v nedávné době uskutečnily společné námořní cvičení. Jde tak o první veřejné potvrzení aktivity tohoto typu za několik desetiletí. Praktická spolupráce mezi oběma složkami přitom není nová – rozvíjí se na základě Memoranda o porozumění mezi pobřežními strážemi Spojených států a Tchaj-wanu z roku 2021. Skutečnost, že cvičení bylo nyní veřejně prezentováno, však představuje významný posun ve strategické komunikaci Washingtonu. Americký Institut na Tchaj-wanu (AIT) – de facto diplomatické zastoupení Washingtonu v Tchaj-peji – zveřejnil prohlášení s fotografiemi kutru Midgett třídy Legend americké pobřežní stráže, který plul společně s hlídkovou fregatou Tchajwanské pobřežní stráže (CGA) Taipei. Prohlášení zdůraznilo spolupráci v oblasti pátracích a záchranných operací, pomoci při katastrofách, ochrany mořských zdrojů, boje proti nelegálnímu rybolovu a potírání pašování narkotik. CGA zvolila výrazně ostřejší rétoriku – zdůraznila společné úsilí v boji proti pašování polovodičů a snahu zabránit tomu, aby pokročilé technologie přispívaly k vojenské expanzi autoritářských režimů. Význam tohoto oznámení nespočívá ani tak v konání samotného cvičení, které zřejmě není bezprecedentní, jako spíše v rozhodnutí Washingtonu tuto spolupráci veřejně oznámit.
Jaké jsou širší souvislosti?
Praktická spolupráce mezi oběma pobřežními strážemi v posledních letech probíhala převážně mimo zorné pole veřejnosti a s cílem zbytečně nedráždit Peking. Veřejná prezentace společných námořních operací však naznačuje, že Washington je stále ochotnější tyto kroky normalizovat a učinit z operační spolupráce s Tchaj-wanem běžnou součást regionální bezpečnostní politiky. Neméně důležitý je způsob, jakým tento signál Američané vysílají. Washington tentokrát do oblasti nenasadil válečnou loď ani neoznámil další operaci na podporu svobodné plavby. Namísto toho sáhl po pobřežní stráži – složce, která je ze své podstaty určena spíše pro působení na pomezí vymáhání práva a vojenské moci. Tento přístup je totiž odpovědí na charakter současného námořního soupeření v regionu, jelikož Peking stále častěji využívá širokou paletu hybridních a nevojenských nástrojů k prosazování svých strategických zájmů.
Právě tenká hranice mezi vymáháním práva a užitím vojenské síly je pro současné soupeření zásadní, jelikož Peking v posledních letech stále více přesouvá mocenské soupeření do šedé zóny. Zdánlivě civilní Čínská pobřežní stráž (CCG) se tak stala jedním z hlavních nástrojů čínské územní expanze a tzv. právní války (lawfare) čínské komunistické strany a v oblasti prosazování územních nároků a vyvíjení nátlaku na okolní státy. Plavidla CCG stále častěji a agresivněji obtěžují plavidla okolních zemí, provádějí protiprávní kontroly, sledují obchodní lodě nebo nelegálně zasahují proti tchajwanským rybářům. Tím vytvářejí trvalou přítomnost čínských orgánů prosazujících čínské právo mimo své vlastní území a postupně tak mění operační prostředí i způsob, jakým mezinárodní aktéři vnímají čínské územní nároky ve Východočínském a Jihočínském moři. Tyto aktivity jsou obecně vnímány jako součást čínské hybridní strategie prosazování faktické kontroly metodou „salámové taktiky“. Zároveň mohou představovat přípravu na rozsáhlejší námořní operace, včetně selektivní karantény či úplné blokády Tchaj-wanu. Reakce Spojených států proto přirozeně směřuje do stejného operačního prostoru. Washington namísto spoléhání se výhradně na další vojenské rozmístění posiluje tchajwanské kapacity pro prosazování námořního práva, podporuje legitimitu tchajwanských úřadů a zvyšuje interoperabilitu obou stran právě v prostředí, v němž se Peking snaží získat strategickou výhodu.
Výmluvné tak je i americké diplomatické poselství. AIT ve svém prohlášení výslovně použilo označení „Pobřežní stráž Tchaj-wanu“ namísto nejednoznačné nebo obecné terminologie. Tím Spojené státy implicitně přiznaly Tchaj-wanu legitimitu aktéra v oblasti námořního prosazování práva, čímž přímo reagují na dlouhodobé snahy Číny jeho postavení podkopávat. Na první pohled jde o čistě terminologickou volbu. Ve skutečnosti však takové označení posiluje postavení Tchaj-wanu jako legitimního aktéra a partnera, a odráží tak rostoucí ochotu Washingtonu vnímat Tchaj-pej jako stále více integrovanou součást regionální bezpečnostní architektury.
Proč je to důležité?
Tato událost je méně významná jako jednorázové společné cvičení než jako další krok k normalizaci odstrašení pod prahem ozbrojeného konfliktu. Podpora Tchaj-wanu Spojenými státy byla po desetiletí založena na principu strategické nejednoznačnosti – nejen v politické komunikaci, ale také v praktické rovině. Současné zhoršující se bezpečnostní prostředí však vyžaduje stále kreativnější přístup. Pokud Peking rozšiřuje škálu nástrojů hybridního nátlaku, musí se stejným způsobem proměňovat i způsob odstrašení Pekingu. Nestačí pouze reagovat na vojenské aktivity Číny – je třeba působit také v prostoru, kde Peking své strategické cíle prosazuje prostřednictvím pobřežní stráže, námořních milicí, strategie greenwashingu a dalších hybridních nástrojů. Klíčovou otázkou proto nyní zůstává, zda Washington tento vznikající přístup promění v dlouhodobější politiku. Zda se společné operace USCG a CGA zaměřené na prosazování námořního práva stanou běžnější součástí regionální bezpečnostní spolupráce a zda je doplní i další formy společných námořních aktivit. Právě jejich postupná normalizace by mohla představovat důležitý posun – od dosavadního tichého partnerství k viditelnému odstrašení, které bude schopné reagovat na čínský nátlak v doméně, v níž Peking stále aktivněji prosazuje své strategické zájmy.