Search
Close this search box.

Doporučení týdne: Junckerova komise by měla přestat vynucovat nefunkční kvóty

  • V září 2015 přijala Rada Evropské unie dvě závazná rozhodnutí, podle nichž musí členské státy EU přijmout do září 2017 stanovený počet žadatelů o azyl z Řecka a Itálie. Česká republika podle těchto rozhodnutí musí přijmout 2 691 osob.

  • Přestože ČR hlasovala proti povinnému mechanismu relokací a Slovensko spolu s Maďarskem napadly toto rozhodnutí u Evropského soudního dvora, jsou obě rozhodnutí platná a podle evropského práva má Evropská komise pravomoc zahájit řízení proti státům, které rozhodnutí neplní.
  • Omezovat se na čistě legalistický výklad celé situace je ovšem zrovna v tomto případě velmi problematické. Řešení migrační krize a přijímání běženců zdaleka není jen technickým a právním problémem, ale stalo se vysoce citlivým politickým tématem spojeným s vnímáním národní suverenity a legitimity rozhodování institucí EU.
  • Zatímco samotná rozhodnutí Rady EU o kvótách a případné sankce plynoucí z jejich neplnění lze považovat za legální z hlediska platného evropského práva, existuje vysoké riziko, že jejich vynucování ze strany evropských institucí povede k nenapravitelné ztrátě důvěry k Evropské unii a posílení všech euroskeptických sil, včetně volání po vystoupení v dotčených zemích.
  • Je nutné zdůraznit, že z hlediska vnímání veřejnosti a politické debaty v ČR a dalších dotčených státech zdaleka nejde jen o přijetí pouhých 2 691 žadatelů o azyl. S ohledem na veřejnou percepci nejde o dvě dílčí rozhodnutí Rady EU a nějaké konkrétní počty běženců, ale o identitární obavu až existencionální paniku, kterou je možné pohrdat, nebo se jí vysmívat, ale není možné ji ignorovat. Jde o obavu z toho, že přijímání cizinců, a to konkrétně muslimů z Blízkého východu a Afriky, není v rukou vlastní vlády, ale nadnárodní instituce v Bruselu, proti které ani není možné se vzepřít.
  • Přestože momentálně jde o relativně malý počet osob, který sám o sobě samozřejmě žádnou hrozbu nepředstavuje, obavy veřejnosti nejsou zcela iracionální. V Radě EU se totiž aktuálně projednává reforma azylového systému EU, jehož součástí může být varianta, že při vysokém přílivu uprchlíků bude opět aktivován povinný relokační mechanismus. Při snadno představitelném milionu běženců z Afriky by na ČR mohlo vyjít cca 30 000 osob, a to je s ohledem na zkušenosti, kapacity a nálady v Česku z politických, sociálních, ekonomických a bezpečnostních důvodů nepřijatelný počet. Zároveň je potřeba si stále připomínat, že celá tato diskuse se odehrává v souvislosti s množícím se počtem islamistických teroristických útoků a absencí osvědčených receptů na úspěšnou integraci muslimů v západní Evropě.
  • Pokud by v tomto kontextu vlády, které dnes relokační systém odmítají, na základě sankčního řízení ustoupily a kvóty přijaly, potvrdily by tak dojem u významné části populace, že nejsou schopny či ochotny ochránit vitální národní zájmy a bezpečnost vůči špatným rozhodnutím v Bruselu.
  • Z čistě legalistického úhlu pohledu má Evropská komise samozřejmě plné právo neplnící členské státy žalovat a následně případně vynucovat sankce. Ostatně podobných sporů, kdy Komise vede řízení proti členským státům kvůli porušení právních předpisů EU, probíhá celá řada. Ale relativně technické dílčí problémy neplnění povinností vyplývajících ze směrnic či nařízení, jež povětšinou procházejí bez jakéhokoliv zájmu veřejnosti, nelze srovnávat s principiálním odmítáním povinného přerozdělování běženců na základě kvót.
  • Je tedy evidentní, že Junckerova Komise se rozhodla zásadní politický a principiální spor ohledně přijímání běženců vyhrotit a vzdorující členské státy přinutit k poslušnosti. Patrně ovšem neporozuměla hlubokým identitárním a existencionálním důvodům v pozadí postojů vlády ČR a dalších dotčených států. Tento konflikt tak s největší pravděpodobností nepovede ke sjednocení EU v přístupu k běžencům, ale naopak k prohloubení již existujících sporů a většímu odcizení společností v dotčených zemích.
  • Tímto způsobem Evropská komise znovu zažehne bolestivý konflikt mezi západní a východní částí Unie započatý již v roce 2015 okolo řešení migrační krize, který se evropští státníci jako německá kancléřka snažili následně uklidnit. Místo citlivého politického řešení – tedy například opuštění nefunkčních kvót (které v celkovém rozměru migrační vlny nepřinášejí řešení a plnohodnotně je naplňuje pouze hrstka států) a důrazu na finanční a kapacitní příspěvky členských států na jednotlivé rozumné nástroje řešení migrační krize – se Komise odhodlala ke znovuotevření přímého střetu se středoevropskými státy. Důsledkem bude slabší a fragmentovanější, nikoliv silnější a jednotnější Unie.
  • Cílem tohoto textu není obhajovat dosavadní postup vlády ČR, natožpak postoje vlád Maďarska a Polska. K nim je možné uvést celou řadu zásadních výhrad, jež však nemohou ospravedlnit nezodpovědný a nebezpečný postup Komise v otázce vynucování relokačních kvót.

Hokovský

Radko Hokovský, ředitel think-tanku Evropské hodnoty