Artikulované požadavky britského premiéra se obecně dají kategorizovat do čtyř základních oblastí. První požadavek souvisí s otázkou nastavení ekonomického vládnutí v Unii, přičemž jeho základním cílem je zajistit dostačenou ochranu trhu Velké Británie a ostatních členských zemí, jež stojí mimo eurozónu. Tím Cameron reaguje především na posilování či zviditelňování států používajících euro, což se například projevilo v protokolu č. 14 připojeném k Lisabonské smlouvě prostřednictvím institucionalizace Euroskupiny či obecně skrze zvýšenou intenzitu spolupráce těchto států za účelem zajištění dlouhodobé prosperity společné měny. Druhým požadavkem Davida Camerona je nutnost dále posilovat konkurenceschopnost Unie. Toho chce britský premiér docílit zejména tím, že dojde k redukci dosavadního systému regulace, jež podle Camerona působí jako hlavní překážka efektivnější a konkurenceschopnější EU jako celku.  Třetí oblast, které je věnována pozornost, se vztahuje ke konceptu národní suverenity, jenž sám o sobě již dlouhodobě představuje jedno ze zásadních témat britské evropské politiky. V této souvislosti Cameron požaduje vynětí Británie ze závazku stále užších a pevnějších vazeb Unie, zvýšení role národních parlamentů v rozhodovacím procesu EU skrze zavedení možnosti přímo blokovat přijetí unijní legislativy, a efektivní uplatňování principu subsidiarity. Poslední, čtvrtou oblastí, ve které Cameron požaduje změnu, se týká imigrace a především pak volného pohybu v rámci EU. Jádrem požadavku je faktické omezení volného pohybu osob, přičemž konkrétně usiluje o snížení počtu imigrantů z ostatních států Unie, jež mají právo na pobírání britských sociálních dávek. Získání sociálních benefitů Cameron podmiňuje výkonem práce na území Británie po dobu alespoň čtyř let.

Již z prvního pohledu je zřejmé, že některé požadavky na reformu Unie jsou přinejmenším pochopitelné a z širokého hlediska i akceptovatelné. Jiné však vyvolávají silně rozporuplné reakce a jejich potenciální naplnění se zdá být v současném nastavení systému fungování EU téměř nemožné. Česká republika je obdobně jako Velká Británie považována za spíše euroskeptickou zemi. Již v minulosti navíc tyto dva státy sdílely podobné názory zejména v souvislosti s ekonomickým vládnutím v Unii, kde často vystupovaly jako spojenci a blízcí partneři (viz např. původní odmítnutí fiskálního paktu). Pokud tedy jde o jistou změnu nastavení vztahů mezi členy a nečleny eurozóny, dá se předpokládat, že by vláda ČR podpořila takovou reformu, která by posilovala vzájemnou hospodářskou kooperaci mezi všemi členy Unie.

V otázce konkurenceschopnosti je také zřejmé, že by Česká republika akceptovala snahu o její celkové navýšení. Zde jsou zájmy Česka a Británie totožné, jelikož samotná vláda ČR již mnohokrát upozorňovala na skutečnost, že přílišná regulace a nedostatečná koordinace v rámci ekonomického vládnutí brání dalšímu rozvoji ekonomik členských států.

V případě stanovených požadavků v oblasti národní suverenity , by nejspíše hrála hlavní roli konkrétní podoba daného návrhu, který by se k této problematice vztahoval. Snahy o další posílení národních parlamentů či o efektivní uplatňování principu subsidiarity však jistě nejsou v rozporu se zájmy ČR. Zvýšení legislativního dohledu národních orgánů by totiž posílilo možnost každého členského státu zasáhnout do procesu rozhodování v Unii, a tím případně bránit vlastní národní preference. Pokud tedy shrneme první tři požadavky Davida Camerona z pohledu České republiky, dá se říci, že pokud nebude výsledná podoba konkrétních návrhů v rozporu s tím, co prosazuje současná vláda, je pravděpodobné, že tyto požadavky ČR podpoří. Zásadní problém však může být čtvrtý požadavek, jenž se dotýká omezení volného pohybu osob v Unii.

Tzv. čtyři svobody, kterými jsou volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu, představují jeden z klíčových prvků fungování vnitřního trhu EU. Snahu o jakékoliv omezení těchto svobod, v konkrétním případě pak Cameronův požadavek na omezení voleného pohybu osob, lze proto chápat jako pokus o narušení základního elementu, na němž je jednotný trh a vůbec celá Unie postavena. Pro Českou republiku jakožto zemi s negativní historickou zkušeností týkající se svobody pohybu je tedy žádost o limitování tohoto prvku nepřípustná, a mohla by navíc být chápána jako snaha o přímou diskriminaci českých občanů. Je také nutné zmínit, že Česká republika dlouhodobě podporuje právě onu svobodu vnitřního trhu v rámci Unie, kterou považuje za jeden z největších přínosů jejího členství. Tento poslední požadavek je tedy v rozporu se zájmy České republiky, a je tudíž silně nepravděpodobné, že by ho současná, a koneckonců i jakákoliv budoucí česká vláda podpořila.

Závěrem lze podotknout, že některé požadavky britského premiéra se alespoň v této počáteční fázi zdají být přijatelné, nebo mohou přinejmenším sloužit jako solidní základ pro další diskuse. Celkový dojem ovšem razantně narušuje ona žádost na omezení volného pohybu, jež zastiňuje akceptovatelné a dle některých i poměrně přínosné prvky Cameronem navržené reformy. Do jaké míry je ovšem Británie ochotna onen kontroverzní požadavek změnit a do jaké míry jsou ostatní členské státy Unie ochotny opět ustupovat této zemi, je zatím nejasné. Historie zřetelně ukazuje, že Velká Británie díky své neustálé snaze hájit národní zájmy již způsobila mnoho komplikací v celkovém vývoji a prohlubování evropské integrace. Je tedy otázkou, zda se jí podaří prosadit své požadavky i tentokrát, či zda ostatním národním představitelům EU již došla trpělivost a s ní i ochota k jakémukoliv kompromisu.

Veronika Smolková působí jako Koordinátorka monitoringu TT a anotací think-tanku Evropské hodnoty.