Foto: Marcin Jerzewski
Co se děje?
Nad Tchajwanským průlivem se v posledních dnech v kontextu probíhajícího konfliktu na Blízkém východě rozhořela ostrá debata o energetické stabilitě. Dne 18. března vydal čínský Úřad pro záležitosti Tchaj-wanu (Taiwan Affairs Office, TAO) tiskovou zprávu, v níž čínská strana uvedla, že v důsledku vojenské eskalace na Blízkém východě by mohl Tchaj-wan čelit výpadkům dodávek energetických surovin. V reakci na tuto potenciální krizi TAO navrhl, že by se Čína po „mírovém znovusjednocení“ obou břehů průlivu mohla stát stabilním poskytovatelem energie. Toto prohlášení na Tchaj-wanu dále posiluje již existující obavy vyplývající ze závislosti země na dovozu energetických surovin a její zranitelnosti vůči případné námořní blokádě. Náměstek ministra hospodářství Che Ťin-cchang (何晉滄) během interpelace v tchajwanském Legislativním dvoře tato tvrzení odmítl jako formu kognitivní války a prohlásil, že Tchaj-wanu z hlediska energetické bezpečnosti nic nehrozí.
Jaké jsou širší souvislosti?
Přestože Čína v propagandě zaměřené na Tchaj-wan zdůrazňuje svou energetickou stabilitu, ve skutečnosti se její strategie energetické bezpečnosti nachází v kritickém bodě, a to v důsledku rostoucí domácí poptávky, nestability globálních trhů a vlastních závazků v oblasti energetické transformace.
V návaznosti na 14. shromáždění tzv. „dvou zasedání“ (liang chuej) byl v Číně schválen 15. pětiletý plán, jehož klíčové politické priority a důraz na pokročilé technologie ukazují na rostoucí poptávku po energiích doprovázející agendu energetické transformace. V rámci konceptu „produkce nové kvality“ (新質生產) si Čína klade za cíl rozvíjet iniciativu „AI+“ a státem řízené investice do špičkových vědních a průmyslových odvětví, jako jsou 6G technologie, pokročilé polovodiče, vesmírná a letecká technika, humanoidní robotika či tzv. vtělená AI. Je třeba zdůraznit, že takto intenzivní technologická modernizace je realizovatelná pouze za podmínek stabilních dodávek energie, což podtrhuje klíčovou roli, kterou v rámci čínské transformace hraje „rozvoj nových typů vytváření energetických zásob“ (新型儲能發展). Strategie směřující k rané fázi uhlíkové neutrality zahrnuje dekarbonizaci, budování infrastruktury čistých energetických uzlů, pobřežního „pásu jaderné energetiky“ a rozvoj chytrých datových a energetických sítí.
Konflikt na Blízkém východě nicméně odhalil čínskou závislost na dovozu fosilních paliv. Uzavření Hormuzského průlivu ohrožuje dovoz ropy z Íránu, který tvoří přibližně 13 % celkového čínského ropného importu. Energetická bezpečnost Číny by se navíc mohla stát potenciálním nástrojem diplomatického tlaku ze strany Washingtonu.
Podle tchajwanského Institutu pro výzkum národní obrany a bezpečnosti (INDSR) představuje hlavní kámen úrazu čínské transformace nedostatečná stabilita energetických sítí a strategická role uhlí. Peking těžbu uhlí nadále navyšuje, aby si zajistil domácí energetickou stabilitu, což však může podkopat jeho snahy přejít k zelené energii. S tím, jak současně rostou závazky k udržitelným globálním dodavatelským řetězcům, jako je například evropský Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), je čínský exportně orientovaný model dekarbonizace (i vzhledem k jeho současným energetickým slabinám a silné státní regulaci) znevýhodněný.
Na druhé straně si však Čína udržuje postavení supervelmoci v oblasti těžby a zpracování vzácných zemin, což potenciálně kompenzuje její zranitelnost v oblasti ropy a polovodičů. Tato přetrvávající zranitelnost ovlivňuje rozvoj pokročilých iniciativ AI+ v rámci politiky „nacionalismu zdrojů“ a může se promítnout do budoucích obchodních jednání a dohod.
Energetická bezpečnost Tchaj-wanu zůstává strukturálně velmi křehká. Země dováží více než 97 % své energie a její závislost na zkapalněném zemním plynu (LNG) v důsledku odklonu od jaderné energetiky roste. Přibližně 30 % dováženého LNG pochází z Kataru, jehož plynová infrastruktura byla 19. března zasažena íránskými raketami. To činí tyto dodávky v kontextu eskalace v Hormuzském průlivu – klíčového globálního dopravního uzlu – vysoce zranitelnými. Situaci navíc komplikuje skutečnost, že Tchaj-wan disponuje zásobami LNG pouze na přibližně 10–11 dní, což znamená, že i krátkodobé přerušení dodávek by rychle vedlo k nedostatku energie. Tchajwanská energetická správa proto oznámila, že rezervy energie budou do příštího roku navýšeny na 14 dní.
Proč je to důležité?
Přestože 15. pětiletý plán Číny nastiňuje ambiciózní vizi energetické transformace a technologických průlomů, přetrvávající zranitelnosti a závislosti ukazují realističtější obraz čínské cesty k dekarbonizaci a zároveň naznačují potenciální prostor pro další vyjednávání.
V éře tzv. polykrize, kdy se státy snaží současně čelit dopadům klimatické změny, geopolitickým krizím i domácím politickým tlakům — ať už přechodem k udržitelnosti či inovacemi politik — slouží konflikt na Blízkém východě a čínské transformační závazky jako připomínka, že v globalizovaném světě zůstává vzájemná závislost klíčovým faktorem vlivu, a to jak pro demokratické, tak pro autoritářské režimy.
Zároveň je třeba čínskou komunikaci ohledně energetické bezpečnosti Tchaj-wanu chápat prizmatem čínské doktríny tzv. „trojího způsobu vedení boje“ — tedy bojem skrze veřejné mínění, bojem psychologickými prostředky a bojem právními prostředky — v němž hrají zásadní roli kognitivní prvky. Tím, že se Peking stylizuje do role garanta energetické stability Tchaj-wanu, usiluje o formování vnímání spíše než o formování reality: zesiluje obavy, prohlubuje společenské rozpory a oslabuje důvěru v demokratické instituce. V tomto kontextu se energetická bezpečnost stává nejen ekonomickou otázkou, ale i politickým bojištěm, kde jsou narativy využívány k podkopání veřejné důvěry a k nenápadné legitimizaci čínských územních nároků.