Foto: Vytvořeno v Canva.com
Co se děje?
Papua-Nová Guinea (PNG) nařídila uzavření tchajwanské de-facto ambasády v Port Moresby. Ministr zahraničí Justin Tkatchenko tento krok zdůvodnil dodržováním „politiky jedné Číny“. Tchaj-pej toto rozhodnutí odmítla s tím, že k němu nedošlo po předchozí konzultaci, pokračuje v provozu své kanceláře a zahájila přezkum bilaterálních vztahů, včetně dovozu zkapalněného zemního plynu (LNG) z PNG. Tchajwanské úřady rovněž naznačily, že tento krok nemusí odrážet konsenzus všech členů vlády v Port Moresby.
Tento spor názorně ukazuje, jak se do Tichomoří šíří tzv. „lawfare“, tedy využívání právního a diplomatického jazyka k omezování mezinárodního prostoru Tchaj-wanu. Peking uzavření kanceláře okamžitě uvítal, zatímco Washington jej označil za součást širší zastrašovací kampaně namířené proti partnerům Tchaj-wanu. Případ PNG tedy představuje více než jen bilaterální diplomatickou roztržku: jde o zkoušku toho, jak se tlak na Tchaj-wan projevuje v Oceánii.
Jaké jsou širší souvislosti?
Kontext je složitější než pouhá politika mocenských bloků. Papua-Nová Guinea prohloubila bezpečnostní vztahy s Austrálií prostřednictvím bilaterální bezpečnostní dohody z roku 2023 a smlouvy o vzájemné obraně z Pukpuku z roku 2025, přičemž obě tyto dohody kladou důraz na suverenitu, transparentnost a regionální stabilitu. Pro vlády tichomořských států však nejsou takové dohody exkluzivní – i po uzavření nových dohod s Canberrou dochází k budování vztahů s Pekingem. To je důležité, protože Papua-Nová Guinea je největším melanéským státem a klíčovým uzlem jihozápadního Tichomoří, kde probíhá soupeření o infrastrukturu, policejní dohled a přístup k moři.
Čína zde uplatňuje svůj vliv nejen skrze pomoc či protokolární vztahy. Na setkání ministrů zahraničí Číny a tichomořských ostrovních států v roce 2025 vložil Peking svůj výklad rezoluce Valného shromáždění OSN č. 2758 do formulací ohledně suverenity tichomořských států, čímž fakticky propojil jejich vlastní územní zájmy se svým nárokem na Tchaj-wan. Jedná se o klasický „lawfare“: využití právního rámce k vytváření politických výsledků příznivých pro Peking.
Pro Tchaj-wan je LNG bezprostřední pákou, energetická bezpečnost však zůstává hlubším problémem. Tchaj-wan ročně nakupuje z Papuy-Nové Guineje přibližně 1,2 milionu tun plynu – podle tchajwanských úředníků zhruba jednu třetinu vývozu LNG z této země –, takže Tchaj-pej má určitou výhodu. Tato skutečnost ale zároveň podtrhuje zranitelnost Tchaj-wanu v případě jakékoli blokády nebo izolace. V sérii simulací provedených bezpečnostním centrem Evropské hodnoty se nedostatečná energetická bezpečnost Tchaj-wanu ukázala jako hlavní problém v případě eskalace konfliktu vedeného Čínou, spolu s kybernetickými útoky a potížemi se zachováním průmyslové výroby.
Strategickou odpovědí nemůže být pouze odvetná reakce. Tchaj-wan disponuje nástroji rozvoje založenými na lidské bezpečnosti a technické spolupráci, Tichomoří však stále zůstává mimo hlavní geografický záběr „Nové politiky Tchaj-wanu zaměřené na jih“. Důvěryhodnější přístup by spočíval ve spolupráci s partnery, nikoli v obcházení jejich zájmů. Právě v tomto ohledu hraje důležitou roli iniciativa EU „Global Gateway“: Brusel již financuje přístavní a vodohospodářské projekty na Papui-Nové Guineji, včetně modernizace přístavu Rabaul, a jeho další projekty pro tuto zemi zahrnují dopravu, klima a energetiku a rozvoj venkova. Zpráva analytiků EVC z roku 2025 tvrdí, že iniciativa „Global Gateway“ funguje nejlépe prostřednictvím sbližování s podobně smýšlejícími partnery v indopacifickém regionu, jako jsou Austrálie, Japonsko, Nový Zéland, Jižní Korea a Tchaj-wan. Z hlediska Tichomoří se zde ukazuje alternativa, která nevede k narušení stávajících vztahů: praktická spolupráce v oblasti zdravotnictví, digitální konektivity, zemědělství, logistiky a odolnosti vůči klimatickým změnám, která spíše než závislost rozšiřuje místní možnosti volby.
Proč je to důležité?
V širším kontextu to znamená, že bezpečnost v Tichomoří již nespočívá pouze ve vojenských základnách, hlídkách či oficiálních zněních smluv. Jde také o to, kdo utváří právní narativy, kritickou infrastrukturu, zásobovací trasy a škálu vnějších partnerství, která jsou tichomořským státům k dispozici. Díky tomu má spor mezi Papuou-Novou Guineou a Tchaj-wanem význam daleko přesahující hranice Port Moresby.
Pro Evropu nejde o okrajovou záležitost. EU již na Papui-Nové Guineji investuje prostřednictvím iniciativy Global Gateway a jakékoli úspěšné čínské úsilí o pevnější začlenění Papui-Nové Guineje do své sféry vlivu je v rozporu s evropskými zájmy na odolné konektivitě, transparentní infrastruktuře a Tichomoří, které se řídí pravidly. Evropa však nebude mít dostatečný prostor, aby mohla reagovat sama. Praktickým ponaučením je politika založená na koalicích: tedy spolupráce s tichomořskými vládami, Austrálií, Japonskem, Novým Zélandem a Tchaj-wanem s cílem vytvořit pro tento region viditelnější, užitečnější a trvalejší alternativy.