Foto: Suva, Fiji, vyfotila Olimpia Kot, EVC
Co se děje?
Austrálie a Fidži nedávno podepsaly dvě dohody, které by mohly přetvořit bezpečnostní architekturu v Pacifiku. Tzv. Vuvalská unie (Vuvale Union) prohlubuje spolupráci v oblasti ekonomiky, pracovního trhu, vzdělávání, rozvoje dovedností, investic a mezivládních vztahů. Aliance Oceán míru (Ocean of Peace Alliance), známá také jako Veitacinská smlouva (Veitacini Treaty), jde ještě dál: zavádí za určitých podmínek závazek vzájemné obrany a otevírá možnost přistoupení dalším tichomořským státům.
Jen několik hodin po podpisu Veitacinské smlouvy vypustila Čína do jižního Pacifiku balistickou raketu schopnou nést jadernou hlavici. Peking to označil za rutinní krok. Tichomořští lídři jej však vnímali jinak. Test vyvolal v regionu kritiku, oživil debatu o bezpečnosti vedené samotnými tichomořskými státy a možná dokonce posílil argumenty pro právě takovou bezpečnostní architekturu, kterou by Čína nejraději oslabila.
Klíčovým vývojem je strategická autonomie Fidži. Suva se sbližuje s Austrálií, přičemž však zachovává rétoriku ohledně tichomořské suverenity, regionálního konsenzu a odmítání exkluzivních vazeb. V regionu, kde je stále obtížnější udržet neutralitu, se Fidži rozhoduje pro hlubší bezpečnostní spolupráci, aniž by zcela opustilo svou dlouhodobou politiku vyvažování vztahů.
Jaké jsou širší souvislosti?
Fidži je důležité, protože je regionálním centrem, diplomatickým uzlem, vojenským aktérem a státem s dlouholetou zkušeností s vyvažováním vztahů se svými jednotlivými partnery. Má hluboké historické, bezpečnostní i mezilidské vazby na Austrálii a Aotearou (Nový Zéland). Zároveň udržuje ekonomické a diplomatické vztahy s Čínou. Po mnoho let tento způsob vyvažování odrážel obecný přístup tichomořských států: zůstat otevřený spolupráci se všemi partnery, vyhýbat se pevným aliancím a nenechat se proměnit ve figurku na geopolitické šachovnici velmocí.
Nyní však sledujeme v této dynamice institucionální posun. Austrálie se posouvá za rámec epizodické rozvojové pomoci, summitů a krizové diplomacie. Buduje síť tichomořských dohod, které kombinují bezpečnostní závazky, infrastrukturu, pracovní mobilitu, policejní spolupráci, ekonomickou integraci i institucionální ukotvení. Dohody s Fidži doplňují nedávná ujednání Austrálie s Tuvalu, Nauru, Papuou-Novou Guineou a Vanuatu.
Pro Fidži představuje zapojení do této sítě promyšlenou strategickou kalkulaci. Suva zřejmě dospěla k závěru, že současné strategické prostředí vyžaduje užší bezpečnostní vazby s Canberrou, přičemž si stále ponechává prostor pro ekonomickou spolupráci s Pekingem i regionální vůdčí roli prostřednictvím tichomořských institucí. Strategická autonomie totiž nemusí vždy znamenat stejný odstup od všech partnerů. Někdy znamená zvolit si jasnějšího bezpečnostního partnera a zároveň si zachovat diplomatickou flexibilitu.
Čínský raketový test odhalil slabiny pekingského narativu o Pacifiku. Peking se prezentuje jako zastánce suverenity, odpůrce blokové politiky a podporovatel rozvojové spolupráce. Odpálení balistické rakety schopné nést jadernou hlavici do jižního Pacifiku, navíc s minimálním předchozím upozorněním, a to v regionu poznamenaném jadernou historií, však téměř nevyhnutelně muselo vyvolat znepokojení. Čínský raketový test mohl být zaměřen na Spojené státy a jejich spojence, jeho politické důsledky však dopadly především na samotný Pacifik. Z hlediska vlád tichomořských ostrovních států posílil tento test obavy z nátlaku, jaderných rizik, environmentálních škod a přehlížení regionální autonomie ze strany velmocí. Právě proto byl spíše kontraproduktivní. Nezabránil sbližování Austrálie a Fidži. Naopak usnadnil obhajobu užší koordinace.
Proč je to důležité?
Klíčovou otázkou je, zda se Oceán míru proměňuje z diplomatické aspirace v konkrétnější podobu bezpečnostní architektury. Pokud by se k alianci v rané fázi jejího utváření připojila i Aotearoa (Nový Zéland), začala by aliance působit méně jako bilaterální uspořádání mezi Fidži a Austrálií a více jako jádro širšího tichomořského bezpečnostního rámce. Papua-Nová Guinea a Tonga by mohly být dalšími vhodnými členy vzhledem k tomu, že disponují stálými ozbrojenými silami. Ostatní tichomořské státy by však mohly přispět i jinými než vojenskými prostředky. Fidži již uvítalo zájem Nového Zélandu a zároveň zdůraznilo, že případné rozhodnutí je suverénní volbou Wellingtonu.
Vznikla by tak vícevrstvá bezpečnostní architektura, v níž by ne všechny státy dělaly totéž, ale stále více z nich by přijímalo skutečnost, že zachování míru vyžaduje koordinaci, odolnost a odstrašení.
Pro Austrálii bude hlavní výzvou kredibilita. Canberra nemůže po tichomořských státech požadovat důvěru ve své vedení, pokud bude jejich autonomii považovat za pouhou formalitu. Implementace musí být transparentní, respektovat Fórum tichomořských ostrovů (Pacific Islands Forum) a reagovat na místní priority: klimatickou odolnost, zvládání přírodních katastrof, rozvoj infrastruktury, pracovní mobilitu a ekonomickou bezpečnost. Budování smluvní architektury bude fungovat pouze tehdy, pokud posílí schopnost tichomořských států jednat autonomně, nikoli pokud se australské řízení pouze přenese pod tichomořskou značku.
Pro Čínu je ponaučení ještě jasnější. Vojenská demonstrace síly může ukázat schopnosti, ale zároveň i oslabit vliv. V Oceánii se mocnosti neposuzují pouze podle vojenských kapacit, ale také podle toho, zda respektují historickou zkušenost regionu, jeho citlivost vůči jaderným otázkám a jeho snahu zachovat si vlastní autonomii.
Sbližování Fidži s Austrálií by proto mělo být chápáno jako vyvažování pod tlakem. Suva neopouští svou strategickou autonomii – naopak ji aktivně využívá.