WORKSHOP: Od identity k evropské integraci

Letní školu „Od identity k evropské integraci” pořádala Asociace pro evropské hodnoty (AEH) za podpory Odboru pro informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR. Letní škola (LŠ) je jednou ze tří součástí grantu, který byl EH udělen v dubnu 2006 v rámci grantového řízení, jež vypsal výše zmíněný vládní odbor (více na https://www.euroskop.cz/, Odbor pro informování o evropských záležitostech – Granty Úřadu vlády ČR – Vítězné projekty grantového řízení 2006).

LŠ navazovala na mezinárodní politologickou konferenci „Evropské hodnoty a identita pro 21. století”. Byla unikátním vzdělávacím projektem, díky němuž se mladí experti setkali nad aktuálními i nadčasovými problémy Evropy a evropské integrace s předními českými politiky, akademiky i zástupci diplomacie.

Cílem LŠ bylo prozkoumat vztah mezi evropskou identitou a evropskou integrací, přispět ke vzdělání v této oblasti a přitom podnítit kritické a tvůrčí myšlení studentů. Na letní školu bylo vybráno 24 motivovaných vysokoškoláků z celé České republiky (MU v Brně, UK v Praze, UJEP v Ústí nad Labem, Západočeská univerzita v Plzni, Univerzita Palackého v Olomouci a další).

Letní škola proběhla od 21. do 24. srpna 2006 ve vzdělávacím středisku Letní prázdninové školy Lipnice, na chatě Doubravka (Horní Sokolovec 8, u Chotěboře).

Hlavní program letní školy se uskutečnil během dvou dnů (úterý, 22.8. a středa 23.8.), které byly rozděleny na tematicky navazující bloky „Jaká je evropská identita?” a „Kam směřuje evropská integrace?”. Dopoledne (a druhý den i část odpoledne) bylo vyhrazeno odborným přednáškám s diskusí, které vytvořily teoretický základ pro odpolední workshopy – interaktivní a tvůrčí semináře, na nichž se studenti zamýšleli nad tím, zda Turecko patří do Evropy či jaké hodnoty stojí v základech evropské civilizace. Dopolední přednášky byly vedeny vysoce kvalifikovanými lektory z akademické sféry i praxe. Své přednášky na LŠ přednesli:

Jan Kohout, velvyslanec ČR při EU
Michael Žantovský, velvyslanec ČR v Izraeli
Karel Kovanda, zástupce generálního ředitele pro zahraniční vztahy Evropské komise
Josef Zieleniec, poslanec EP, bývalý ministr zahraničí ČR
Pavel Bratinka, bývalý ministr vlády ČR
Radim Marada, vedoucí Katedry sociologie FSS MU
Rudolf Kučera z Institutu politologických studií FSV UK, místopředseda Rady vysokých škol (odborný garant letní školy)

Přednášky odborníků z akademické sféry i praxe

Zde jsou stručné obsahy přednášek lektorů, kteří se letní školy „Od identity k evropské integraci” zúčastnili.

První přednášku v rámci Letní školy přednesl Doc. Rudolf Kučera, a to k tématu „Evropské hodnoty a kořeny evropské civilizace”. Na začátek Kučera zdůraznil, že neexistuje žádný lineární vývoj kořenů evropské civilizace. Kořeny procházejí procesem neustálé modifikace. Jako inspiraci pro kořeny evropské civilizace uvedl konec druhé světové války a začátek evropské integrace, starověké Řecko, Řím a křesťanství.

Základním bodem pro vytváření evropských hodnot je podle slov Rudolfa Kučery křesťanství, především pak jeho pojetí hodnoty člověka a lidské důstojnosti. Bůh stvořil člověk k obrazu svému a dává mu dar svobody a důstojnosti. „Není to nic co vlastníme, Bůh nám tyto dary dává.” K modifikaci pojetí důstojnosti dochází v Kantovském období. Důstojnost se stává vrozenou a neodpíratelnou, lidská práva jsou přirozená. „Je to vnitřní hodnota, která se nedá vyjádřit v ceně. Lidská práva a důstojnost nejsou odvozena od rozhodnutí člověka, jsou dána bohem a mají přednost před vším. Společnost proto nemá právo je odepírat.”

Dále Kučera tematizoval vztah člověka a církve. V Evropě se vyvinula svoboda vyznání. Toto dokládá na Dopisu o toleranci Johna Locka, který zdůrazňuje oddělení světské a církevní moci a žádné právo církve vnucovat náboženství.

V další části přednášky následoval historický exkurs do doby starověkého Řecka. „Politika je věcí veřejného prostoru, základem je přitom svobodný občan.” Občanství staví na základech izonomie- všichni občané jsou si rovni před zákone, icegonie- všichni občané mají rovné právo na svobodnou řeč a isokracie- všichni občané mají stejný nárok na podílení se na moci. Občan může vlastnit zbraň a majetek. Později bylo občanství rozděleno na občany s majetkem (oligarchové) a bez majetku. Demokracie probíhala v starověkém Řecku přímou formou na shromaždišti (eklésia). Třicet až třicet pět tisíc občanů přímo rozhodovali. Z eklésie mohl být občan vyloučen na základě ostrakismu. Kvórum pro ostrakismus bylo šest tisíc občanů. Tato forma však demokracie v sobě ovšem obsahuje sebedestruktivní tendence. „Největší strach z demokracie je jako z tyranie většiny. Přímá demokracie je nemožná, pokud si uvědomíme riziko toho, že může dojít i ke katastrofálním rozhodnutí. V historii se stále opakují rozhodnutí, která vedla k odstranění demokracie a nastolení tyranie. Toho se obával i Aristoteles a proto se snažil vytvořit ideální ústavu, která by vytvořila institucionální rámec, kde by se zájmy chudých a bohatých vyrovnaly.” Moc proto musí být omezována a limitována.

Doc. Kučera dále zdůraznil fakt, že po pádu SSSR mají nové středoevropské a východoevropské demokracie sice demokratický institucionální rámec, demokracie zde na rozdíl od západních demokracií však není založena na liberálních hodnotách. Chybí zde kvalita.

Závěrem Rudolf Kučera znovu zdůraznil, že Evropa se historicky dopracovala k přirozeným lidským právům a svobodám, které nesmíme opustit. Hlavním úkolem demokratického politického systému je garantovat nescizitelnou lidskou svobodu a lidská práva. Idea lidských a občanských práv je přitom specificky evropská hodnota.

Druhým z řečníků byl Pavel Bratinka, jeho přednáška nesla název „Rozšiřování EU a hranice Evropy”.
V úvodu vymezil Bratinka základní otázku svého referátu: „Co EU dnes je, v čem spočívá, jaké má ambice?”. Rozšiřování by podle něj nemělo ohrozit nic, co EU doteď dosáhla a nic z jejích základních ambicí.

Bratinka dále hovořil o Evropské unii obecněji a zdůraznil, že v jejím rámci často působí protikladné zájmy (např. v otázce evropského patentu). Rozšiřování Unie podle druhého řečníka mělo mít pevnou hranici. Klíčem k ní by měla být otázka, zda je pro stát, jež se uchází o členství v EU (pro jeho kulturu, myšlení, politickou historii) kompromis něčím pozitivním. „V řadě kultur znamená kompromis hanbu, nemužnost a mnohdy přináší konflikty a násilí,” uvedl k tomuto bodu Bratinka a dále zdůraznil, že už teď má Evropa bez schopnosti kompromisu dost problémů s pohybem dopředu.

Druhou podmínkou, již by měla brát EU v úvahu při dalším rozšiřování je – kromě výše zmíněné „schopnosti kompromisu” – existence byrokracie a soudů, které nejsou zkorumpovány (nebo kde korupce nepřesahuje určitý limit). „Korupce mimo EU je strašidelná,” prohlásil v této souvislosti Pavel Bratinka. Za další důležitý bod označil tento řečník existenci komunikace mezi lidmi a státem: „To, co se děje v Bruselu, mají zprostředkovávat místní politici. …. Problémy s tím jsou i ve starých členských zemích, v nových – kde lid dřív spíše pasivně čekal – je tato tradice obzvlášť slabá a roste nespokojenost.”

Dále se ve svém referátu Pavel Bratinka tázal, co chce EU v budoucnu a jaké má ambice. „Z hlediska zaujímání společných postojů ve světě, zaujímání společných obraných postojů ve světě je už pět minut po dvanácté,” řekl. Podle Bratinky je stanovisko Evropy k reálným postojům „nemastné – neslané” (např. v otázce Kuby) a mimo jiné i kvůli stále existujícím vazbám na dřívější „kolonie” fakticky neexistuje společná zahraniční politika. „Evropa dosud nezažila společný osud ohrožení.” Podle Bratinky to „bude chtít tragický zážitek, kdy Evropa zažije, že je ohrožená společně.” Myslí si, že by EU neexistovala, pokud by neexistoval ani Sovětský svaz (bez něj by se Evropa nikdy nesjednotila, Německo s Francií neusmířila, nebyla by hrozba z východu…atd.).

Podle Bratinky je nutné Evropu stabilizovat, všimnout si dynamiky, jinak hrozí, že se EU rozpadne. „Bylo dost rozšiřování, zemím, které zůstanou mimo Unii je možné nabídnout např. Evropský hospodářský prostor,” dodal.

Třetím z lektorů, kteří na letní škole vystoupili, byl docent Radim Marada, vedoucí katedry sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Marada pronesl přednášku na téma „Evropský démos a evropská občanská společnost”. Na úvod teoreticky vymezil evropskou občanskou společnost na participační a s kolektivní identitou. Participační občanská společnost se vyznačuje aktivní účastí občanů, jejichž aktivita je vedena představou obecné prospěšnosti. Naopak občanství jako kolektivní identita se vyznačuje pocitem sounáležitosti s určitým státem v sociálně-kulturním smyslu.

V rámci teoretického základu přednášky definoval Radim Marada koncept mezního společenství jako „nejširší politicky definované společenství, ke kterému člověk cítí loajalitu. Jako příklad uvedl islámské imigranty v Evropě, kteří necítí loajalitu k nové zemi, což se nejvíce projevuje v situacích konfliktu. Islámští imigranti proto nezapadají do mezního evropského společenství. Často se v kruzích islámských imigrantů objevují postoje, které se identifikují s daným státem, ne však s jeho zahraniční politikou.

Následně přešel Marada k pojmu identity a zdůraznil, že „pro formování identit je zásadní existence konfliktu.” V historii docházelo často k formování identit skrze války, evropskou kulturu nevyjímaje. „Věcnou pozornost přivolává až krize, kolaps vyvolává reflexi. Ztroskotání evropské ústavy proto přineslo pro evropskou identitu více, než by přinesl její úspěch.”

Procesem vytváření evropského občanství se doc. Marada zabýval v další části přednášky. „Evropská občanská společnost je zdrojem pro občanskou participaci v EU. Evropské rysy realizované v národních státech jsou však realizovány v partikulárním kontextu.” Za velmi významnou, avšak ne velmi známou označil Budapešťskou deklaraci z roku 2004. Ta ustanovila EU jako základní institucionální zdroj v projektech na lokální úrovni. Za základní hodnoty v tomto procesu byly stanoveny sociální inkluse, rovnost příležitostí, respekt k diverzitě a lidská práva. V procesu vytváření evropského občanství proti sobě stojí princip univerzality versus patrikularity. Univerzalita se vyznačuje podle Hegela tím, že mladé generace by měli překročit rodinu a stát se loajání vůči občanské společnosti. Měli by jednat na univerzání rovině. Naopak princip partikularity hlásá, že každá společnost má mít svoji speciální národní rovinu, společně sdílené tradice, jazyk a historii.

Dále Radim Marada popisoval občanskou společnost založenou na NGO’s, tedy nevládních neziskových organizacích. Jako kriterium „občanskosti” označil počet NGO’s v dané zemi. Vytváří se prostor pro demokratizaci mimo konvenční politické nástroje. V rámci EU nalezneme následující strukturu: centrum EU jako zdroj financí, který zároveň určuje rámcové rozsahy; národní reprezentaci, která redistribuuje zdroje a na konci řetězu najdeme jednotlivé projekty NGO’s. „Důležité je, že financování vychází ze vzdálených zdrojů.” NGO’s jsou monofunkční, s přesně vymezenou agendou. Mají stále nějakou agendu a jsou tudíž permanentní. Jsou formálními subjekty, mají právní status a disponují expertními znalostmi. NGO’s jsou schopny pracovat efektivně a originálně. „Občanský sektor založený na NGO’s se vyznačuje stále aktivnějšími NGO’s, obejde se ovšem bez masivní participace občanů. Toto platí pokud existují občanské elity, které stanový priority. Existují vzdálené zdroje, které jsou díky konkurenčnímu prostředí motorem profesionalizace. Sektor je stratifikující. Toho je potřeba být si vědomi.”

Na závěr představil doc. Marada svoji představu o evropské a národní identitě. Měla by být uznaná dvojí identita. Jedna více kulturní a druhá více občanská. Měla by zde být tzv. Hyphenation (pomlčkovitost). Svoji ideu znázornil na příkladu USA, kde politická a občanská identita je vázaná na USA, kulturní identita je však vázaná etnicky, např. afroamerická.

„V současnosti lze sledovat v Evropě pouze symbolizující projevy evropské identity(společná měna Euro, značky na autech). Je to jen první krůček.”

Prvním středečním řečníkem byl Josef Zieleniec, poslanec Evropského parlamentu a bývalý ministr zahraničních věcí. Jeho přednáška nesla téma Institucionální reforma EU a evropská ústava.

Podle Zieleniece stojí evropská integrace na ideálnu, na vizi, která vycházela ze snu o evropské jednotě. „Nešlo to budovat na deklaracích, celá idea musí stát na velmi reálných, především ekonomických věcech,” řekl v úvodu poslanec EP. Podle Zieleniece se schéma smyslu evropské integrace neustále vrací, vývoj jde od prvních institucí (např. Společenství uhlí a ocele) a má nějaké vnitřní zákonitosti – „Určité typy spolupráce a propojení vyžadují i propojení v institucionálních oblastech.” Procesu dodal podle něj mimořádný rytmus pád železné opony. Podobně jako Bratinka mluvil i Zieleniec o vnější hrozbě (studená válka, Sovětský blok), která vedla k o to většímu konsensu v rámci EU, k nalezení rozhodnutí. Po roce 1990 se však situace změnila – zmizela hrozba, tlak komunismu, na druhé straně ale probíhal bouřlivý vývoj světa a vznikala nová politická, ekonomická a mocenská centra (Čína, Indie, silné obnovování ambicí muslimského světa, USA začaly být mnohem méně fixovány na Evropu). „To, co na jedné straně tvořilo kompaktnost Evropy, je pryč,” uvedl k tomu poslanec.

V další části svého příspěvku se Josef Zieleniec věnoval současné diskusi o evropských institucích, především o ústavní smlouvě. Poslanec EP hovořil také o práci Konventu, v němž jako jeden ze tří českých zástupců zasedal (kromě Jana Kohouta a Jana Zahradila). „Brzy diskuse vyústily v přesvědčení, že dílčí reformy jsou neuchopitelné, že podstata změn by měla mít zásadní rozměr, a to nejen institucionální, ale především symbolický.” Proces ratifikace ústavní smlouvy (na které Konvent pracoval dva roky) se však dostal – po nespěšných referendech ve Francii a Holandsku – do slepé uličky. Josef Zieleniec k tomuto bodu uvedl: „Politická diskuse, debata nebyla o ústavě a reformě Evropy, ale měla hlavně vnitropolitický ráz a charakter střetu. Především ve Francii situaci politická elita nezvládla.” Podle poslance Evropa teď přemýšlí, jak institucionální reformu uchopit a o tom, že je tato reforma nutná, pochybuje málokdo. „Jsem přesvědčen, že ke konceptu ústavy se EU bude muset vrátit a tomu problému bude muset čelit dál.” Koncept ústavy naráží podle Zieleniece na mnohé problémy, jedním z klíčových je diskuse, zda EU tvoří politické společenství či zda je to také společenství občanů (a zda tedy má či nemá mít ústavu).

Evropská ústava řešila podle europoslance tento problém ve dvou rovinách: rovině problému právní subjektivity a v rovině občanství. „Ústava koncipovala EU jako společenství, které má mezinárodně právní subjektivitu a jejíž součástí jsou národní státy, které tu subjektivitu mají také,” řekl Zieleniec a k tomuto tématu dále dodal: „Ústava rovněž pro každého občana členského státu předpokládala, že je také občanem EU.” Dokument dále podle Zieleniecových slov řešil například funkci evropského ministra zahraničí, který by v sobě spojoval pravomoci dvou úředníků, kteří dnes v této oblasti vykonávají podobnou funkci (uvnitř EK je to komisařka Ferrero-Waldnerová a dále je to i úřad Javiera Solany – vysokého komisaře pro zahraniční záležitosti EU).

„Hlavní směr, kterým Konvent šel, byl de facto symbolický, snahou bylo soustředit vše, co v Unii existuje – instituce, instituty, postupy – a uspořádat to do formy, která je běžná v každém ústavním systému. … Smyslem bylo dostat EU v institucionální oblasti do stavu, který umožní držet krok s vývojem společnosti, svět, čelit novým výzvám. Jsem přesvědčen, že není jiné cesty a budeme-li chtít zvládnout to, co se teď děje ve světě, v Evropě, budeme muset k takovémuto kroku přistoupit. EU a dějiny Evropy nemají před sebou žádnou další smysluplnou alternativu,” uvedl Josef Zieleniec v závěru svého příspěvku.

Po Josefu Zieleniecovi se ujal slova Karel Kovanda, zástupce generálního ředitele pro zahraniční vztahy v Evropské komisi. Tématem jeho přednášky byla „Evropa ve světě a zahraniční politika EU”. Karel Kovanda na začátku připomněl, že společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika existuje v EU od roku 1992, je v ní však nutný konsensus všech pětadvaceti zemí. V úvodu svého referátu také vyzval studenty, aby jmenovali ta témata zahraniční politiky Evropské unie, která je zajímají. Postupně je pak rozřazoval podle toho, která z institucí Unie se daným tématem zabývá a studentům alespoň částečně odkryl mechanismus řešení témat zahraniční politiky uvnitř EU („Jednotlivá témata jsou výrazně rozdělena podle toho, čím se zabývá Komise, a co je tedy záležitostí komunitární, a čím se zabývají členské státy prostřednictvím Rady a prostřednictvím Vysokého komisaře EU pro zahraniční záležitosti, kterým je Javier Solana. … Některé záležitosti jsou výlučnou doménou Rady nebo naopak Komise, ale většina je někde mezi. Takže evropská zahraniční a bezpečnostní politika je poměrně lépe definovatelná v oblastech komunitárních, hůře už v oblastech mezivládních, kde vyžaduje konsensus 25. “).

Evropská komise řeší podle Kovandy i mimoevropský dosah problémů (např. energetiku) a pod 24 komisařů a předsedu EK spadá šestadvacet či sedmadvacet „Direcotory General” (generálních ředitelství). „Každý komisař má člověka, který se stará o mezinárodní záležitosti,” řekl Kovanda a doplnil, že ač existuje jedna zahraniční politika, jsou pro ni hned tři „direktoráty”, které mají „rozdělený svět, ale ne úplně jasným způsobem.” Existuje Generální ředitelství pro rozšíření (má na starosti kandidátské země, i další země, např. celý Balkán), dále „Development” – rozvojová pomoc (podle Kovandy dává EU z celkového objemu přímé světové pomoci na rozvoj 60%). Dalším místem, skrze které EU řeší své zahraniční vztahy, je Relex, v němž působí sám Kovanda. Relex má na starosti zbytek světa a některé další záležitosti. Do Kovandova působení spadají vyspělé státy mimo EU (tedy např. Kanada, Švýcarsko, Japonsko, Austrálie) a mezinárodní organizace (OSN, OECD, Rada Evropy), plus společná bezpečnostní politika.

Karel Kovanda se ve svém příspěvku také krátce pozastavil nad energetickou politikou Evropy a nad situací, kdy v lednu letošního roku Rusko omezilo dodávky zemního plynu Ukrajině: „V té chvíli si celá EU uvědomila, že v oblasti nafty a zemního plynu nemáme žádnou evropskou koncepci, politiku! Je to chyba a mělo by se to napravit, je nutné vyvinout mechanismy, aby jednotlivé země věděly, co mají k dispozici ty ostatní. Letos se tato oblast začíná komunitarizovat, je tedy více záležitostí EK a už méně jednotlivých zemí,” uvedl k tomuto tématu Karel Kovanda.

V souvislosti se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou Unie hovořil druhý ze středečních řečníků také o „GAERC” (General Affairs and External Relation Council), v němž se jednou měsíčně scházejí ministři zahraničních věcí a zmínil další těleso – COPS, politický a bezpečností výbor na úrovni velvyslanců (za ČR zde zasedá Ivo Šrámek), jenž se schází dvakrát za týden, někdy i častěji. „Tam se skutečně projednávají všechny mezinárodně – politické záležitosti, ve kterých by se Evropa měla objevovat. COPS vždy vede předsednická země, která hraje obrovskou úlohu,” doplnil Kovanda v souvislosti s plánovaným předsednictvím ČR v roce 2009.

Kovanda dále mluvil o problémech mezi oblastmi kompetence Rady a Komise: „Institucionální nepořádek ve vnějších vztazích brzdí rozvoj vnějších vztahů, hlavně ve smyslu časovém,” dodal. Právě tuto institucionální nesourodost ve vnějších vztazích měla mimo jiné napravit ústava. „Vysoký představitel EU Solana se měl stát místopředsedou Komise a měl mít na starosti vnější vztahy v jejich celistvosti.” Podle Kovandy se v současnosti hledá, co by se (z v ústavě navržených změn) dalo uskutečnit v praxi, aby se zlepšila vnější politika EU. „Snažíme se prohlubovat spolupráci mezi Radou a Komisí a uvnitř Komise mezi jednotlivými generálními řediteláty – jen v Relexu je jich pět. Snažíme se vychytat momenty, které by byly uzákoněny, kdyby ústava nebyla padla pod stůl,” řekl v této souvislosti Karel Kovanda.

Český velvyslanec při EU Jan Kohout hovořil o současné situaci v Unii a z části se ohlédl i do minulosti („Bývalý německo-francouzský tandem Schröder-Chirac spíše EU a evropským hodnotám škodil, protože obě země hodně prosazovaly partikulární zájmy”). Jan Kohout ve svém příspěvku také připomněl, že Česká republika je zatím jedinou zemí pětadvacítky, která nerozhodla ani o způsobu ratifikace evropské ústavní smlouvy. V současné době vládne v EU podle Kohouta mírný optimismus: „Čím lepší je ekonomika, tím optimističtější jsou státníci”. Dříve byl podle Jana Kohouta patrný akcent na národní státy a zájmy a snižovala se míra kooperace, v současnosti vidí podle svých slov posun k lepšímu. Za urgentní označil především otázky azylu, migrace a energetiky, jako hlavní motor evropské integrace vidí tlak ze zahraničí.

V otázkách dalšího vývoje Evropské unie použil Jan Kohout historický příměr: „Osudem EU není být Itálií 16. století – tedy skládat se z malých bohatých států, avšak politicky být nulou.” Hranice Evropy vidí Jan Kohout jako nikoli geografické, ale hodnotové. Podle českého velvyslance je nutné pokračovat v obou směrech integrace Evropské unie, tedy rozšiřovat se o nové země, ale i „do hloubky”. „Kandidátské země – tedy Rumunsko a Bulharsko – jsou spíše příležitostí pro ČR a EU, ne hrozbou,” uvedl Kohout. To, co by měla Česká republika prosazovat i dál je podle něj především odbourávání bariér jako jsou stále trvající přechodná období či Schengen.

Dále se Jan Kohout zabýval tématem českého předsednictví EU v roce 2009 – „Z hlediska euro-socializace a euro-identifikace je důležité, že jsme po Slovinsku první nová členská země, která bude EU předsedat,” řekl velvyslanec. Předsednictví bude podle něj znamenat i „vyšší rychlostní stupeň pro českou byrokracii”. Podle informací, které si účastníci letní školy vyslechli, proběhlo v Rakousku během jeho předsednictví 250 setkání různého typu a zemi se z finančního hlediska předsednictví jednoznačně vyplatilo. A jaká bude podle Jana Kohouta faktická role České republiky jako předsedající země? „Měli bychom se zaměřit na odstraňování bariér, další liberalizaci, a také lidskoprávní otázky.” Závěrem se Jan Kohout ještě vrátil k tématu ústavní smlouvy a uvedl, že jde o základní výchozí dokument, který se časem bude muset schválit.

Michael Žantovský byl posledním řečníkem a přednáškovou část letní školy ve středu odpoledne uzavíral. Jeho přednáška nesla název „Evropská identita a střetávání civilizací”. Český velvyslanec v Izraeli se ve svém příspěvku nejprve věnoval tématu evropské identity: „Při bližším, analytickém pohledu se její samozřejmost poněkud vytrácí,” uvedl velvyslanec a pokračoval: „O evropské identitě uvažujeme jako o něčem naprosto samozřejmém (mluvíme o evropské civilizaci, hodnotách, myšlení…), ale hůře už na tom jsme, když máme říci, v čem spočívá.” Podle Žantovského je kontinentální identita vzácný jev (např. něco jako asijská identita neexistuje, vezměme si pro příklad identitu afghánského pěstitele opia a identitu japonského hackera). Žantovský si myslí, že evropská identita je koncept nedávného data, ale má samozřejmě své předchůdce (starý Řím, středověká Svatá říše římská…., nacistický koncept Třetí říše…). Řím vytvořil podle něj koncept občanství, který je pro moderní evropskou identitu jedním z ústředních konceptů. Podle posledního z řečníků chybí evropské identitě přesnější geografické vymezení – západní a severní hranice jsou víceméně nesporné, jižní a východní hranice jsou už však sporné.

Žantovský dále také uvedl, že svět byl dříve rozdělen na Říši Boží = Alláhovu a Říši války = ostatní země. „Toto rozlišení má dodneška velikou váhu u islámských myslitelů (zejména radikálních). Spojují se s ním některé závazky, povinnosti, např. povinnost hájit každý kus země, který v kterémkoli okamžiku patřil do říše Alláhovy a pokud je ztracen, usilovat prostřednictvím džihádu o jeho navrácení. Je zakázáno se jakékoli části toho území vzdát,” uvedl Michael Žantovský.

Český velvyslanec v Izraeli se ve své řeči také krátce zastavil u otázky multikulturalismu, který podle něj vychází z postmoderního pohledu na identitu a podle jehož teorie může společnost existovat jako mozaika nejrůznějších rovnocenných hájených a podporovaných identit. „Je to teorie, která vládla v západní Evropě a USA poslední dvacetiletí, teprve po 11. září 2001 a následujících událostech se objevuje určitá kritika a vědomí mezí této teorie,” uvedl Žantovský a dále pokračoval: „Klasické pojetí multikulturalismu přináší dva omyly. Prvním je nepochopení sociální funkce identity – identita (ať už rodinná, kmenová, národní, evropská) je velmi mocná sociálně-tvorná síla, poskytuje lidem společnou historii, emblémy, symboly, z nichž vyrůstá vědomí vzájemnosti, solidarity. A při nepřítomnosti společné identity dochází k destrukci společnosti, která se stává „kolbištěm” na němž různé identity bojují o svou existenci na stejném místě. Výsledkem pak není prolínání kultur a identit, ale naopak jejich tříštění a konflikt.” Druhý omyl multikulturalismu je podle Žantovského možná závažnější a není „politicky korektní” o něm mluvit: „Není důvod očekávat, že všechny identity jsou stejně hodnotné, prospěšné a stejně životaschopné. Střetávání identit je určitou formou sociálně-evoluční selekce, v němž po celou dobu lidské historie identity vznikají, zanikají, pohlcují se navzájem, prolínají se a vytvářejí nové identity a vesměs takové, které jsou více schopné přežití.”

Žantovský dále definoval následujících pět složek identity: víra v lepší budoucnost (v pokrok, vykoupení), možnost svobodné volby (která se plně objevuje v reformaci), schopnost kritického myšlení (např. v islámském světě je to prakticky neznámé, protože věci jsou normativně dané buď v koránu nebo světským správcem), stát založený na (lidském) zákonu a mravní imperativ (tj. naše vědomí toho, co je dobro a co zlo, dodneška je to zhruba totožné s přikázáními).

V druhé části svého příspěvku se Michael Žantovský zabýval konceptem střetu civilizací. Krátce srovnával knihu Samuela Huntingtona Střet civilizací a text lingvisty a historika Bernarda Lewise (jenž pojem „střet civilizací” použil jako první) „Roots of the Muslim Rage”. Lewis vychází podle Žantovského ze stejného empirického materiálu, ale z větší znalosti historie a kultury, dává dohromady jemnější analýzu a jiné závěry: střet civilizací není něčím, co přinesla globalizace, ale existuje, co je lidstvo lidstvem, něco, co patří k lidské historii. Střet Evropy a islámu je starý asi 1300 let a má řadu milníků (Žantovský např. jmenoval bitvu u Poitiers v r. 732, v níž nad muslimy zvítězil Karl Martell). „Střet civilizací je něco, co nás provází, ne vždy jde ale o střet nesmiřitelný, ničivý, mnoho z těch střetů bylo pro evropskou civilizaci plodných,” připomněl také Žantovský.

„Konflikt existuje, modernita ho pouze aktualizovala a do jisté míry vyhrotila. A bude existovat i v budoucnosti,” řekl dále český velvyslanec. Žantovský citoval i z další knihy Bernarda Lewise „Evropa a islám” a uvedl, že muslimské menšiny v západní Evropě je momentálně velmi aktuální téma a jedna ze složek současného konfliktu. „V příští generaci evropští muslimové (narozením a vzděláním) budou pokračovat v téže cestě, jako kdysi Židé, kteří se vynořili z ghett a stali se součástí hlavního proudu civilizované Evropy.” Muslimové jsou teď však v Evropě v daleko větších počtech, než byli Židé a také je podporuje a posiluje obrovský muslimský svět mimo Evropu. V budoucnu tedy může být Evropa rozdělena na oddělené kulturní a sociální enklávy ve větší, tolerantnější evropské společnosti, nebo je osudem Evropy – jak si myslí někteří další – stát se součástí říše islámu.

Podle Žantovského existuje velká, důležitá a neodstranitelná muslimská přítomnost v západní Evropě, která bude hrát vzrůstající roli v evropském životě (muslimové se neodstěhují, problém nepomine). Jde tedy o to, která z civilizací vnutí svojí identitu té druhé, bude schopna ovlivnit vývoj té druhé civilizace. „Naše zdroje (myšlenkové, lidské, materiální, mocenské) jsou natolik silné a pevné, že se střetu civilizací nemusíme bát, pokud budeme svým vlastním schopnostem a silám důvěřovat,” uvedl Michael Žantovský v závěru svého příspěvku. Islámský svět se podle něj stane součástí širšího okruhu, ve kterém se nakonec se přikloní k podobným hodnotám, k jakým se přikláníme my. „To je podle mne nejlepší řešení střetu civilizací. Budeme na něm ale muset hodně pracovat.”

Závěr

Po příspěvku posledního z lektorů Michaela Žantovského měli studenti delší přestávku, po níž následoval druhý workshop. Tentokrát byli všichni studenti spojeni dohromady a simulovali zasedání Evropské komise. Měli rozhodnout, zda Turecko má či nemá vstoupit do Evropské unie. Workshop se nakonec spontánně přetavil v aktivní diskusi. (Oproti druhému workshopu byli studenti první den rozděleni do tří skupin, v nichž se měli pokusit o definování evropských hodnot. Na konci se sloučili a zástupce každého týmu měl přede všemi prezentovat výsledky. Společně se pak studenti – nakonec museli přistoupit ke hlasování – dohodli na definici několika evropských hodnot.)

Letní škola přinesla studentům tedy nejen přednášky kvalitních lektorů, ale umožnila jim i aktivní práci ve skupině s tématy, která se pro mladé experty ukázala jako velice zajímavá a inspirativní.

Soudě podle reakcí lektorů i studentů můžeme na závěr konstatovat, že letní škola „Od identity k evropské integraci” byla úspěšná. Jsme si vědomí určitých nedostatků, které nám teď slouží především jako motivace na příště.

Cíl, kterého jsme chtěli prostřednictvím letní školy dosáhnout, byl naplněn. Cílová skupina – tedy vybraní vysokoškolští studenti z celé České republiky – byla těmi nejkvalitnějšími lektory informována o otázkách evropské historie, identity, evropského občanství, integrace i o postavení České republiky v EU. Mladí akademici se zároveň nad tématy aktivně zamýšleli, diskutovali s lektory i mezi sebou a (podle jejich reakcí) jsou mnozí z nich motivováni do další práce a aktivity v této oblasti.