Začátkem prosince to bude již šest let od chvíle, kdy začaly platit úpravy zavedené Lisabonskou smlouvou. Jednou z důležitých novinek bylo posílení kontroly principu subsidiarity parlamenty národních států. Princip subsidiarity by se jednoduše dal vysvětlit jako pravidlo stanovující, že rozhodnutí by měla být přijímána co nejblíže občanům. Jeho aplikaci si lze představit ve všech oblastech rozhodování EU a právě posílení jeho kontroly by mělo zabránit, aby orgány EU rozhodovaly v oblastech, ve kterých je efektivnější a lepší rozhodovat na úrovni národní, regionální nebo místní, a tím zlepšit legitimitu jejich rozhodování. Na toto téma vydáváme odborný podklad, jehož autory jsou Ivan Raffaj a Jan Kovář.
Mechanismus, který Lisabonská smlouva představila, funguje na principu tzv. žlutých a oranžových karet. Kontrola subsidiarity probíhá tak, že Evropská komise své návrhy posílá jednotlivým národním parlamentům, které je přezkoumají a poté se k nim vyjádří ve lhůtě osmi týdnů. V případě, že národní parlamenty, v zemích s dvoukomorovými parlamenty pak každá komora zvlášť, dospějí k závěru, že návrh je v rozporu s principem subsidiarity, vydají odůvodněné stanovisko. Pokud k názoru, že subsidiarita porušena byla, dospěje alespoň třetina národních parlamentů, resp. jejich komor, musí Evropská komise tento návrh přezkoumat a rozhodnout se, zda návrh zachová, pozmění nebo jej stáhne, a tento svůj postoj odůvodnit. Odůvodněná stanoviska nadpoloviční většiny národních parlamentů vystavují Evropské komisi oranžovou kartu. Postup je pak stejný jako u žluté karty, ale pokud se Komise rozhodne svůj návrh nezměnit a nadále jej prosazovat v původní podobě, musí tento postoj odůvodnit a Rada EU společně s Evropským parlamentem rozhodnou, zda může návrh pokračovat legislativním procesem.
Po šesti letech je čas podívat se na to, jak tento mechanismus funguje a zda přispívá ke zvýšení legitimity rozhodování EU a případně i ke kompenzaci jejího často připomínaného demokratického deficitu. Všechny komory národních parlamentů do 23. 10. 2015 podaly celkem 323 odůvodněných stanovisek, přičemž nejaktivnější je parlament švédský s 52 odůvodněnými stanovisky. Náš parlament vydal celkem 8 odůvodněných stanovisek (každá z jeho komor po čtyřech), čímž je lehce pod průměrem, který tvoří 11,54 odůvodněného stanoviska, a výrazně zaostává za středoevropským premiantem, polským parlamentem s 37 odůvodněnými stanovisky. Výsledkem této aktivity je skutečnost, že žlutá karta byla zatím uplatněna dvakrát. Evropská komise ani jednou po přezkoumání nedošla k závěru, že by byl princip subsidiarity porušen, nicméně jeden z dotčených návrhů stáhla (návrh nařízení Rady o výkonu práva na kolektivní akci v rámci svobody usazování a volného pohybu služeb). Druhý návrh na zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce se i po opakovaných výtkách rozhodla zachovat a za přístup při odůvodnění tohoto rozhodnutí byla parlamenty kritizována.
Odpověď na otázku, zda se nový mechanismus kontroly subsidiarity osvědčil, je tedy spíše rozpačitá. Ani v jednom z případů, kdy se povedlo shromáždit dostatečný počet odůvodněných stanovisek k vydání žluté karty, Evropská komise tento názor nereflektovala a rozhodla se postupovat dále podle svého původního plánu. Není samozřejmě vyloučeno, že v budoucnosti tento mechanismus získá na důležitosti, v současné době je však třeba konstatovat, že jeho dopad na rozhodování EU je spíše malý.
Autorem komentáře je Jan Brojáč, spolupracovník Analytického týmu think-tanku Evropské hodnoty.
