Jak výrazně mohou země V4 zasáhnout do jednání na summitu Východního partnerství? A kdo pomůže Ukrajině, je-li skutečně pod nátlakem ruských sousedů? Jsou politická doporučení Evropské rady dostačující?
Poslední zářijový týden přinesl leccos nového. Nejenže náš Analytický tým v něm byl rozšířen, ale taktéž společně pracujeme na monitoringu již osmačtyřiceti významných institucí, zabývajících se evropskými tématy. Výběr studií z tohoto týdne proto rozhodně stojí za přečtení. Notre Europe (Institut Jacquese Delorse) se věnuje už nějakou dobu skloňovanému sociálnímu rozměru Unie; Finský institut mezinárodních vztahů potom přímo vypichuje možné scénáře budoucího uspořádání evropské integrace. Analytici z Bruegelu diskutují nad správností a relevancí politických doporučení Evropské rady v rámci Evropského semestru a Konrad-Adenauer-Stiftung hledá potenciál Evropské služby pro vnější činnost. Ožehavou otázkou je nadále i vztah Ukrajiny s EU, potažmo Ukrajiny s Ruskem. Jak by se měly země Visegrádské čtyřky (ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko) zapojit do vyjednávání na summitu Východního partnerství ve Vilniusu v listopadu na konec radí Polský institut mezinárodních vztahů. Příjemné (nejen) nedělní čtení.
Sociální rozměr hospodářské a měnové unie: proč a jak?
A Social dimension for the EMU: why and how?
Sofia Fernandes a Kristina Maslauskaite; Notre Europe – Jacques Delors Institute
Diskuze o sociálním rozměru hospodářské a měnové unie (EMU) není nová, nicméně se znovu ocitla na vrcholu evropské politické agendy. Důvodem je hluboká hospodářská krize a snahy o přestavbu architektury eurozóny. Jelikož občané po celé Evropě zjišťují, že evropský projekt trpí reálným „sociálním deficitem“, očekává se, že hlavy států na summitu Evropské rady v říjnu a v prosinci příštího roku definují prvky nového „sociálního rozměru EMU“. Jak by ale měl takový sociální rozměr pro společnou měnovou zónu vypadat? A je třeba ho zavádět na úrovni EMU17, nebo EU28?
Sociální aspekty musí být především pevně umístěny v samém jádru evropské integrace a začleněny do všech unijních politik a iniciativ. Je však nutné zajistit, aby evropské akce v oblasti sociální politiky byly prováděny pouze tam, kde je to potřebné a odůvodnitelné. Žádoucí je posílit sociální rozměr v celé EU, a to ze tří důvodů: Zaprvé z důvodu pokračujícího prohlubování jednotného trhu a rizik s tím spojených. Zadruhé kvůli klesající podpoře občanů evropskému projektu a celkové legitimitě. A zatřetí z nutnosti v krátkém časovém horizontu řešit sociální důsledky hospodářské krize. V případě eurozóny jsou nicméně argumenty pro lépe rozvinutou sociální dimenzi ještě silnější.
Z funkčního hlediska by společné iniciativy se sociálními cíli mohly pomoci snížit riziko asymetrických šoků (nebo zvýšit symetrii hospodářských cyklů členských států) a zlepšit schopnost ekonomického přizpůsobení společensky přijatelným způsobem (skrze větší mobilitu na trhu práce a společné tlumení fiskálních nárazů). Z politického hlediska naopak mohou některé iniciativy v oblasti zaměstnanosti atd. zabránit nežádoucím důsledkům EMU pro národní systémy sociálního zabezpečení. Z těchto a dalších důvodů by se státy eurozóny měly stát tahouny v posílení společných sociálních iniciativ, ale zároveň je ponechat otevřené i pro další členy EU.
Přináší Evropský semestr skutečně správná politická doporučení?
Does the European Semester Deliver the Right Policy Advice?
Zsolt Darvas a Erkki Vihriälä; Bruegel
Evropský semestr byl jako nový nástroj koordinace hospodářských politik členských států Evropské unie uveden do praxe v roce 2011. Jedná se o opakující se roční cyklus, na jehož začátku Evropská komise stanoví priority pro daný rok, členské státy následně předloží své Národní programy reforem a celý cyklus končí vydáním doporučení pro jednotlivé státy a eurozónu jako celek Evropskou radou.
Autoři studie hodnotí doporučení Evropské rady z letošního července, kterými byl ukončen třetí cyklus Evropského semestru. Nejprve předkládají podrobnou analýzu současných výzev, před kterými ekonomika eurozóny stojí, a následně poukazují na rozpory mezi vydanými doporučeními a skutečnými ekonomickými potřebami eurozóny. Kromě doporučení pro eurozónu jako takovou studie hodnotí také jednotlivá doporučení směřovaná pěti největším ekonomikám evropské hospodářské a měnové unie – Francii, Německu, Itálii, Nizozemsku a Španělsku.
Hodnocení současného ekonomického vývoje eurozóny poukazuje na skutečnost, že v posledních letech došlo k výrazné fiskální konsolidaci, a to navzdory tomu, že pozice eurozóny v rámci hospodářského cyklu se od roku 2011 jednoznačně zhoršila. K fiskální konsolidaci tudíž došlo přehnaně brzo, což má za následek některé nepříznivé vedlejší účinky, s nimiž se dnes potýkáme (ztížení fiskální konsolidace na jihu eurozóny a horší podmínky pro snižování nerovnováhy bilancí běžného účtu v rámci eurozóny). Nekoordinovanost a předčasnost fiskální konsolidace dávají autoři za vinu nedostatečné autoritě a aktivitě Evropské komise, která má koordinaci hospodářských politik skrze Evropský semestr na starosti.
Dále autoři předkládají pět hlavních ekonomických výzev pro eurozónu. Následně v jedenácti konkrétních a podrobných bodech demonstrují nedostatky v červenci přijatých doporučení jak pro eurozónu jako celek, tak pro její nejdůležitější ekonomiky. Na základě těchto zjištění shrnují, které priority jsou skutečně adresovány a které nikoli (případně ne dostatečně). Závěrem potom poukazují na skutečnost, že doporučení, která pro eurozónu vydal ve stejné době Mezinárodní měnový fond, odpovídají mnohem lépe současné ekonomické situaci, než ta vydaná Evropskou unií samotnou.
Tři možnosti pro EU: Hodnocení pravomocí EU ve skutečné ekonomické a politické unii
Three Options for the EU: Assessing the EU’s powers in a true economic and political union
Teija Tiilikainen; The Finnish Institute of International Affairs
Studie je výsledkem společného projektu několika finských výzkumných institucí. Tématem je otázka dlouhodobého směřování evropské integrace jako výsledku ekonomické a finanční krize. Problém udržení jednoty je v současnosti jedna z největších výzev pro EU. Studie v sobě obsahuje nástin tří možných scénářů vývoje a jejich dopad na Evropu. Ty sumarizují různé politické návrhy, které se v posledních letech objevily zejména kolem problematiky budoucnosti hospodářské a měnové unie (EMU).
První scénář autoři nazývají EU plus, v němž si EU udrží v podstatě současnou podobu s tím, že se dokončí již rozběhnuté reformy – jako například všechny tři stupně bankovní unie. Druhý scénář se jmenuje Fed EU mínus, což znamená, že se EMU zásadně posune vpřed směrem k vyšší ekonomické solidaritě (společné ručení za dluhy, společná daňová opatření), avšak tento proces se odehraje v rámci současného smluvního a institucionálního uspořádání. To však může ohrozit demokratickou legitimitu a stabilitu EU. Poslední scénář Fed EU, jak už napovídá jeho název, znamená celkovou změnu charakteru EU na federální uspořádání. Za protipól těchto tří scénářů můžeme považovat čtvrtou možnost, a to možnou částečnou dezintegraci EU, kterou se však autoři budou zabývat ve zvláštní studii.
Visegrádská čtyřka a Východní partnerství – vstříc vilniuskému summitu
Visegrad 4 the Eastern Partnership: Towards the Vilnius Summit
Alexander Duleba a kol.; EUROPEUM Institute for European Policy
V souvislosti s nadcházejícím summitem Východního partnerství ve Vilniusu (plánován na listopad 2013) a aktuálním působením litevského předsednictví v EU se autoři tohoto článku zaměřili na možné pozitivní působení Visegrádské čtyřky na výsledky zmíněného summitu. Zatímco v otázkách ekonomického přidružení východních partnerů k EU panuje vcelku jasná pozice, politické připojení zatím nepřipadá v úvahu. Východní partneři, pokud budou schopni dosáhnout významného pokroku a přiblížení se k úrovni EU v daných oblastech, by se dle autorů v několikastupňovém procesu mohli postupně v jednotlivých sektorech pomocí dohody o přidružení stát partnery EU s pozorovatelským statusem.
Sektorová spolupráce se osvědčila na případu Ukrajiny a Moldavska a jejich přístupu k Programu energetického společenství. Z celkového hodnocení pak vízová a energetická politika vedou žebříček úspěchů ve vztazích EU a Ukrajiny. Podobně by mělo být i Bělorusko vyzýváno k širší spolupráci s EU na všech úrovních. Zajímavou ideou je návrh na využití multilaterálního formátu a rovněž zapojení nestátních aktérů pro podporu spolupráce Východních partnerů s EU. Visegrádská čtyřka, jež je zodpovědná za úspěch projektu Východního partnerství, zřídila počátkem roku 2012 za účelem financování této spolupráce mezi Východními partnery zvláštní mezinárodní fond V4EaP.
Visegrádské země by se dle autorů měly zaměřit na podporu malých a středních podniků v partnerských zemích, neboť to je ta část společnosti zodpovědná za transformaci a vedení k integraci s EU. Visegrád by se měl podílet na bilaterální asistenci Východním partnerům, přestože jeho fondy jsou značně omezené. Další rozvoj bude vyžadovat lepší koordinaci mezi visegrádskými zeměmi v oblasti bilaterálních programů, plánování a sektorové specializace. Mohly by tak např. vznikat sektorové koalice zemí Visegrádu, které by byly nápomocné Východním partnerům při implementaci a sdílení zkušeností v oblastech transformace a know-how o evropské integraci. Sdílení zkušeností všech visegrádských zemí v rozvojových projektech Východních partnerů je mnohem účinnější a inspirativnější než pouze zkušenost jedné z těchto zemí.
Embargo, které nikdy nebylo: Jak by měla EU reagovat na ruskou „zprávu“ Ukrajině?
The Embargo That Never Was: How Should the EU Respond to Russia’s “Message” to Ukraine?
Ievgen Vorobiov; Polish Institute of International Affairs
Již delší dobu panuje na ukrajinsko-ruské hranici spor, možná dokonce i obchodní válka. Naposledy spor vypukl v polovině srpna, kdy ruští celníci zpřísnili kontroly ukrajinského dovozu zboží do Ruska a začali zpochybňovat certifikáty (CT-1), které dávají ukrajinským firmám výhodu v rámci Zóny volného obchodu (FTA). Ačkoliv celní orgány obou států prohlásily, že se vše vrátilo do „normálního stavu“, vývozci na ukrajinské straně dočasně zastavili svůj export, aby předešli případným problémům.
Postoj ruských orgánů je široce interpretován jako nátlak na ukrajinskou vládu, kterou se tím snaží odradit od podpisu Dohody o přidružení s EU na summitu Východního partnerství v listopadu. Pokud by Ukrajina tuto Dohodu podepsala, ruští představitelé prohlašují, že budou zavedena nová celní pravidla. Podle Ievgena Vorobiova z Polského institutu mezinárodních vztahů mohou nastat dva možné scénáře. Ten „mírnější“ by znamenal zavedení netarifních omezení a zároveň by zpomalil vývoz Ukrajiny do Ruska (podobně jako v srpnu). „Nejhorší“ možný scénář by byl daleko tvrdší a znamenal by pro Ukrajinu praktický konec v Zóně volného obchodu. Pro ukrajinské vývozce by to byl značný problém, který by je mohl stát až 0,6 % ročního HDP.
Na závěr svého komentáře autor uvádí několik doporučení, směřovaných především Evropské unii. Ta by podle něj měla na jednu stranu více tlačit na Ukrajinu a donutit ji ke zrušení nejspornější otázky dvoustranného obchodu, a to zvláštních povinností v dovozu automobilů. Na druhou stranu by měla dát Ukrajině své záruky, že ji podpoří při případné stížnosti na půdě Světové obchodní organizace. V neposlední řadě by jí měla EU poskytnout také jasnou podporu v makroekonomické oblasti, při případném výpadku příjmů, který může v „nejhorším scénáři“ opravdu nastat.
Evropská služba pro vnější činnost – těžký začátek pro inovativní instituci
The European External Action Service – A difficult start of an innovative institution
Olaf Wientzek; Konrad-Adenauer-Stiftung
Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ) má potenciál, aby se evropská zahraniční politika stala soudržnější a účinnější, a tím přispěla k rozvoji evropské strategické kultury. Budoucí evropská zahraniční politika by měla brát v úvahu různé aspekty vnější činnosti (civilní, vojenské, rozvojové, humanitární) a cílem by měla být také lepší koordinace zahraniční politiky mezi EU a jejími členskými státy a větší míra její kontinuity.
Podle Lisabonské smlouvy je funkcí ESVČ podporovat Vysokého představitele při jeho/její práci a spolupracovat s diplomatickými službami členských států. ESVČ tvoří úředníci generálního sekretariátu Rady, Komise a vyslaný personál vnitrostátních diplomatických služeb.
Evropskou službu pro vnější činnost nelze srovnávat s „klasickým“ národním Ministerstvem zahraničních věcí. Na jedné straně jí totiž prvky diplomatické služby chybí, na druhé straně však role ESVČ značně převyšuje roli Ministerstva zahraničních věcí. Hledání společného jmenovatele zájmů mnoha aktérů (členských států, Evropské komise, Vysokého představitele i Evropského parlamentu), kteří se podíleli na vytvoření ESVČ se ukázalo být další obrovskou výzvou. Většina odborníků se shoduje, že reforma struktury krizového řízení, zvýšení viditelnosti ESVČ a jejích funkcí, stejně jako zlepšení spolupráce s ostatními aktéry zahraniční politiky, by se měly dostat do popředí. ESVČ bude ale potřebovat ještě pár let, ne-li desetiletí, aby dosáhla svého plného potenciálu.
