Za poslední čtyři desetiletí urazila Čína velký kus cesty a stala se ekonomickou velmocí. Také proto se stává čím dál dominantnějším aktérem – ekonomickým i politickým – v globálním měřítku. Její expanzi skrze různé instituce můžeme chápat jako snahu změnit současný světový hospodářský řád, ale také jako převzetí odpovědnosti za jeho kondici. Zvýšená čínská přítomnost je patrná v mnoha koutech světa. Lze ji pozorovat i v regionu střední a východní Evropy a také v České republice. Tento komentář vychází z rozsáhlejšího odborného podkladu na stejné téma.
Snaha o změnu globálního hospodářského řádu nebo jen posílení stávajícího systému?
Výsledek 2. světové války vedl k takovému rozložení politických sil mezinárodní politice, které velmi omezilo vliv „Říše středu“v nově vzniklých brettonwoodských institucích. Ve Světové bance a Mezinárodním měnovém fondu připadá na Čínu menší podíl hlasů, než jakým disponuje Japonsko a výrazně méně než mají Spojené státy. V tomto ohledu se zdá přirozené, že zdráhavost západního světa uznat rostoucí vliv Číny a nabídnout jí důstojnější pozici v těchto institucích jen povzbuzuje čínské snahy o ofenzivnější přístup.
I proto se může zdát, že se Čína snaží založit systém ekonomického vládnutí, tedy posilování vlivu prostřednictvím zahraničních investic, které by spíše odpovídalo její velikosti a zájmům. Vytvoření Asijské infrastrukturní investiční banky (AIIB) může být chápáno jako protiváha Asijské rozvojové bance a dokonce jako pokus o změnu globálního hospodářského řádu, která by věrněji odrážel velmocenské postavení Číny. V AIIB totiž Čína zaujímá dominantní postavení: kontroluje 26 % hlasů a v řadě rozhodnutí má právo veta. I když mnoho členských států EU k AIIB přistoupilo, jejich síla je limitována. Spojené státy a Japonsko se projektu vůbec neúčastní.
K ambicióznější politice vedou Čínu také mezinárodní okolnosti. V souladu s čínskými zájmy je rozhodnutí zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa odstoupit od Transpacifického partnerství (TPP). Nelze vyloučit, že státy, které měly být součástí TPP, teď budou spoléhat na podobnou inciativu pod vedením Číny – Regionální komplexní ekonomické partnerství s ještě větší ekonomickou silou než v případě TPP.
Čínské aktivity můžeme nahlížet i jinou optikou: Čína profituje z mezinárodního systému, který byl vytvořen Západem a zapojením se do mezinárodních ekonomických a finančních struktur byla schopná nastartovat svoje hospodářství, docílit statusu velmoci a demonstrovat ochotu akceptovat všeobecně přijímané normy. Čína přirozeně i nadále potřebuje přístup k tomuto systému založenému na institucích a jasných pravidlech, který jí zajišťuje ochranu a garance.
Proto na současné čínské aktivity můžeme nahlížet jako na snahu převzít větší odpovědnost a přispět k existujícímu řádu, nikoliv jako na snahu ho změnit či ohýbat a zavést vlastní pravidla Tento přístup je také oficiální politikou čínského režimu, která klade důraz na demonstraci vůle převzít větší mezinárodní zodpovědnost v budování ekonomického rozvoje v Asii a ve zbytku světa. Základ tohoto argumentu spočívá v politice Číny v oblasti ekonomického rozvoje, obchodu a investic. Tato politika se totiž jasně hlásí k dalšímu rozvoji na bázi tržně-ekonomických principů – otevřenost světové ekonomiky a boj proti protekcionismu. Podle Číny je zapotřebí větší a efektivnější ekonomická integrace pomocí multilaterálních (mnohostranných) institucí.
Střední a východní Evropa jako most mezi Čínou a západní Evropou
Stránky novin zaplňují zprávy o čínských aktivitách také v regionu střední a východní Evropy, a to především informace o ekonomické spolupráci šestnácti zemí regionu a Číny. Tato platforma (16+1) napomohla čínským investicím do dopravy, telekomunikací nebo energetiky. Může také sloužit jako most mezi Čínou a západní Evropou. Evropské firmy mohou těžit ze spolupráce na různých projektech, jakým je např. novodobá Hedvábná stezka – „One Belt, One Road“ (OBOR) – kterou by měla financovat AIIB.
Projekt slibuje posílení ekonomického růstu a integrace a je v duchu vlastních cílů EU – posílit propojenost mezi regiony a snížit překážky pro mezinárodní obchod. Nelze však opomenout celou řadu politicko-bezpečnostních rizik pro klíčové regionální aktéry. Sama Unie si musí odpovědět na otázku, jestli je žádoucí, aby spolupracovala s firmami převážně ovládanými čínským státem. Obecně by EU měla věnovat větší pozornost čínské přítomnosti v Evropě, konkrétně pak nalézt společný postoj k projektu OBOR na základě analýzy potenciálních přínosů a rizik.
ČR jako klíčový partner v regionu
V říjnu uplynuly dva roky od doby, kdy se prezident Zeman vrátil z návštěvy Číny a ohlašoval vlnu velkých čínských investic v čele s šestou největší soukromou čínskou firmou CEFC (která je napojena na Čínskou komunistickou stranu), Praha se měla stát sídlem pro její evropskou expanzi. Při kritickém zhodnocení dosavadních investic ale vidíme hlavně akvizice. CEFC koupila budovu bývalé Živnostenské banky a podíly ve fotbalové Slavii, letecké společnosti Travel Service, pivovaru Lobkowicz nebo mediálních skupinách Médea Group a Empresa Media. Jako skutečnou investici a nikoliv pouze statusový symbol můžeme posuzovat strojírnu Žďas.
Další vlna investic, oznámená letos při příležitosti návštěvy čínského prezidenta v Praze, je velice vágní a působí spíše jako přísliby, že se strany ještě dohodnou. Jedná se převážně o rámcové dohody, dohody o strategické spolupráci a memoranda o porozumění. Konkrétním obchodem měl být vstup CEFC do J&T Finance Group s podílem 51 %, což by znamenalo skutečnou investici v řádu desítek miliard korun. Nyní je podíl CEFC jen 10 % a o navýšení firma ještě ani nepožádala příslušné regulátory.
V relativních číslech jsou navíc čínské investice zanedbatelné. I kdybychom započetli přislíbených 100 miliard korun za letošní rok, tak budou dosahovat 3,5 % celkového objemu, což je srovnatelné s investicemi z Kypru nebo Belgie. Nadále platí, že v ČR nejvíce investují Američané, Nizozemci nebo Němci. Celkový obrázek tedy o významných čínských investicích skutečně nevypovídá – v celkovém objemu zahraničních investic jsou marginální, pracovní místa nevytváří a výhled do budoucna je nejistý. Zdá se, že servilní přístup českých představitelů vůči Číně nepřináší výsledky adekvátní slibům.
Filip Klazar
Spolupracovník Analytického týmu think-tanku Evropské hodnoty
