V rozhodování o zahraniční a bezpečnostní politice EU je potřeba zachovat jednomyslnost

S nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu se častěji objevuje návrh na zavedení většinového hlasování v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky EU místo dnešní jednomyslnosti. Vedle dlouhodobých obhájců většinového hlasování, jakými jsou předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker či silně federalisticky smýšlející šéf evropských liberálů Guy Verhofstadt, se ve prospěch zavedení principu většinového hlasování v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky vyslovil i kandidát na předsedu Komise za evropské lidovce Manfred Weber. Argumentem obhájců většinového hlasování je, že díky rozhodování kvalifikovanou většinou bude Evropská unie častěji schopna přijmout společnou pozici a akci k zahraničně-politickým výzvám dneška, a tak lépe prosazovat své zájmy na globálním kolbišti.

Je pravdou, že EU bude silnějším aktérem na mezinárodní scéně, pokud bude vystupovat jednotně, ale je podstatné, jakým způsobem taková „jednota“ vznikne: jestli shodou nebo přehlasováním oponentů. Zahraniční a bezpečnostní politika je velmi citlivou oblastí odvislou od historických zkušeností, kulturních tradic i národní identity jednotlivých zemí. Jde o vztahy k bývalým koloniím, někdejším okupantům, nebo naopak osvoboditelům, spojencům či tradičním přátelům. Představa, že změnu vztahu státu k nějaké zahraničně-bezpečnostní otázce lze vynutit většinovým hlasováním v Radě ministrů zahraničí EU, je iluze. Takto vynucená „jednotná“ pozice EU by byla velmi slabá a pravděpodobně by zůstala jen na papíře.

Síla Evropské unie v zahraniční politice je tam, kde se skutečně všichni členové shodnou. Příkladem je úspěšné udržování sankcí EU proti Rusku nebo funkční vojenské i civilní mise Unie. Ovšem v otázkách, kde jednota nepanuje, ji nelze uměle vynutit změnou hlasovací procedury. Kupříkladu Česká republika má tradičně velmi přátelské vztahy s Izraelem a rozhodně se nenechá dotlačit ke změně své pozice většinou unijních států, které spíše straní Palestincům. Z obecného hlediska EU to není ideální, ale v takovém a podobných případech je nutné se smířit s tím, že Unie prostě nebude mít společnou pozici.

Juncker již minulý rok navrhl lídrům členských států, aby na svém květnovém summitu v Sibiu schválili rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou v otázkách lidských práv na mezinárodních fórech, zavádění sankčních režimů a civilních misí společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Česká vláda by měla již v přípravných jednáních důrazně a srozumitelně vystupovat proti takovému návrhu, protože by ve svém důsledku jednotu EU v na globální scéně spíše oslabil, nikoliv posílil.