Search
Close this search box.

Úskalí dvourychlostní Evropy

Jak nejefektivněji rozdělit pravomoce mezi Evropský parlament a Evropskou radu, a tím snížit i demokratický deficit? A bude z asociační dohody s EU profitovat více Gruzie, nebo Moldavsko?

Evropská komise a parlament: Jaké mají mít vztahy?

European Commission and Parliament: What Relations?

António Vitorino; Notre Europe – Jacques Delors Institute

António Vitorino, bývalý portugalský komisař Evropské unie (EU) pro justici a vnitřní záležitosti, někdejší soudce portugalského ústavního soudu a ministr obrany a současný prezident Notre Europe – Jacques Delors Institute, předestírá svůj pohled na ideální způsob fungování vztahů mezi Evropskou komisí a Europarlamentem. Hned zpočátku předpovídá vývoj EU jako vícerychlostní, s jádrem států Hospodářské a měnové unie. Vitorino se ptá, jaký tento vývoj bude mít dopad na pravomoci jednotlivých institucí EU. V úvahu podle něj nepřipadá vytváření nových institucí pouze pro eurozónu. Pro tento účel by spíše navrhoval vytvoření podkomise v Evropském parlamentu.

Předmětem mnoha debat je způsob inaugurace nového předsedy Komise. Evropská rada (hlavy členských států) se s Europarlamentem o toto právo přetahují. Podle smluv patří Radě, Europarlament však s argumentem demokratické legitimity požaduje větší slovo při výběru předsedy. Obě tělesa pak předsedu schvalují. Vitorino, jako mnoho dalších, navrhuje, aby evropské politické frakce šly do voleb s návrhem předsedy Komise. Tento krok by spojil tvář strany s jejím politickým programem, což by mohlo zvýšit zájem o volby. Bezpochyby by to byl jasný signál Evropské radě, že Europarlament je připraven hrát klíčovou roli ve výběru předsedy Komise. Vitorino však pochybuje, že by se Rada automaticky řídila iniciativami politických frakcí. Vzhledem k požadavku vyjádření dvojité důvěry (Rady i Parlamentu) Komisi je pravděpodobné, že i nová Komise bude velkou koalicí, složenou ze tří či více politických rodin. Její fungování pak nebude probíhat podle klasické parlamentní logiky většina/opozice, jak jej známe z parlamentů národních.

Další otázkou je počet komisařů. Od irského referenda funguje princip jeden stát – jeden komisař, avšak těleso o 28 komisařích čelí realitě pouze dvanácti až patnácti skutečně podstatných portfolií. Vitorino navrhuje vytvořit seskupení komisařů, kteří budou mít společně odpovědnost za širší portfolia (kupříkladu zahraniční záležitosti, pokrývající i obchod, rozvojovou pomoc, rozšiřování, politiku sousedství a humanitární pomoc). Tento systém by utvrzoval princip kolegiality. V takovém případě by předseda Komise neměl být omezován nominacemi vlád členských států a měl by mít volnější ruku při výběru komisařů. Vitorino uzavírá tím, že EU potřebuje především jasné cíle, aby její občané přijali evropské ideály za své.


Skotsko může kvůli nezávislosti ztratit až miliardu liber ročně

Scotland could lose £1billon from independence in Europe

Brian Biggs; New Direction

Zajímavá studie think-tanku New Direction přibližuje a vypočítává, kolik by Skotsko stála jeho nezávislost na Velké Británii ve vztahu k  (EU). S největší pravděpodobností by samostatné Skotsko přišlo o rabat (slevu z odvodů do evropského rozpočtu), který pro Velkou Británii vyjednala v roce 1984 Margaret Thatcher – díky tomuto rabatu nyní Skotko ušetří cca £ 295 miliónů ročně (354 miliónů €). Nezávislé Skotsko by ještě navíc muselo přispívat na rabat Velké Británie spolu s ostatními členskými státy £ 46 miliónů (55 miliónů €) ročně.  Tento rabat byl potvrzen smlouvou a nemá ho žádný jiný člen EU.

Ohledně nezávislého Skotska panuje v Evropské unii bouřlivá debata. Evropští činitelé v čele s Manuelem Barrosou se nechali slyšet, že Skotsko by muselo požádat o členství v EU jako nový člen. A jako každý nový člen by se Skotsko muselo zavázat ke vstupu do eurozóny a Schengenského prostoru. Naproti tomu Skotská národní strana předpokládá, že Skotsko členství v EU „zdědí“, ale i v tomto případě jeho členství bude vyžadovat jednomyslné schválení ostatních členských států.

Případné náklady spojené se zřízením hranic Schengenského prostoru spolu s náklady se změnou režimu pro obyvatele Skotska dojíždějící do práce do zbytku Spojeného království by se mohly pohybovat mezi 92,5 milióny € až 125,7 milióny €, v závislosti na tom, zda Skotsko dostane finanční pomoc od EU na vytvoření Schengenské kompatibilní hranice. Do těchto nákladů by se také promítly ztráty, které by zasáhly Skotský cestovní ruch a náklady spojené se zřízením EZR (Evropský zatýkací rozkaz).  Ovšem nejvyšší náklady by přineslo přijetí eura a následné náklady z transakcí a obchodu se zbytkem Spojeného království, které je největším obchodním partnerem Skotska (ročně 562 miliónů €). Vysoké náklady jsou spojené se ztrátou nároku na již zmíněný rabat, ty by činily zhruba 409 miliónů € ročně. Celkové náklady se tedy pohybují okolo 1,1 miliardy € ročně. Analýza také předpokládá, že by zaniklo až na 17 000 pracovních míst.


Závazky či zákazy? Antimonopolní dilema EU

Commitments or prohibition? The EU antitrust dilemma

Mario Mariniello; Bruegel

Specifickou proceduru pro rozhodnutí týkající se závazků můžeme najít v nařízení Rady 1/2003, které vzniklo z důvodu modernizace antimonopolního práva Evropské unie. Porušením tohoto práva může dojít k rozhodnutí o zákazu, které plně identifikuje porušení zákona, ukončuje nesoutěžní chování a může uložit nápravná opatření a vysoké pokuty. Tomuto se lze vyhnout, předloží-li vyšetřovaná firma soubor závazků, které bude dodržovat v souladu se soutěžním právem. Nedodrží-li firma tyto závazky, Evropská komise (EK) může přejít k tvrdšímu rozhodnutí o zákazu a uvalit na firmu sankce.

Existují především dva důvody, proč by porušování soutěžního práva mělo být stíháno antimonopolními autoritami. Jedním z nich je potřeba udržovat správný chod trhu, když je soutěž ohrožena škodlivým chováním, a druhým minimalizace rizika, že by se podobná porušování měla objevit i v budoucnosti. Co se ochrany soutěže týče, hlavní výhodou rozhodnutí týkajícího se závazků je rychlost, kterou EK dokáže reagovat na jakékoliv nekalé chování. Bohužel Komise přistupuje k rozhodnutí týkajícímu se závazků i v případech, kde by bylo třeba vytvořit právní precedens rozhodnutím o zákazu, a zbavuje se tak možnosti zastrašení firem od nekalých praktik.

V posledních deseti letech můžeme zaznamenat notnou změnu v přístupu Komise k vynášení rozhodnutí v soutěžním právu. EK se více a více přiklání k použití rozhodnutí týkajícího se závazků, a pokud chce v této tendenci pokračovat, měl by se zdokonalit institucionální rámec ke zmírnění záporů a udržení jejich přínosů. Stává se, že rozhodnutí týkající se závazků jsou usnesena i ve věcech, kdy má EK pocit, že by tento případ neuspěl u soudu, a tak by institucionálnímu mechanismu prospělo zvýšení transparentnosti. To by pak vyvolalo rovnováhu mezi motivacemi – od slabých případů by bylo upuštěno a rozhodnutí Komise by byla založená na solidních důkazech a argumentech.


Vícerychlostní Evropa? Diferencovaná integrace ve vnějších vztazích Evropské unie

Multi speed Europe? Differentiated integration in the external relations of the European Union

Juha Jokela; Finnish Institute of International Affairs

Diferencovaná integrace Evropské unie (EU) není žádným novým jevem. Přesto se v důsledku finanční krize o tomto fenoménu hovoří stále častěji. Ve světle finančních problémů eurozóny, které ekonomická recese vynesla na povrch, se některé státy, jež ještě euro nepřijaly, vyjadřují velmi kriticky vůči společné měně. Vzhledem k neochotě některých členských států k prohlubování měnové a hospodářské unie – k nimž patří kromě Velké Británie i Česká republika – vidí mnozí v diferencované integraci jediný způsob, jak překonat tuto politickou divizi v rámci Unie. Na druhou stranu ale existuje vážné nebezpečí, že tento postup povede ještě k větší desintegraci EU nebo dokonce až k její fragmentaci.

Diferencovaná integrace navíc není jen vnitřní problém Unie, nýbrž ovlivňuje i vnější vztahy EU k třetím zemím. Ve většině případů se zatím na fenomén diferencované integrace nahlíží jako na způsob, jak propagovat a prosadit určitou politickou agendu bez existence jednomyslného souhlasu všech členských zemí. Avšak vzrůstající rozdíly mezi eurozónou a zbytkem Evropy mohou negativně ovlivnit také schopnost Unie jako celku formulovat jednotnou a koherentní zahraniční politiku. Dvoustupňová integrace navíc může být navenek pro zahraniční partnery i značně matoucí a nesrozumitelná.

Prozatím neexistují žádné přesvědčivé ukazatele, že by v rámci Unie v současnosti docházelo k nějakému výraznému nárůstu diferenciace v zahraničních věcech. Nicméně možnost, že se prohlubující se integrace zemí eurozóny přelije i do oblasti zahraničních vztahů, nemůže být zcela vyloučena. V době vleklé finanční krize, kdy euroskeptické hlasy nabývají na síle, je proto o tolik důležitější posilovat integraci a ne diferenciaci vnitřního prostoru Unie.


Odpočítávání do summitu ve Vilniusu: Obchodní vztahy Evropské unie s Moldavskem a jižním Kavkazem

Countdown to the Vilnius Summit: The EU’s Trade Relations with Moldova and the South Caucasus

Michael Emerson; Centre for European Policy Studies

Liberalizační dopad asociačních dohod Evropské unie (EU) s Moldavskem a Gruzií se bude zásadně lišit. Gruzie totiž zrušila všechny tarify už po Růžové revoluci v letech 2004 a 2005 a unilaterálně zavedla volný obchod s celým světem. Hluboká a komplexní dohoda o volném obchodu (DCFTA) tak v případě Gruzie pouze opožděně ruší tarify EU vůči Gruzii a přináší soubor evropské legislativy do národního právního řádu země. Oproti tomu Moldavsko si liberalizaci obchodu vyzkouší poprvé a tak si bude muset moldavský průmysl projít adaptací, kterou už má ten gruzínský za sebou.

Asociační dohody EU pro tyto dvě země lze co do hloubky harmonizace přirovnat k Evropskému hospodářskému prostoru (tj. například norský systém). Zahrnují více acquis než Stabilizační a asociační dohody s balkánskými státy (například Srbskem) a jsou hlubší než asociační dohody se státy mimo evropský kontinent (Chile, Jižní Korea). Pro Gruzii i Moldavsko bude velký objem legislativy a regulatorních standardů k implementaci značným problémem, ale faktem je, že unijní standardy jsou mnohdy stejné jako mezinárodní standardy, a proto je tento přechod pro Moldavsko a Gruzii v budoucnu nevyhnutelný.

Moldavsko i Gruzie jsou malé státy co do počtu obyvatel a dle evropských standardů jsou to státy relativně chudé. Počet obyvatel či velikost není předpokladem výkonné ekonomiky, ale malé státy musí, pokud chtějí prosperovat, co nejvíce otevřít své ekonomiky světu a vybudovat si kapacity ve specifických oblastech hospodářství. Gruzie tuto politiku aplikuje již od roku 2004, pro Moldavsko to bude novinka.

Rusko agresivně intervenuje v neprospěch dohod se státy Východního partnerství (VP). Moskva uvalila obchodní restrikce na Gruzii, Moldavsko, Ukrajinu a dokonce i na Litvu. Arménie už z podpisu asociační dohody vycouvala. Nejlepším řešením napjatých vztahů mezi EU a Ruskem by bylo z ruské strany nabídnout zemím VP možnost vybrat si mezi členstvím v celní unii a kvalitními dohodami o volném obchodu. To by vyřešilo nekompatibilitu asociačních dohod EU a ruské celní unie. Dalším krokem by mělo být otevření perspektivy volného obchodu mezi celní unií Ruska a EU.