Unie nevšemocná: Jak se ubránit nařízením Komise
Jak mají národní parlamenty správně využít tzv. žluté karty, aby blokovaly či vetovaly nařízení, jež vydala Evropská komise? Vyhrají evropské volby 2014 populisté, nebo extremisté? A jaké jsou současné vztahy EU s Jižní Koreou?
Minulý týden jste se v našem pravidelném souhrnu nejzajímavějších evropských studií mohli dočíst, proč je důležité umět definovat své strategické zájmy, ať už na národní, nebo na globální úrovni. Dnes na téma navážeme analýzou think-tanku Robert Schuman Foundation, která se zamýšlí nad budoucím postavením Evropy v multipolárním světě. Máme se přimknout ještě blíže k Západu, nebo se snažit udržet na výsluní jako významný globální aktér? Další vybraný článek (z blogu LSE) se věnuje kontroverzním oblastem evropské politiky, míře cenzury a transparentnosti, zatímco madridský FRIDE hodnotí vztahy mezi Evropskou unií (EU) a Korejskou republikou, jejichž vzájemná spolupráce právě oslavila kulatých 50 let. Ani v tomto týdnu potom neopomíjíme aktuální témata jako hraniční kontrolu a pohyb osob nebo evropské volby 2014… Příjemné čtení.
Nový kontext pro vztahy mezi EU a Koreou
A New Context for EU-Korean Relations
Richard Youngs; Fride
Přední korejští a evropští experti zkoumají vývoj vztahů mezi Evropskou unií (EU) a Jižní Koreou v poslední dekádě, s důrazem na období od roku 2011, kdy byly uzavřeny významné politické dohody a především dohoda o volném obchodu. Tyto události pozitivně ovlivňují nejen EU a Koreu, ale jsou též příkladem a mostem k bližší euroasijské spolupráci.
Vztahy mezi EU a Koreou se oficiálně započaly v 60. letech a dlouho setrvávaly pouze na obchodní úrovni. Teprve v posledních pěti letech společně pravidelně zasedají jejich vrcholní představitelé a hledají možnost spolupráce i v oblastech jako je bezpečnost, klimatické změny či lidská práva. Od roku 2010, kdy byla uzavřena dohoda o volném obchodu, jsou též strategickými partnery, jejichž prioritou je stabilizace finančních trhů a oživení globální ekonomiky. V mezinárodních organizacích je však kooperace náročnější, protože aktéři mají příliš rozdílné zájmy. Korea by též ocenila větší podporu od EU v otázce vztahů se Severní Koreou a větší tlak na ni v otázce lidských práv.
Přibližování norem a předpisů na základě dohody o volném obchodu mezi Koreou a EU může být na mezinárodní scéně příkladem. Tato nová generace dohod odstraňuje netarifní překážky obchodu. Pro Koreu smlouva znamená preferenční přístup na jeden z největších světových trhů a dává výhodu při vyjednávání dalších dohod o volném obchodu. Pro EU může být Korea mostem k dalším asijským zemím. Podobně jako EU, i Korea aktivně participuje na přechodu k zelené energii. Korejská vláda věří, že zelená energie dodá nový impuls ekonomickému růstu, proto od roku 2008 investuje velké částky do výzkumu a vývoje v této oblasti.
Korejská demokracie dnes čelí výzvě v podobě nostalgie po autoritářském režimu, pod jehož taktovkou proběhla v 60. až 80. letech obrovská hospodářská transformace a ekonomický růst. Po přechodu k demokracii zasáhla v roce 1997 Koreu asijská ekonomická krize, která způsobila obrovské sociální rozdíly ve společnosti, až pauperizaci mnoha příslušníků střední třídy. Demokratický režim nebyl schopen poradit si s recesí, což vedlo ke zklamání Korejců z něho a k nostalgii po předcházející vládě silné ruky.
Transparentnost Rady Evropské unie rostla posledních deset let, ale jen pokud jde o ta méně kontroverzní rozhodnutí
Transparency in the Council of the European Union has increased over the last decade, but only for the least controversial negotiations
James P. Cross; LSE European Politics and Policy Blog
Mezi transparentností Rady Evropské unie a efektivitou jejího rozhodovacího procesu panuje nepřímá úměrnost, tvrdí James Cross z ETH Zürich & European University Institute. Cenzura záznamů jednání Rady roste v závislosti na kontroverzi dané legislativní oblasti. Čím kontroverznější, tím utajenější. To podle autora znamená, že přístup k záznamům z Rady je omezován v zájmu efektivity rozhodovacích procesů. Ve své práci vychází James Cross z dat od roku 2001, kdy byla zavedena legislativa regulující transparentnost Rady. Od té doby transparentnost zřetelně narůstá, nicméně korelace mezi kontroverzí daného tématu a podílem zveřejněných záznamů je zřetelná po celý sledovaný časový úsek.
Právě ty nejkontroverznější oblasti však nejvíce přitahují pozornost pozorovatelů, které zajímá, kdo ve vyjednávání zvítězil a kdo komu v čem ustoupil. Bez přístupu k legislativním záznamům nelze tyto otázky zodpovědět, protože samotní aktéři vyjednávání mají tendenci ve svých komentářích události zkreslovat. Při cestě za koherentním naplněním cílů Laekenské deklarace z roku 2001, která označuje za zdroj legitimity evropského projektu demokratické, transparentní a efektivní instituce, je nutné brát v úvahu nastavení rovnováhy mezi efektivitou a transparentností v úvahu.
James Cross tak v debatě o vlastní hodnotě transparentnosti argumentuje v linii racionalistického myšlení. Jeho dílčí závěry představují cenzorské mechanismy v Radě ještě v jiném světle, jeho čísla totiž ukazují na pozitivní závislost cenzury na rozšiřování EU. Přestože spolu s časem cenzura v Radě klesá, rozšíření její míru naopak zvyšuje. Tyto závěry je však podle autora ještě zapotřebí otestovat. Jeho dalším nálezem je vztah mezi původem legislativních aktů a mírou cenzury. Pokud návrh přichází z předsednictví Rady nebo z Evropské komise, míra cenzury je nižší. Pokud ale přichází z členských států nebo ze sekretariátu Rady, míra cenzury roste. To autor vysvětluje citlivými informacemi o pozicích členských států, které jsou obsaženy v jejich návrzích. Tyto informace jsou pro pozorovatele nejcennější, cenzura je proto hlídá důsledněji. Toto pozorování je pak i dokladem obecně vnímané neutrality Komise a předsednictví.
Evropské volby: Méně zdrženlivosti, více populismu?
European Elections: less abstention, more populism?
Yves Bertoncini; Notre Europe – Jacques Delors Institute
Evropské volby, které se uskuteční 22. – 25. května 2014, povedou k volbě 751 evropských poslanců, reprezentujících téměř 507 milionů občanů, z toho zhruba 380 milionů voličů z 28 členských států Evropské unie (EU).
Ve volbách do Evropského parlamentu se očekává malá účast, a to kvůli tomu, že občané jim přikládají menší význam, než celostátním nebo místním volbám, ačkoli se jedná dokonce o volby na „federální úrovni“. Stejně jako krajské volby jsou volby do Evropského parlamentu často vnímány jako „střednědobé“ volby.
Většina rozhodnutí je přijímána na národní nebo dokonce na místní úrovni, zejména pokud jde o vzdělávání a odbornou přípravu, bydlení, sociální ochranu, zdanění a bezpečnost. EU může také měnit životy občanů, například v oblasti rozšíření, obchodních dohod, v oblasti ochrany spotřebitele a životního prostředí. Jsou to také druhy rozhodnutí, které musí být vyzdviženy, máme-li vzbudit zájem voliče. Ovšem EU není zodpovědná za 80 % platných právních předpisů v členských státech.Volby do Evropského parlamentu jsou také „subsidiární“ z institucionálního hlediska: nevedou přímo k žádné výrazné změně v poměru sil na úrovni Společenství tak, jak to dělají všeobecné volby na národní úrovni.
Autor poukazuje na neustále se zvětšující kritiku populistických europoslanců. Pojem „populismus“ je často aplikován ve velmi různorodých druzích stran, avšak s volební neúčastí sdílí odpor proti členství dané země v EU nebo v eurozóně, nebo odpor ke způsobu fungování Společenství.
Znamená to, že populismus může mít negativní dopad na rozhodování a fungování Evropského parlamentu? Jaký vliv bude mít „populistický“ vzestup? Odpovědi na tyto a další otázky se dozvíte ve studii Yvese Bertonciniho.
Evropské strategické zájmy: Volba, nebo potřeba?
European strategic interests: choice or necessity?
Michel Foucher; Robert Schuman Foundation
Závažné evropské problémy nejsou důsledkem pouze hospodářské a finanční krize, ale přichází s geoekonomickými změnami a geopolitickou proměnou. Přišel čas přesunout se do třetí fáze evropského projektu. Je třeba založit centrum síly a vlivu v polycentrickém světě, který bude muset čelit zásadním výzvám. Dokončení tohoto projektu znamená, že se musí vytvořit užší seznam zájmů, nad kterými bude panovat obecná shoda, ale které se nebudou soustředit pouze na hospodářství a obchod. Tento krok je důležitým aspektem k definování společné vnější politiky. Závěrečná zpráva jedenácti ministrů zahraničí o evropské budoucnosti obsahuje spíše zmínky o společných hodnotách než o společných zájmech. Tento text sice zdůrazňuje dimenzi Evropy jako globálního hráče, nicméně konkrétní reálné kroky nezmiňuje. I další dokumenty a jejich revize se pokouší řešit stávající situaci, ale žádný z nich komplexně nestanovuje zájmy Evropské unie (EU) ani v regionálních, ani v globálních politikách.
Jelikož zájmy EU nikdy nebyly jasně definovány, Michel Foucher v článku předkládá některé konkrétní návrhy jako například udržování evropské strategické autonomie v bezpečnostních otázkách, návrh dlouhodobého plánu pro pozitivní vzájemné působení se sousedními geopolitickými entitami, závazek ke společné akci v krizovém managementu v regionech 3-6hodinového doletu, integrační strategii pro rozvojové státy střední velikosti (mimo Čínu, Brazílii a Indii), posilování multilaterálních organizací a kontinentálního práva v nich apod. Pro Unii je nyní důležité, aby se rozhodla, zdali chce být jedním z oddílů Západu a rozložit si strategické úkoly s dalšími západními zeměmi, či chce-li se stát jedním z center multipolárního světa, které na sebe bere odpovědnost za globální zájmy.
Evropské hranice a jejich kontrola: Jakým způsobem zabránit nechtěnému pohybu osob v rámci Evropy?
EU Borders and Their Controls: Preventing unwanted movement of people in Europe?
Elspeth Guild a Sergio Carrera; Centre for European Policy Studies
Nedávné tragické události u evropských břehů Středozemního moře vyvolaly živou debatu napříč Evropskou unií (EU), jaké kroky by měly být podniknuty, aby se podobným tragédiím napříště zamezilo. Všichni se sice shodnou na tom, že něco se pro vyřešení problémů s nelegální imigrací udělat musí, nicméně názory, co konkrétně by to mělo být, se různí. Základní otázkou podtrhující tuto debatu tak zůstává, jaký druh pohraničních kontrol by Evropská unie měla mít.
Předkládaná studie zkoumá principy a způsoby pohraničních kontrol se zvláštním zřetelem na technologie při nich užívaných. První skupina zahrnuje tzv. klasický přístup, kdy jsou cestující osoby podrobeny kontrolám na hranicích, při nichž musejí předložit platné cestovní doklady a víza. Do druhé skupiny se řadí modernější technologie, sestávající se z rozsáhlých databází s biometrickými údaji osob, jež umožňují automatické elektronické kontroly na hraničních přechodech. Další metodou je také snímání satelitních obrázků spolu s užitím bezpilotních letounů, které by detekovaly pokusy o nelegální imigraci především na moři.
Právě v těchto nových technologiích vidí EU klíč k zefektivnění kontroly svých vnějších hranic. Autoři studie ale po analýze statistických dat dospívají k závěru, že není důvod k tak masivnímu rozvoji nových technologií pohraničních kontrol a s ním souvisejícím ohromným finančním výdajům, protože nelegální imigranti připlouvající k hranicím EU přes moře spolu s osobami, které nesplňují podmínky pro vstup na území EU, anebo mají falešné doklady, tvoří pouhý zlomek z celkového počtu všech osob pohybujících se přes hranice EU.
Řešením by podle autorů spíše mělo být odstranění překážek volného pohybu osob v oblasti Středozemního moře, a to včetně zrušení vízové povinnosti. Také je zapotřebí upravit způsob, jímž je transponována evropská legislativa týkající se pašeráctví do právních systémů jednotlivých členských států. Současný stav věci totiž soukromá plavidla pohybující se ve Středozemním moři od pokusů o záchranu lidí ze ztroskotaných plavidel spíše odrazuje, než aby je k tomu vybízel.
Neomezená subsidiarita? Národní parlamenty stále více využívají „žlutou kartu“
The EU´s ´yellow card´ comes of age: Subsidiarity unbound?
Hugo Brady; Centre for European Reform
Ratifikace Lisabonské smlouvy v roce 2009 dala národním parlamentům právo hlídat princip subsidiarity prostřednictvím vytvoření tzv. žluté karty. Tento nový systém opravňuje třetinu nebo více z nich jednat společně a vetovat či dočasně blokovat nařízení, která Evropská komise navrhne (pro legislativu v citlivých oblastech spravedlnosti a domácích záležitostí je to pouze čtvrtina).
Každý národní parlament má dva hlasy, z čehož 13 členských zemí s dvoukomorovým systémem dělí hlasy po jednom pro každou z komor. Pokaždé, když jedna z komor podá žlutou kartu, musí zároveň poskytnout „odůvodněné stanovisko“, proč daná evropská směrnice závažně ohrožuje suverenitu jejich státu. Systém žluté karty vyžaduje dohromady 19 odůvodněných stanovisek (14 stanovisek, pokud se jedná o nařízení v citlivé oblasti justice a domácích záležitostí. Komise může obejít žlutou kartu tím, že nařízení upraví podle výhrad členských států a následně jej navrhne znovu. Avšak potom je více pravděpodobné, že návrh zablokuje v druhém kole již polovina národních parlamentů.
Žlutá karta byla od svého uvedení použita pouze dvakrát, ale v budoucnu se dá očekávat, že členské státy budou využívat této inovace stále častěji. Velkým přínosem nového režimu je, že podporuje vlády jednotlivých států, aby jednaly společně, a ve shodě umožňuje omezit opatření na úrovni EU, což může dokázat euroskeptikům ve Velké Británii a jinde, že kontroly výkonné moci EU, stanovené v Lisabonské smlouvě, jsou mnohem účinnější, než by snad chtěli věřit. Nová pravidla například umožňují, že stačí třetina národních parlamentů k požádání Komise, aby předložila nové zákony a polovina parlamentů, aby zažádala o zrušení zbytečných nebo zastaralých právních předpisů.
