Text vyšel v příloze Lidových novin orientace v sobotu 2. ledna 2021.
Konfrontace mezi Ruskem a Čínou na jedné straně a liberálními demokraciemi na straně druhé se bude v následujících letech přitvrzovat. Úkolem příští vlády bude zajistit, aby se Česká republika nestala vydíratelnou ze strany diktátorských režimů.
„Tato země je naše,“ zní heslo prezidenta. Český stát po staletí zažívá období, kdy je fakticky ovládán někým zvenčí. Ať už jde o hrubou vojenskou okupaci našeho území nacisty či Sověty, nebo řízení všeho důležitého skrze desítky sovětských poradců rozesetých po československých institucích, kteří z našeho státu vytvořili nesvéprávnou kolonii, o jejíž krocích se rozhodovalo v Moskvě.
Suverenita je schopnost státu o sobě svobodně rozhodovat, aniž by se musel podřizovat vůli cizích mocností. Když se podíváme do dnes platné bezpečnostní strategie českého státu, je politická nezávislost životním zájmem České republiky. Jenže jak jí lze prakticky posilovat nad rámec obvyklých politických frází?
Zaprvé musíme mít silnou moderní armádu, která stráží naše předpolí před nepřítelem. Naše armáda sice zvládla sloužit po boku našich spojenců od Iráku po Afghánistán, nicméně neschopnost zajistit její financování je selháním řady nedávných vlád. V praktické rovině jde o minimální hranici výdajů 2 % našeho HDP, ke kterému jsme se zavázali v rámci NATO a naposledy jsme je plnili před patnácti lety. Bez stabilního financování armáda dále bude užívat zastaralou techniku často sovětské výroby, s kterou i sebelepší vojáci těžko mohou ubránit svou zemi proti moderně vyzbrojenému nepříteli. Kromě financování armády dává smysl zvýšit české angažmá v baltském regionu, kde již nyní rotují čeští vojáci v rámci aliančních uskupení. Vzhledem k modernímu válčení je faktem, že obrana Česka nezačíná v Krkonoších, ale na území našich baltských spojenců v rámci NATO, přes které by případná ruská invaze přišla. Mimo Alianci bychom mohli znásobit vojenskou spolupráci s Ukrajinou a Gruzií – oba tyto demokratické přátelské státy čelí násilné okupaci části svého území ruskou armádou a českým zájmem je, aby se tato ruská agrese nezvětšovala. Čeští vojenští instruktoři nebo specialisté pomáhající ukrajinské a gruzínské armádě by tak mohli napomoci českých strategickým zájmům. Ukrajina a Gruzie o naší vojenskou pomoc stojí a pokud bychom na jejich území působili ve skupině států středovýchodní Evropy, pak by to dávalo zahraničně-politický i vojenský smysl.
Zadruhé by se český stát měl geopoliticky probudit. Čína a Rusko vedou proti západním liberálním demokraciím strategický nátlak, jehož cílem je vlivové ovládnutí slabších států a vytvoření sféry autoritářské vlivu v našem regionu. Například dnešní Orbánovo Maďarsko slouží jako ruská a čínská zpravodajská základna proti dalším středoevropským demokraciím, což je jednoznačně proti zájmům Prahy. Česku nijak neslouží, když se účastní čínské mezivládní platformy 17+1, která byla pompézně spuštěna jako nástroj pro obrovské čínské investice, které k nám ve skutečnosti nepřišly. Místo přátelské spolupráce a zvýšené obchodní výměny se Česko stalo terčem znásobené čínské špionáže a masivního vydírání ze strany Pekingu, proto by se česká vláda měla přestat účastnit Potěmkinových vesnicí, jako je čínský formát setkávání 17+1. Mnohem větší ekonomické a bezpečnostní výhody pro nás představuje spolupráce s demokratickým Tchaj-wanem, který již dnes v Česku investuje násobně více než komunistická Čína a na rozdíl od ní má skutečný zájem reálnou spolupráci rozjet. Také bychom se měli aktivně zapojit do Iniciativy Tří moří, kterou Polsko a Spojené státy hodlají pumpovat do našeho regionu finanční investice do regionálních infrastrukturních projektů, které mají za cíl například posílit vojenskou mobilitu. Prakticky jde například o to, aby bylo jednodušší přesouvat vojenské jednotky spojenců ve středoevropském regionu, což je oblast, v které Česko kvůli dlouhodobé neschopnosti vybudovat solidní pozemní infrastrukturu selhává.
Zatřetí český stát nesmí předat svou strategickou kritickou infrastrukturu do rukou nepřátelských diktátorských režimů. Přestože se to zpočátku může zdát ekonomicky výhodnější, vpuštění nepřátelských států do budování těch nejzásadnějších projektů pro český stát by bylo ekvivalentem strčení hlavy do smyčky, která se pomalu začne utahovat. České bezpečnostní instituce to říkají jasně: nemůžeme svěřit stavbu nové jaderné elektrárny Rusku a nemůžeme nechat ovládat telekomunikační sítě páté generace čínské firmy. Nejde jen o bezpečnost dat nebo ovládacích systémů elektráren. Hlavním problémem je vytvoření mnohaleté závislosti českého státu na vůli diktátorů v Moskvě nebo Pekingu – pokud se jim naše suverénní nezávislé jednání v jakékoliv otázce nebude líbit, začnou nás vydírat tím, že tyto strategické výstavby pozastaví nebo bude sabotovat. Stejně jako si od potenciálních nepřátel nekupujeme tanky nebo stíhačky, obdobně jim nemůžeme svěřit hlavní stavební kameny české energetické nebo telekomunikační infrastruktury.
Začtvrté český stát nutně potřebuje pořádný právní a finanční mandát pro kybernetickou obranu a bezpečnost. V Sněmovně je již zákon o kybernetické obraně schvalován, nicméně kyberbezpečnostní úřad musí každý rok bojovat o drobky na svůj rozpočet. Kybernetické ohrožení českých institucí od ministerstva zahraničí po nemocnice je nyní již zcela evidentní, přesto se český stát nemá ke skutečnému zabezpečení. Stejně jako armáda i kyberbezpečnostní oblast potřebuje nadstranickou politickou shodu na garantovaném rozpočtu do dalších let, aby se tato zásadní oblast bezpečnosti státu mohla robustně vybudovat. Kromě odborných záležitostí je potřeba i politická odvaha – český stát například dnes jasně ví, že Ruská federace několik let vykrádá naše ministerstvo zahraničí, ovšem vláda se zatím nerozhodla ruský stát důrazně za tento agresivní čin potrestat. Když útočníka nechytíte, jasně na úrovni vlády neoznačíte a neprovedete odvetná opatření například ve formě symbolického vyhoštění části ruské ambasády, pak Kreml nemá důvod v této agresi přestávat.
Zapáté je český bezpečnostní systém dlouhodobě nekoordinovaný a potřebuje centrální postavu. Řada států na světě má ve vedení exekutivy hlavního bezpečnostního poradce premiéra nebo prezidenta, který koordinuje hlavní průřezové kroky bezpečnostní politiky státu tak, aby levá ruka jasně věděla, co dělá pravá. Koordinace mezi českými bezpečnostními institucemi dnes prakticky funguje velmi málo a chybí jedno místo, kde by se potkávaly bezpečnostní informace a rozhodování o postupech na denní bázi. V takovéto operační centrum by se měla přeměnit dnes čistě formální Bezpečnostní rada státu, kdy by každá bezpečnostní instituce vyslala svého zástupce do koordinačního týmu na Úřad vlády.
Zašesté bychom měli zásadně snížit přebujelé množství akreditovaných pracovníků ruské diplomacie v Česku, kteří ve skutečnosti pracují pro ruské zpravodajské služby. Pokud s tímto zásadním snížení ruského personálu z obrovského čísla zhruba 140 osob nebude Ruská federace souhlasit, pak by vláda měla po koordinaci se spojenci vyhostit veškerý ruský diplomatický personál na českém území kromě velvyslance a poté začít vzájemné diplomatické zastoupení navyšovat na principu parity. Rozbili bychom tak existující ruské zpravodajské sítě v Česku, a jelikož je český obchod s Ruskem naprosto minimální, Kreml nám může hrozit tak maximálně slovními urážkami. Souběžně by vláda měla zahájit důkladné prověření ruských investic v Česku z hlediska původu peněz, včetně investic do nemovitostí. Bohužel často sloužíme jako pračka špinavých peněz ruských oligarchů, což bychom měli změnit – jedním z kroků by mělo být výrazné personální posílení Finančně analytického útvaru na ministerstvu financí.
Zasedmé by měl český stát vyhodnotit svou vydíratelnost ze strany ruského a čínského režimu. Během roku 2020 jsme zažili dvě vyděračské snahy – Rusko nám vyhrožovalo za přesun sochy maršála Koněva z náměstí do muzea, Čína za cestu předsedy českého senátu s obchodní delegací na Tchaj-wan. Ve výsledku šlo pouze o prázdné lži, žádná obrovská ekonomická odveta z Moskvy nebo z Pekingu nenásledovala, což je pro české zájmy skvělá zpráva. Česká republika dnes není obchodně ani jinak na Rusku a Číně výrazně závislá, což by měl být dlouhodobý cíl české politické scény. Nejde jen o obchod – z českého území bychom měli vyhnat ruské a čínské zpravodajské aktivity, jako je například zavření Konfuciových institutů, což již v Evropě provedlo Švédsko. Vláda by také měla představit systematickou strategii českého státu pro posilování loajality cizojazyčných menšin žijících na českém území vůči českému státu a také mít aktivní komunikační politiku směrem k této komunitě.
Zaosmé potřebuje český právní systém řadu aktualizací cílených na ztížení práce nepřátelských aktérů skrze Česko. Měli bychom zpřísnit zákony o praní špinavých peněz – například po britském vzoru otočit důkazní břemeno tak, že pokud zahraniční subjekt ze třetí země mimo EU nedokáže prokázat, že svůj majetek získal legálně, může o něj kvůli vysoké sankci přijít. Problémem totiž je, že je prakticky nemožné prokázat nelegálnost získání daného majetku například u ruských oligarchů skrývajících ho v Česku, pokud žijí z tunelování ve spolupráci s ruským státem. Ruská policie českým orgánům přirozeně nebude v trestně-právním řízení pomáhat, tudíž ve výsledku není možné proti těmto oligarchům u nás zakročit. České zákony o špionáži potřebují novelizaci – pokud dnes budete sbírat citlivé neutajované informace například o českých zákonodárcích a budete je nosit ruským zpravodajcům, český zákon na vás nedosáhne. Špionáž je potřeba legislativně přeformulovat na dlouhodobou, vědomou a systematickou činnost ve prospěch cizí moci, aby bylo možné ruské špiony skutečně odstíhat, jako to umí například baltské státy. Obdobně potřebujeme dát bezpečnostním složkám pravomoc vetovat udělení pobytového oprávnění cizinci – stává se totiž, že toto privilegium získávají například ruští občané prokazatelně pracující proti českým zájmům, ale když dnešním neaktuálním českým zákonům nejsou trestně postižitelní, není prakticky možné je zastavit. Do zákona o lobbingu by dávalo smysl zavést povinnost veřejně deklarovat financování českých nevládních aktérů ze státních nebo na stát navázaných finančních zdrojů ze třetích zemí mimo EU a NATO, pokud tito aktéři přicházejí do kontaktu s orgány české výkonné nebo zákonodárné moci. Podobné mechanismy fungují v Americe nebo v Austrálii a ztrasparentňují politické prostředí.
Zadeváté musí český stát začít bránit své univerzity. Světové zkušenosti ukazují, že řada univerzit není transparentní ohledně financování svých aktivit ze zdrojů autoritářských režimů. Vláda by měla zajistit povinnost českých vysokých škol, aby každý rok veřejně deklarovaly své příjmy ze zdrojů ze třetích zemí podle sjednocené metodiky na základě doporučení ministerstva školství a ministerstva vnitra. Dalším problémem je, že čeští studenti a akademici odjíždějí do zemí, jako je Čína, bez jakékoliv přípravy na zpravodajská nebezpečí, která na ně místní režimy mají připravená. Český stát by měl být schopen poskytovat pravidelná bezpečnostní školení pro české studenty a akademiky směřující do rizikových režimů, aby tito lidé byli dobře připraveni na nepřátelské snahy o zpravodajské vytěžování a rekrutaci, což je obvyklá praxe vůči západním návštěvníkům a laici si to pochopitelně neuvědomují.
Zadesáté by měl český stát začít suverénně vystupovat v lidskoprávní oblasti – přijmout českou verzi zákona o lidskoprávních sankcích známou jako Magnitsky Act a zakázat vstup těm, kteří nesou odpovědnost za závažné porušování základních lidských práv. Měli bychom si budovat pozici vedoucího evropského kritika vůči genocidě páchané Čínou na etniku Ujgurů a z Česka systematicky budovat bezpečné místo pro osoby ohrožené autoritářskými režimy. Nejde jen o morální postoj – tato podpora bojovníkům za principy z Česka dělá stát, který se nebojí postavit se mocným diktaturám, a to posiluje naši mezinárodní pozici mezi demokraciemi.