Ke kontroverzním závěrům nedochází jen německá Nadace pro vědu a politiku, ale také italský Institut mezinárodních vztahů, který si vzal na paškál nejednotnou azylovou politiku EU a porovnává ji s tureckou, kde byl v posledním roce učiněn značný pokrok a kde panuje opravdová solidarita s uprchlíky ze Sýrie.
Evropská unie, Rusko a jejich (ne)společní sousedé: Co nám připomněl summit ve Vilniusu
The EU, Russia and a Less Common Neighbourhood: Lessons Reinforced by the Vilnius Summit
Susan Stewart; Stiftung Wissenschaft und Politik
Projekt Východního partnerství (VP) je v krizi, protože Evropská unie (EU) a státy VP si nedokázaly navzájem sdělit své záměry a požadavky. Stejně je na tom vztah mezi Evropskou unií a Ruskem, který je stále méně funkční. Summit ve Vilniusu poukázal především na to, že Rusko a EU nemají společné plány pro státy VP a že jak projekt Východního partnerství, tak i unijní strategie pro Rusko potřebují zrevidovat a modifikovat.
Rusko se ke svým sousedům chová tradičně. Během několika měsíců před summitem ve Vilniusu vystavilo několik zemí VP netransparentní kombinaci silného tlaku a slibů. Vladimir Putin tak dokázal získat Arménii na svou stranu, ale vyvolal kritiku i v členských zemích celní unie, které se zalekly ruské ochoty uchylovat se k unilaterálním rozhodnutím v rámci celní unie. Tento případ dále ukázal na to, že členství v celní unii není dobrovolným suverénním rozhodnutím konkrétních zemí, ale že Rusko členství „nabízí“ tak, že si vlády nemohou dovolit odmítnout. V ruské perspektivě hegemona jde projekt VP proti zájmům státu a proces sbližování zemí VP s EU je v ruských očích i potenciálním předstupněm jejich vstupu do NATO, čemuž je Rusko ochotné zabránit za každou cenu.
Zájmy EU a Ruska v sousedských státech jdou jednoznačně proti sobě. Rusko má zájem na politické a ekonomické nestabilitě těchto států, pokud bude doprovázena nárůstem ruského vlivu, a samo tak tyto nestability vyvolává. Unijní agenda prezentuje a chápe projekt VP jako prospěšný pro cílové země, EU i Rusko. Tento pohled Moskva nesdílí. V některých členských státech EU se před summitem také začalo prosazovat chápání vztahů s Ruskem geopolitickou optikou jako hry s nulovým součtem. Tento pohled je pro EU ale kontraproduktivní, jde proti filosofii zahraniční politiky EU a především neumožňuje konstruktivní vztah s Ruskem, který se rozpadá v každé oblasti od energetiky (kritika Gazpromu ze strany EU) a obchodu (žaloby EU ve WTO) po vízový styk.
EU se především musí naučit předvídat ruské reakce a počítat s nimi dopředu. Východní partnerství potřebuje diferenciaci a nové nástroje pro ty státy, které odmítly ty stávající. Vztah EU a Ruska potřebuje zprůhlednit a pročistit. Je nezbytně nutné, aby se EU podařilo vytvořit situaci, kdy bude možné nalézt shodu na určitých problémech, a tam, kde se zájmy EU a Ruska budou rozcházet, se aspoň dohodnout na tom, že se neshodnou.
ESVČ 2.0 – Doporučení pro novelizaci rozhodnutí Rady 2010/427/EU
EEAS 2.0 – Recommendations for the amendment of Council Decision 2010/427/EU
Steven Blockmans a Christophe Hillion; Swedish Institute for European Policy Studies
Odborníci ze Švédského institutu pro studium evropských politik se spojili s kolegy z dalších výzkumných institucí (CEPS a EUI) a vzali si pod drobnohled rozhodnutí Rady ministrů, díky němuž Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ) spatřila světlo světa. Autoři detailně rozebírají toto rozhodnutí článek po článku, paragraf po paragrafu a poskytují doporučení pro jeho novelizaci.
Již v prvním článku, vymezujícím podstatu a rámec ESVČ, autoři podávají návrh pro změnu definice, jelikož z ní nelze vyčíst, v jakém je ESVČ postavení vůči ostatním evropským institucím. První článek obsahuje další problematickou formulaci týkající se cílů ESVČ, které nejsou ani v rozhodnutí, ani nikde v primárním právu EU, uvedeny. Druhý článek, který se věnuje úkolům Služby, odvozuje úkoly dle rolí Vysokého představitele a je třeba jej reformulovat tak, aby byla v seznamu úkolů dostatečně posílena koherence s Lisabonskou smlouvou. Taktéž může být vyvolán dojem, že mezi Komisí, prezidentem Evropské rady a Službou je hierarchický vztah, což je ve sporu s článkem prvním, a je nezbytné učinit nápravu, například doplněním paragrafu ve třetím článku, věnujícímu se kooperaci.
K dosažení lépe operující struktury a koherence ESVČ by pomohla i jednodušší a užší formulace závazků spolupráce ve třetím článku. Centrální administraci, kterou se zabývá článek čtvrtý, by prospělo zdokonalení struktury seniorního managementu a vymezení jasné linie mezi kompetencemi jednotlivých resortů. Úprav nebyl zproštěn ani článek pátý a autoři navrhují změny u unijních delegací, kde by doplnili procedury po nedosažení shody o založení/rozpuštění delegací či zmínku o různých typech reprezentace. Doporučeným změnám se nevyhnuly ani ostatní články, některé byly dokonce vypuštěny pro jejich neaktuálnost (článek sedm a dvanáct). Teď nezbývá nic jiného než čekat, zdali všechny věcné připomínky a doporučení vezmou v potaz i decision makeři, kteří v současnosti pracují na revizi tohoto rozhodnutí.
Důvěrné spojenectví? EU, její strategičtí partneři a mezinárodní terorismus
Confidential partnerships? The EU, its strategic partners and international terrorism
Thomas Renard; Fundación para las Relaciones Internacionales y el Diálogo Exterior
Terorismus je jednou z nejzávažnějších vnějších i vnitřních hrozeb, kterým musí Evropská unie (EU) čelit. Autor se ve své studii zaměřuje především na externí dimenzi boje proti terorismu, jíž představuje spolupráce se třetími zeměmi. Hodnotí také schopnost Unie hrát roli globálního hráče na poli protiteroristických aktivit. Autor nicméně považuje tuto vnější dimenzi za nejslabší článek evropské protiteroristické strategie a dochází k závěru, že vliv Evropské unie je na globální úrovni doposud spíše marginální. Na vině je především fakt, že záležitosti národní bezpečnosti zůstávají ve výlučné kompetenci členských států EU, kterým zatím chybí důvěra nezbytná pro hlubší spolupráci v této oblasti.
I přes tyto skutečnosti má však EU slibný potenciál stát se v boji proti terorismu efektivnějším aktérem. Se stále intenzivnějším sdílením zkušeností a informací mezi tajnými službami jednotlivých členských států zároveň narůstá i vzájemná důvěra – a to především díky práci Evropské komise. Protože však fenomén terorismu nerespektuje státní hranice, musí Komise zároveň úzce spolupracovat s Evropskou službou pro vnější činnost, která má na starosti externí aspekty boje proti terorismu. Koordinace aktivit protiteroristické strategie mezi jednotlivými institucemi EU ale zůstává poměrně problematická stejně jako koordinace spolupráce se třetími zeměmi. S množstvím z nich zůstává velká část potenciálu pro kooperaci dosud nerozvinutá. Na druhou stranu si Unie v posledních letech upevňuje svůj postoj k jednotlivým strategickým partnerům a daří se jí pomalu ale jistě prohlubovat s nimi spolupráci v globálním boji proti terorismu.
Unijní a turecká azylová politika ve světle syrské krize
The EU and Turkey’s Asylum Policies in Light of the Syrian Crisis
Julietty Tolay; Istituto Affari Internazionali
V první polovině loňského roku Turecko i Evropská unie (EU) vynaložily značné úsilí v legislativním vývoji v oblasti azylu. V dubnu 2013 Turecko přijalo „zákon o cizincích a mezinárodní ochraně“ a v červnu 2013 Evropský parlament schválil „Společný evropský azylový systém (SEAS)“. Nicméně v širším kontextu těchto nových právních předpisů se odehrávají dva různé příběhy. Na jedné straně je Turecko chváleno mezinárodním společenstvím za přijetí zákona o cizincích a způsob, jakým přivítalo více než 600 tisíc syrských uprchlíků od června 2011, kdežto EU čelí kritice za svou pomalou odezvu vůči syrské krizi a zdráhavě se rozvíjejícím krokům směrem ke standardizaci azylových politik jednotlivých členských států. Tento stav je poněkud překvapující, když uvážíme, že Turecko je již dlouho vnímáno jako stát, jehož azylová politika výrazně zaostávala za vyššími standardy EU (jak je opakovaně zdůrazňováno ve výročních zprávách o pokroku, vydávaných Evropskou komisí).
Neustávající boje v Sýrii mají za následek hromadný příliv uprchlíků do sousedních zemí. V polovině prosince 2013 to bylo podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) až 2 300 000 lidí – z toho 600 000 našlo útočiště v Turecku, zatímco pouze 55 000 v EU. Členské státy byly mnohými pozorovateli kritizovány za nedostatek plnění slíbené pomoci, stejně jako pro neuvolnění dostatečných prostředků a zejména pro nepřijímání uprchlíků. Syřané jsou povinni mít schengenské vízum, ale většina z nich žádné doklady nemá, a proto se pokouší vstoupit do EU nelegálně. Oproti tomu Turecko v reakci na krizi rozšířilo stav „dočasné ochrany“ pro Syřany – v praxi mají uprchlíci přístup k základním humanitárním službám, včetně zdravotní péče. Syřané, kteří vstoupí s platným cestovním pasem, se smí usadit, kde chtějí, a uprchlíci bez příslušných dokumentů jsou přestěhováni do uprchlických táborů.
Je mnoho způsobů, jak Turecko a EU mohou spolupracovat a najít způsoby, jak lépe řešit potřeby uprchlíků obecně – a těch syrských především. Základem by mělo být přehodnocení procesu udělování azylu a zejména pak braní konceptu solidarity vážně. Koncept, který je tak často používán v projevech a zprávách, však není skoro nikdy uplatňován v praxi. Solidarita v tomto kontextu znamená solidaritu mezi členskými státy EU, solidaritu se zeměmi, které hostí velký počet uprchlíků, a co je nejdůležitější, solidaritu se samotnými uprchlíky.
Digitální infrastruktura – nový velký evropský projekt
The Digital Infrastructure as the New EU “Grand Project”
Andrea Renda; Istituto Affari Internazionali
Globální ekonomika vstupuje do nové fáze propojenosti, která stojí na téměř všudypřítomné dostupnosti širokopásmové komunikace. To s sebou přináší nové výzvy pro zákonodárce: infrastruktura a připojení se stávají klíčovými prioritami veřejných politik a zásadními předpoklady pro globální konkurenceschopnost. Jak si v tomto zápase stojí Evropská unie (EU)?
Autor článku argumentuje, že přístup EU k této oblasti byl dlouhou dobu nekoncepční a vedl ke zbytečné a nežádoucí fragmentaci na trhu. Evropští zákonodárci si uvědomili teprve nedávno, že nedojde-li k výrazné změně, EU nebude schopna obstát ve světové konkurenci, protože jí chybí integrovaná, inteligentní a propojená infrastruktura. Mezi klíčové oblasti, ve kterých je třeba udělat zásadní změny, patří především spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem, zavádění širokopásmového připojení, politika spektra, internetová neutralita a celková politika hospodářské soutěže pro high-tech trh. Pro znovunabytí vedoucího postavení Evropy v sektoru informačních a komunikačních technologií nebude stačit postupný vývoj, bude třeba promyšlená strategie pro jednotnější a efektivnější digitální Evropu.
Řešení, podle autora, tkví v revitalizaci infrastruktury a vysokém stupni integrace mezi existujícími velkými hráči v sektoru pevného i bezdrátového připojení v Evropě. Cílem by bylo přitáhnout investice do všudypřítomného připojení. Na druhou stranu, právní jistoty pro investice do širokopásmového připojení by mohly ospravedlnit neutrální přístup k řízení internetového provozu, jak jej navrhuje Evropská komise. Autorem předkládaný přístup k internetové regulaci by vedl k vyváženějšímu modelu, aniž by ohrožoval uživatelskou svobodu.