Jaká je obranná strategie EU? Je vůbec evropská soft power účinná? A co se stane s hraničními kontrolami v případě bezvízového styku s balkánskými státy?

 V den, kdy si připomínáme návrat svobody a demokracie do naší země, bychom se měli zamyslet nad tím, zdali si jich dostatečně vážíme. V Evropě a v její geografické blízkosti totiž stále existují státy, které takové štěstí jako my neměly a buďto se pořád ještě zotavují z válečného konfliktu, nebo dokonce možná stojí před ním. V centru pozornosti Evropské unie (EU) by tak zejména v rámci politiky rozšiřování mělo být posilování demokracie na Balkáně, jelikož právě nedostatečná kázeň při budování právního státu spoustu potenciálních členských zemí od přijetí do EU vzdaluje. Zároveň je ale zapotřebí nastavit nová pravidla (bez)vízového styku a hraniční kontroly. Druhou prioritou by pro vnější vztahy Unie mělo být zajisté jižní Středomoří, odkud sem proudí nelegální imigranti. Odrazit hrozbu občanské války v Egyptě by proto v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) EU měl být cíl číslo jedna. Pokud však nadále nedokážeme definovat své strategické zájmy jasně a komplexně, možná bychom se časem mohli začít obávat, že svoji svobodu zase ztratíme… Zajímavé postřehy převážně na témata obrany a bezpečnosti nabízejí přední evropské think-tanky.

Země Východního partnerství: Je načase jednat o bezvízovém styku s EU

Visa-free travel for the EU’s Eastern partners: time to act

Natalia Shapovalova; Fride

 Zatímco si obyvatelé Makedonie, Černé Hory a Srbska začali užívat bezvízového cestování v rámci Schengenského prostoru již v prosinci roku 2009 a Albánie a Bosna a Hercegovina o rok později, obyvatelé zemí Východního partnerství (Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán) stále čekají na povolení vstoupit do prostoru Evropské unie (EU). Kromě nedostatku přístupových iniciativ pro země Východního partnerství a geografické blízkosti k západnímu Balkánu je to také kvůli vzrůstajícímu strachu z ilegálních přistěhovalců, složitějšímu dvoustupňovému procesu osvobození vízového styku, ale také kvůli slabší podpoře reforem v některých zemích Partnerství.

Na straně EU podporují nejvíce bezvízový styk ty členské státy, které samy zažily jasné politické a ekonomické výhody bezvízového režimu po vstupu do EU v roce 2004 a 2007. Starší členské státy se zrušení víz obávají a argumentují tím, že víza jsou jedním z nejlepších prostředků, jak zabránit nechtěné migraci a rozšíření organizovaného zločinu z bývalých sovětských republik.

Bezpečnostně založené myšlení v oblasti vízové politiky v EU dominuje. Avšak stále více hlasů podporuje spíše politiku „inteligentní hraniční kontroly“ (automatizovaná registrace vstupu a opuštění státu osob ze třetích zemí tak, aby se zamezilo překračování povolené doby pobytu a zároveň se usnadnilo překračování hranic pro časté bona fide cestující), možnosti krátkodobého zaměstnání a užší spolupráci vykonavatelských orgánů v EU i v partnerských zemích. Tato politika by se v budoucnosti mohla ukázat jako efektivnější způsob, jak zajistit evropskou bezpečnost, než víza, která stejně nezabrání zločincům ve vstupu do EU.  

V současné době je nejblíže možnosti bezvízového styku Moldavsko následované Ukrajinou. V obou případech se obavy z nelegální migrace zdají být zbytečné. Podle autorů studie think-tanku CASA i podle jiných institucí povede bezvízový režim spíše k dočasné pracovní migraci, jak už jsme mohli být svědky v případě Ukrajinců pracujících v Polsku. Zároveň by nový režim podpořil setkávání obyvatel různých částí Evropy, a tím přispěl k celkové demokratizaci a lepší evropské integraci v daném regionu. V neposlední řadě by zrušení víz podpořilo turismus a vytvořilo příznivější podmínky k podnikání, jak na straně EU, tak na straně zemí Východního partnerství.

Rozšiřování EU na Balkán: Protřepat, nemíchat

EU enlargement to the Balkans: shaken, not stirred

Corina Stratulat; European Policy Centre

 Deset let po Soluňské deklaraci, která nabídla zemím Balkánu perspektivu členství v EU, ztrácí motor integrace na výkonu. Veřejné mínění vůči Balkánu i rétorika politiků ze starých členských států chladne a někdy se dokonce staví proti němu.

Současný stav Balkánu je vzdálený katastrofě, ale bohužel i úspěchu. Všechny balkánské země čelí stejným výzvám: implementaci právního státu, nezávislosti soudnictví, boji proti korupci a organizovanému zločinu atd. Státy se pokusily o reformy v těchto oblastech s různým nasazením a s různým výsledkem, avšak hodnověrný a udržitelný úspěch zůstává hudbou budoucnosti. Nízký hospodářský růst, rostoucí nezaměstnanost, vysychající evropské investice a remitence – to je příběh, který znají i členské státy EU. V případě Balkánu taktéž ukazují na nutnost makroekonomických a strukturálních reforem. Podle Evropské komise není žádný z těchto států fungující tržní ekonomikou. Ani nedávná konfliktní historie není v regionu zdaleka překonána, a brání tak regionální spolupráci a usmíření.

Balkánské státy se dělí do dvou skupin podle schopnosti implementovat evropské požadavky ohledně právního státu, etnických otázek atd. V čele stojí Černá Hora, Srbsko, s odstupem Albánie. Vzadu se pak „loudají“ Bosna a Hercegovina (kvůli přetrvávající politické diskriminaci minorit), Kosovo (nejzaostalejší balkánská země) a FYROM (Bývalá jugoslávská republika Makedonie – neutuchající spory s Řeky o jméno Makedonie). Podle autorky samotné je ale nevhodné země takto dělit, protože ty z druhé skupiny se cítí „odstrčené“, což může vést ke směřování od EU. Namísto pasivního vlivu slibů členství v Unii by Komise měla najít způsob, jak motivovat všechny státy k soustavné práci směrem k právoplatnému členství.

Členské státy EU by měly být více zainteresované v rozšiřování. V posledních letech většina z nich řeší naléhavé ekonomické problémy, a tak Británie a Německo převzaly vedení a protěžují některé kandidáty, spíše než region jako celek.

Komise by neměla neustále používat pouze jazyk ekonomického rozvoje a právního státu, ale snažit se mluvit přímo k lidem o konkrétních prioritách, které jsou pro jejich životy relevantní, a jejichž dopad může být sledován občanskou společností.

Úspěch Balkánu je také úspěchem EU. Totéž platí i pro jeho naprosté selhání. Čím dříve to členské státy pochopí, tím lépe pro všechny.

Ne Frontex, ale my: Směrem k upřímnější debatě o hranicích EU

It’s Not Frontex, It’s Us: Towards a More Honest EU Borders Debate

Roderick Parkes; Polish Institute of International Affairs

 Evropský parlament a Komise si často stěžují, že pozitivní změny se vydávají za úspěchy národních vlád, zatímco neúspěchy se svádějí na Evropu. V případě správy vnějších hranic se však unijní instituce chovají obdobně ve vztahu k Frontexu – Evropské agentuře pro správu operační spolupráce na externích hranicích členských států EU, která vznikla v roce 2004 s cílem zlepšit důvěru a spolupráci mezi vládami v oblasti hraniční kontroly. Místo toho se však stala nástrojem přehazování viny mezi členskými státy a unijními institucemi.

Nejdříve nastala bitva o to vzdát se kontroly. Komisařka pro vnitřní záležitosti v reakci na lampeduskou krizi vyzvala Frontex k rozsáhlé operaci, na kterou však tato agentura nemá mandát ani zdroje. To stejné platí pro europoslance, kterým Frontex posloužil k tomu, aby se vyhnuli vlastní odpovědnosti. Druhá bitva se svedla o to získat kontrolu zpátky: národní vlády odmítají připustit, že nyní sdílejí suverenitu a musí intenzivně spolupracovat na správě hranic. Agentura, jež vznikla s cílem „evropeizovat“ národní hraniční systémy, tak čelí opačnému trendu – snaze je znovu dostat pod národní kontrolu. Třetím trendem se stala snaha uniknout kontrole: vytvoření centrální agentury s (velmi limitovanými) pravomocemi má jiný efekt, než se zamýšlelo. Nyní členské státy aplikují pravidla jen proto, že jim to centrální orgán nařídí. Někdejší smysl pro vzájemnou odpovědnost se vytratil a nahradilo ho parazitování, unilateralismus a nebezpečná hra s ohněm.

Polský institut mezinárodních vztahů naléhá na Varšavu, aby, přestože Polsko není vystaveno tlaku imigrace, převzala iniciativu a změnila současný status quo. V zájmu Polska je totiž EU schopná poradit si s velkými objemy legální migrace i s liberálním hraničním režimem pro východní sousedy. V současné kondici toho ale EU, s agenturou Frontex jako obětním beránkem členských států a unijních institucí, schopna není. Vytvoření řádného celounijního hraničního systému proto vyžaduje reformu obsahující konsensuální shodu mezi Radou, Evropskou radou a Parlamentem na smyslu Frontexu, posílení jeho skutečné autonomie (spíše než kompetencí a rozpočtu per se) a vzkříšení týmového ducha stejně, jako se to EU povedlo v jiných oblastech.

Zahraniční politika a vnější akce: „Nesplnitelný sen“ Evropské unie?

Foreign Policy and External Actions: an “unsurpassable horizon” for the European Union?

Yves Bertoncini; Notre Europe – Jacques Delors Institute

 Vnější služba Evropské unie (EU) byla zřízena Maastrichtskou smlouvou, která letos slaví výročí 20 let od svého vstupu v platnost. Při této příležitosti autor Yves Bertoncini ve svém článku připomíná nespočet případů evropské diplomatické netečnosti od Iráku až po Mali a dává tak prostor těm, kteří tvrdí, že Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) ve své podstatě neexistuje. To má podle něj ale i svou světlou stránku, neboť Evropanům díky tomu dochází, že ve světě, kde se EU stává v porovnání s ostatními mocnostmi stále slabší, je podobného institutu skutečně zapotřebí.

Bertoncini zdůrazňuje, že Evropská unie možná jednotnou zahraniční politiku nemá, jistě jí však nechybí některé její komponenty, a to od tarifních a netarifních obchodních bariér a antidumpingu přes rozvojovou a humanitární pomoc po proces rozšiřování EU. V jiných oblastech se naopak nedaří: Příkladem je neschopnost EU dotlačit mocnosti k následování evropské klimaticko-energetické politiky nebo absence politiky směnného kurzu.

Podle autora je pro úspěšnou mezinárodní spolupráci nutná nejprve kooperace mezi menším počtem zainteresovaných členských států. V omezeném rámci měly kořeny ty nejvýznamnější akce v diplomatické a vojenské oblasti: založení Eurocorps, mechanismus sdílení vojenských operací ATHENA, Evropská společnost pro vzdušnou obranu a vesmír (EADS) nebo faktická britsko-francouzská spolupráce v Libyi.

V G8 brzo nebude žádná evropská země a v G20 už jich je menšina. Amerika se věnuje Asii a Rusko je stále více asertivní. Evropa není dobře vyzbrojena, nemá jednotnou zahraniční politiku a ve stínu dluhové krize hrozí seškrtání výdajů na zahraniční operace a výdaje na obranu. I proto bude prosincový summit Evropské rady na téma SZBP hrát důležitou úlohu v definici role EU na mezinárodní scéně.

Strategie a její role v budoucnosti evropské integrace obrany

Strategy and Its Role in the Future of European Defence Integration

Manuel Muniz; Istituto Affari Internazionali

 Strategické myšlení je klíčem k rozvinutí adekvátních schopností a prostředků, s jejichž pomocí můžeme čelit bezpečnostním hrozbám. Pokud evropské státy nebudou strategicky myslet při plánování své obrany, mohou se ocitnout v pozici, kdy nebudou schopny bránit své vitální zájmy. A to je dosti pádný důvod k tomu zamyslet se nad strategickým plánováním obrany Evropské unie (EU).

Proces plánování bezpečnostní politiky by měl vždy začít definováním strategických zájmů aktérů a pokračovat určením toho, co tyto zájmy ohrožuje, respektive navržením prostředků, které je vhodné použít k odstranění hrozeb těmto našim zájmům. Nakonec je zapotřebí k tomu získat odpovídající finanční rozpočet. Při bližším pohledu na obrannou politiku v rámci Evropské unie však zjistíme, že nejen na úrovni EU, ale už na úrovni jednotlivých členských států, nejsou bezpečnostní aktéři schopni naplnit hned první krok strategického plánování, jímž je určení strategických zájmů. Zjišťujeme, že ani státy jako Francie s dlouhou tradicí vojenského angažmá za hranicemi své země, nemají v této věci jasno. Neschopnost Německa myslet strategicky je dokonce legendární. Jenže teprve tehdy, když budeme schopni jasně určit naše zájmy, můžeme začít vyvíjet účinnou strategii, jak je bránit. A právě tady by měla EU při reflexi své obranné strategie začít a zahájit celoevropskou debatu na téma, co vlastně evropské zájmy jsou.

Pokus o definování strategických zájmů by měl začít na úrovni jednotlivých členských států. Oblasti, v nichž se budou strategické zájmy jednotlivých zemí nejvíce překrývat, by se pak měly stát základem pro společnou obrannou a bezpečnostní politiku na celounijní úrovni. Podobná debata o společných zájmech by jenom podnítila proces evropské integrace v oblasti bezpečnosti a přispěla k vypracování jasně definované a efektivní společné obranné strategie.

Egypt a EU: Kam teď?

Egypt and the EU: Where next?

Steven Blockmans; Centre for European Policy Studies

 Evropská unie (EU) je v Egyptě díky své Vysoké představitelce pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Ashtonové a Zvláštnímu představiteli pro jižní Středomoří Léonovi ve výhodnější vyjednávací pozici než ostatní mezinárodněpolitičtí hráči. EU tak zůstává pro Egypt nejdůležitějším a nejdůvěryhodnějším regionálním partnerem, o čemž svědčí i fakt, že Catherine Ashtonová byla jediným západním lídrem, kterému bylo dovoleno navštívit prezidenta Mursího po armádním puči.

Po událostech arabského jara v roce 2011 se představitelé EU snažili rozvinout vztahy s hlavními politickými frakcemi v zemi. Výměnou za dodržování základních lidských práv a svobod nabídli Egyptu finanční výpomoc a také sjednání zóny volného obchodu mezi oběma celky. Bohužel ani příslib poskytnutí půjček a zvýšení objemu investic nenalákal Egypt dostatečně, aby se evropská soft power mohla ukázat jako efektivní.

Přestože egyptská společnost zaznamenala za poslední dva roky i některé pokroky (proběhly řádné prezidentské volby, skončil stav ohrožení, bylo uspořádáno referendum k návrhu nové ústavy), došlo taktéž k několika vážným pochybením ze strany vládnoucích elit, jako například k rozpuštění národního shromáždění. Výrazné zlepšení situace v oblasti dodržování lidských práv se rovněž nedostavilo, přičemž největší nebezpečí tkví zejména ve stále značnějším rozdělení egyptské společnosti právě na základě postojů k právům žen, svobodě projevu či vyznání. Tato polarizace zapříčinila hlubokou vnitřní nestabilitu, a tak zemi stále reálně hrozí občanská válka.

Rozdílné pozice členských států EU a jejich neschopnost nazývat události pravým jménem (především zmiňovaný krvavý vojenský puč) zabránily vytvoření jakési tvrdší politiky vůči Egyptu (například zavedení sankcí). Rekonstrukce policejního státu je tak naprostým opakem toho, čeho se Unie snažila dosáhnout – budování dlouhodobě udržitelné stability a demokracie. Jak již bylo uvedeno, EU je i přes všechna svá pochybení nejvhodnějším aktérem, který by se měl pokusit občanské válce v Egyptě zamezit všemi prostředky, neustávat v budování vzájemné důvěry a pomoci usnadnit dialog mezi znesvářenými stranami vnitropolitického konfliktu coby mediátor. Pokud by tyto snahy byly úspěšné, měla by se Unie dále soustředit na řešení trvajících socioekonomických problémů Egypta, jelikož podpora prosperity a stabilní demokracie nejen v této zemi, ale potažmo v celém regionu, je dlouhodobou prioritou jejích strategických zájmů.

Aktualizace EMU: Diferencovaná ekonomická integrace v Evropské unii

Updating the EMU: Differentiated Economic Integration in the European Union

Samu Kurri; The Finnish Institute of International Affairs

Maastrichtskou smlouvou se Evropská společenství transformovala v Evropskou unii a jedním z jejích cílů bylo založení Evropské měnové unie (EMU). Hospodářská politika EMU spočívala v koordinaci a dohledu nad národními hospodářskými politikami, finanční a rozpočtové kázni a společné měnové politice. Diferenciace, která byla zavedena jednotnou měnou, se projevila na poli monetární politiky, kterou prováděla autonomní Evropská centrální banka (ECB). Nicméně tato limitovaná diferenciace nehnala k vytvoření silné struktury vládnutí eurozóny.

Dluhová krize vyvolávala obavy z dalšího šíření se eurozónou, a proto kroky ekonomické integrace byly cíleny právě na eurozónu. Užší integrace je důsledkem článků 136 a 137 Lisabonské smlouvy, díky nimž se mohou státy eurozóny domluvit na striktnějších pravidlech hospodářské politiky a na jejich institucionalizaci jako neformální podskupiny v rámci Ecofinu. Další platformou pro hlubší hospodářskou integraci jsou mezivládní smlouvy. Příkladem inovací, které mají vliv pouze na státy eurozóny, je tzv. two-pack a Evropský stabilizační mechanismus (ESM). Naopak takový Jednotný mechanismus dohledu (SSM) a tzv. Jednotný mechanismus pro řešení problémů (SRM) svou existencí ovlivňují i státy bez eura, přičemž SSM a SRM jsou dvěma významnými kroky k vytvoření bankovní unie. Začátkem roku 2013 vstoupil v platnost Fiskální pakt (TSCG), jehož účelem je posílení hospodářského pilíře EMU. Pouze Česká republika a Velká Británie se rozhodly k paktu nepřistoupit.

Na budoucí reformu měnové unie lze nahlížet z několika úhlů. Jak hluboko bude potřeba vést integraci? Jaká bude politická vůle členských států? Co může být implementováno do Lisabonské smlouvy a jaké budou návrhy na její změnu? Reforma i otázky ohledně její budoucnosti souvisí s vývojem ekonomické situace. Pokud se bude zlepšovat, je možné, že se reformní snahy pozastaví. Nicméně za posledních 20 let došlo k proměně eurozóny v souladu s Maastrichtskou smlouvou a její ideou. Kroky k udržení měnové unie nepřekročily duch Maastrichtu, jen pomáhají k její aktualizaci do podoby EMU 2.0. Důležitým aspektem k dosažení EMU 2.0 je hlubší politická integrace legitimizovaná vylepšeným demokratickým rámcem. Otázkou ale nadále zůstává, jakou podobu bude mít budoucí EMU v rámci Evropské unie.