Search
Close this search box.

Plán pro moderní a (ne)jadernou Evropu

Jak modernizovat EU a dopomoci k otevření nových pracovních míst prostřednictvím inovací? A jak zůstat po boku USA v první lize globálních aktérů a neztrácet na významu?

Jedním z pěti tematických pilířů think-tanku Evropské hodnoty je Sebevědomý Západ. A právě kolem něj se točí převážná většina studií, vybraných Analytickým týmem minulý týden. Jak už ze samotného názvu hesla vyplývá, považujeme snahu o pevné transatlantické spojenectví za více než žádoucí. Evropská unie (EU) a USA plánují udržet a posílit svoji konkurenceschopnost jako protiváhu k ostatním světovým hráčům, a to především prostřednictvím transatlantické zóny volného obchodu. Ve vyjednávání o tomto partnerství dvou nejsilnějších ekonomik světa jde však o mnohem více – o geopolitiku, a tudíž i o roli západního světa v dnešním multipolárním systému. Jakým způsobem se Evropa může stát ještě modernější a vyspělejší, než je zbytek světa? Institucionálními, ekonomickými i technologickými aspekty růstu se zabývají přední evropské think-tanky.

Evropská rada – nové centrum politiky Evropské unie

The European Council – the new centre of EU politics

Uwe Puetter; Swedish Institute for European Policy Studies

Evropská rada (ER) je fórem hlav států a vlád v rámci Evropské unie (EU). Uwe Puetter ve studii tvrdí, že tato instituce v posledních dvou dekádách ovlivňuje unijní legislativu čím dál víc. Podle něj to není náhoda; příčina totiž leží v proměně agendy EU, která se od Maastrichtské smlouvy z roku 1992 posouvá mimo komunitární metodu rozhodování. Charakteristické pro tento posun jsou především oblasti jako rozšiřování hospodářské a měnové unie, zahraniční, bezpečnostní a obranná politika, ale i koordinace sociální politiky a problematiky zaměstnanosti. ER se podle autora zcela evidentně zásadně proměnila, protože už se neschází, aby tvořila dlouhodobé strategické programy pro Unii, nýbrž praktikuje každodenní management základních politik EU.

Autor definuje změny v roli ER jako důsledky hlubšího trendu v evropské integraci, který vychází z post-Maastrichtského integračního paradoxu: členské státy prosazují rozšíření aktivit EU, ale zároveň si dávají dobrý pozor, aby nepřenesli legislativní kompetence na úroveň EU. Tento trend se podle autora promítá i do role ER, která v posledních letech ve snaze neustále udržovat celounijní konsenzus nabyla na významu v mechanismu institucí EU. Logika mezivládního přístupu k integraci se projevila vznikem celé řady fór a mechanismů k vytváření konsenzu na nejvyšší politické úrovni – ať už jde o neformální Eurogroup, intenzivnější komunikaci ministrů zahraničí pod hlavičkou Vysokého představitele, Ekonomický a finanční výbor nebo Bezpečnostní a politický výbor.

Studie shrnuje několik zásadních a zajímavých zjištění. ER se totiž od roku 1992 schází stále častěji. V devadesátých letech se i během přípravy rozšíření EU nebo během novelizací základních smluv ER scházela maximálně třikrát do roka, v současnosti se schází ad hoc v reakci na zahraničněpolitické události i desetkrát do roka. Změnila se i kompozice agendy a vyvíjejí se také vztahy ER s Radou ministrů a Evropskou komisí.

Výzvy a vyhlídky transatlantické zóny volného obchodu

Challenges and prospects of a transatlantic free trade area

Bertrand de Largentaye; Notre Europe – Jacques Delors Institute

 Zatímco během první světové války a Velké deprese roku 1929 podlehly Spojené státy i Evropa lákadlu hospodářského protekcionismu, současný otevřený multilaterální obchodní systém podle pravidel WTO přežil krizi z let 2007-2008. Ta však pokračuje a faktem zůstává, že některé západoevropské státy drtí nezaměstnanost vyšší, než ta, se kterou bojovaly USA ve 30. letech. Lídři západního světa odmítají opakovat chybu 30. let a chránit vlastní výrobky a služby vysokými cly před zahraniční konkurencí a vkládají naději do principů volného obchodu. Účelem nynějších jednání mezi USA a EU je vytvoření zóny volného obchodu, která by stimulovala ekonomiku a pomohla státům vymanit se z krize. Zároveň mají tato jednání ambici širšího přesahu: překonat zablokovanou situaci, ve které se ocitla mezinárodní vyjednávání o snižování celních bariér ve světovém obchodu v rámci vyjednávacího kola z Dauhá Světové obchodní organizace.

USA a EU společně ročně vytvoří hodnotu 30 bilionů dolarů, což je téměř polovina světové ekonomiky. Jejich vzájemný obchod potom představuje 30 % světové ekonomiky. Cla mezi nimi jsou téměř zanedbatelná, skutečný problém představují netarifní obchodní překážky a rozdílné předpisy. Evropané cílí jednání na zadávání veřejných zakázek, které je v USA méně otevřené než v Evropě a na přetrvávající americké praktiky protekcionismu. Velmi rozdílné pohledy panují v otázce práv duševního vlastnictví. Francie tradičně trvá na tom, že kulturní produkty musí být z vyjednávání vyňaty. Obtížně bude též dosaženo dohody v oblastech jako finančnictví, zemědělství a zdravotnické produkty.

Novinkou, která by v případě uzavření dohody hrála významnou roli, by bylo těleso pro řešení sporů mezi státem a zahraničním podnikem, který se v daném státě rozhodne působit v sektoru nově otevřeném mezinárodní konkurenci. Vlády by byly nově odpovědné za změny v politikách, které ovlivňují zahraniční investory a které by jimi mohly být u orgánu pro řešení sporů napadeny. Autor shrnuje, že nebude-li chybět politická vůle, je i přes všechny komplikace uzavření dohody v dohlednu.

Geopolitika Transatlantického obchodního a investičního partnerství

Geopolitics of TTIP

Peter van Ham; Clingendael Institute

 Hlavním důvodem pro uzavření Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP) mezi USA a Evropskou unií (EU) je geopolitika. Nejen politické špičky se shodují, že je potřeba „něco udělat“, a nikdy nevykazovaly takové přesvědčení a úsilí o překonání překážek a výhrad, kvůli kterým by tato jednání byla smetena ze stolu. Otázky ohledně energetiky, zemědělství, kultury a regulace internetových služeb by mohly narušit vyjednávání, nicméně např. problém s masivní špionáží USA vůči svým spojencům se podařilo překlenout.

National Intelligence Council (NIC) z USA předpověděl úpadek moci Spojených států a EU oproti narůstající síle rozvojových zemí. Kishore Mahbubani tvrdí, že je to znak nastupujícího systému globálního vládnutí, který bude propojovat jednotlivé regiony, civilizace a velmoci. Nicméně USA a EU se přiklání k teorii Zbigniewa Brzezinskiho, podle níž TTIP pomůže vytvořit rovnováhu mezi Atlantickým a Pacifickým regionem a zároveň oživí a podpoří větší soudržnost Západu. Gabor Steingart posouvá tuto úvahu dál a budoucnost vidí jako „světovou válku o bohatství“ mezi Západem na jedné straně a Asií na druhé. Tato vize „ekonomického NATO“ je realističtějším pojetím a autor předkládá pět argumentů, proč by se jí USA a EU měly řídit.

V první řadě argumentuje tím, že TTIP by mohlo oživit NATO, jelikož bez ekonomické soudržnosti je téměř nemožné utvářet i strategickou jednotu. TTIP by mohlo nastolit změnu v hierarchii NATO a utvořit jádro stejně smýšlejících států v otázkách ekonomických, politických a strategických. Zadruhé, TTIP může obnovit rovnováhu priorit USA vůči svým spojencům ve prospěch Evropy. USA zaměřily svou pozornost na Pacifický region a TTIP se může stát nástrojem Evropy pro znovuzískání svého postavení. Za další, TTIP může být nápomocno k přepsání globálních obchodních pravidel, principů a politických hodnot. Zároveň TTIP a Transpacifické partnerství (TPP) by mohly potlačit vliv Číny, která by byla nucena přizpůsobit se těmto nově nastoleným pravidlům. Začtvrté, TTIP by mohlo obnovit globální proces liberalizace obchodu, který se po jednáních v Dauhá dostal do slepé uličky. Pátým a posledním argumentem je, že Transatlantické partnerství může Západu koupit čas. Dominance Západu se pomalu chýlí ke konci a TTIP je výrazem víry, že starý dobrý kapitalismus a liberalismus stále žije.

Partnerství pro jadernou bezpečnost: Evropská unie, její strategičtí partneři a nešíření jaderných zbraní

Partnering for a nuclear-safe world: the EU, its strategic partners and nuclear non-proliferation

Thomas Renard; Egmont/FRIDE

 Jednou z klíčových priorit zahraniční politiky Evropské unie (EU) je nešíření jaderných zbraní.  EU má proto ambice stát se jedním z hlavních aktérů v nešíření zbraní hromadného ničení (ZHN) na globální úrovni. Za tímto účelem využívá především tzv. efektivního multilateralismu, v jehož centru stojí mezinárodní organizace v čele s OSN.

Jako základní kámen multilateralismu pak slouží Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), jejímiž smluvními stranami je většina států světa. Unie také úzce spolupracuje s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Přestože prosazování efektivního multilateralismu je dlouhodobým cílem EU, není jediným prostředkem k prosazování jaderné bezpečnosti. Dalšími z instrumentů zahraniční politiky, které EU využívá, jsou podpora regionálních uskupení a také bilaterální spolupráce se strategickými partnery.

V rámci regionalismu se EU dlouhodobě zasazuje například o vznik zóny bez zbraní hromadného ničení na Blízkém východě. Autor nicméně argumentuje, že Evropská unie je v těchto regionálních iniciativách méně aktivní než by měla být. A přestože EU prohlubuje strategická partnerství s třetími státy, i v této oblasti zůstává značný prostor pro zlepšení. Problém spočívá především v tom, že cíle strategických partnerství v nešíření ZHN jsou jen nejasně definované. Hloubka bilaterální kooperace se také značně liší a odvíjí se od důležitosti, jež je tomu kterému strategickému partnerství připisována, přičemž mnohá z nich zůstávají nedostatečně rozvinutá. Autor ovšem shrnuje, že Evropská unie vcelku úspěšně a flexibilně kombinuje bilateralismus s regionální spoluprací a efektivním multilateralismem, které by se měly vzájemně doplňovat.

I když se v posledních letech EU stává stále viditelnějším a aktivnějším hráčem na poli nešíření ZHN, jejím hlavním problémem zůstává vnitřní roztříštěnost a nejednotné vystupování navenek. Rozdílné zájmy a priority členských států EU značně komplikují vystupování Unie jako jednotného, silného a globálního aktéra v bezpečnostních otázkách.

Jak vytvořit moderní Evropskou unii

How to build a modern European Union

Charles Grant; Centre for European Reform

 Stejně jako jiné politické komunity i Evropská unie (EU) se od svého založení dramaticky vyvíjela – vytvořila společný trh, několik společných strategií i jednotnou měnovou unii. Ovšem za posledních 30 let prošlo unijní primární právo jen pěti významnými reformami a dnes se zdá, že evropské instituce jsou zastaralé a neefektivní. Z tohoto důvodu stále více lidí z řad politiků, pozorovatelů a podnikatelů volá po zásadní reformě činnosti a fungování EU.

Jak sami autoři studie uvádějí, jejich návrhy na změny fungování EU nejsou nikterak dramatické, zato spíše praktické s velkým potenciálem získat podporu většiny členských států.  Jako nejvýznamnější se jeví reforma Evropské komise, která, jak zdá, se vymkla kontrole a vytváří stále více detailních a neefektivních nařízení. Zároveň je Komise nad míru závislá na Evropském parlamentu, jehož legitimita je pořád  diskutovanější. S rozšířením EU je dále nutné zajistit větší roli pro jednotlivé parlamenty členských států, a tím aktivně podpořit princip subsidiarity. Efektivita všech evropských institucí by měla být častěji kontrolována orgány jako ECA (European Court of Auditors) a OLAF (European Anti-Fraud Office), které v současné praxi vytvářejí zprávy o hospodaření EU až s ročním zpožděním. V neposlední řadě by se zásadně mělo zlepšit fungování společné unijní zahraniční politiky, která je doposud poněkud nejasná a rozpačitá.

V oblasti společných politik se EU musí vyvarovat konfliktu mezi státy eurozóny a více se soustředit na vytváření silného společného trhu i se státy mimo eurozónu. Zejména by měla padnout všechna omezení v odvětví obchodních služeb, informačních technologií, stavebnictví a dopravy. Členské státy by se měly řídit pokyny Evropské komise a usilovat o zavedení a udržení jednotného systému na trhu s energií. Zejména by měly více dohlížet na státní dotační programy pro obnovitelné zdroje, například tím, že odstraní možnosti náhlé a retrospektivní změny ve státní legislativě.  V závěru studie autoři doporučují modernizovat rozpočet EU, který by se měl v budoucnu raději soustředit na mezinárodní projekty podporující celounijní dopravní a energetickou infrastrukturu.

Plán I(novace) pro Evropu: Růst z vývoje inovačních technologií a digitálního trhu

Plan I(nnovation) for Europe: Delivering Innovation-Led, Digitally Powered Growth

Albert Bravo-Biosca, Louise Marston, Ann Mettler, Geoff Mulgan, Stian Westlake; The Lisbon Council

 Průměrný Evropan se s nimi setkává na každém kroku. Od ranního probuzení až po uchýlení se ke spánku jsme vystaveni desítkám informačních technologií. Digitální technologie nejen v podobě chytrých telefonů, sociálních sítí, ale i know-how odborníků a dalších klíčových nástrojů, jsou znaky vyspělých zemí. Moderní přístroje a technologie zároveň vyžadují značné investice do inovací. Jejich odpůrci na tuto problematiku nahlížejí jako na zbytečný luxus. Naopak autoři studie vysvětlují, že náklady do inovací, pokud je dobře stanovena strategie, jsou mnohem menší než patřičná rizika, která by nastala jejich neuskutečněním.

Studie nabízí 7 doporučení, kterými by se zodpovědná Evropa měla zabývat:

1)     Vytvoření jednotného trhu s informačními technologiemi, což by mohlo být velmi přínosné pro mobilitu lidí a pomohlo by tak možná vyřešit i v současné době často diskutovaný problém vysoké nezaměstnanosti

2)     Podpora veřejných inovací, určených malým firmám

3)     Investice do infrastruktury, protože pouze s dobrou silniční vybaveností může Evropská unie (EU) čelit globálním výzvám

4)     Inovace do vzdělání a technologicky zdatných pracovních sil

5)     Přijmout sociální inovace

6)     Vzkvétající Evropan – pouze otevřený prostor může dát šanci každému na sebeuplatnění

7)     Reforma evropských institucí, založená na podpoře inovací.

V samotné Evropě vytvářejí až 2/3 růstu ekonomiky EU právě inovace. Zároveň poskytují nejvíce pracovních pozic od zemědělství, automobilového průmyslu až po sektor služeb. Inovace nevytváří pouze nová pracovní místa, ale také zmírňují sociální dopady. Vlivem používání modernějších technologií přispívají inovace k menší produkci negativních externalit. Chce-li Evropa i nadále být prostorem vědy a moderní technologie, jednoduše řečeno, bez inovací se neobejde. Pouze dobře zvolená dlouhodobá strategie a alokace investic do inovací zabrání možným sociálním konfliktům, klimatickým změnám a v neposlední řadě přispěje k udržitelnému rozvoji.