Každý den sledujeme v rámci think-tanku Evropské hodnoty českou evropskou politiku a produkujeme desítky kritických komentářů k činnosti českých politiků. Přemýšleli jsme tedy, za co lze současnou vládu a sněmovní politiky pochválit. Člověk se totiž má radovat i z maličkostí.
Každý den sledujeme v rámci think-tanku Evropské hodnoty českou evropskou politiku a produkujeme desítky kritických komentářů k činnosti českých politiků. Přemýšleli jsme tedy, za co lze současno
Zadruhé se zdá, že by Sobotkova vláda mohla mít dokument, který se pokusí vymezit základní priority Česka v EU. Dosavadní plutí ze setrvačnosti a pravidelné vetování návrhů kvůli ideologickému odporu k Bruselu známého z dob Nečasovy vlády by konečně mohla vystřídat doba, kdy Česko ví, co v evropské politice chce. Nečasovu kabinetu trvalo 34 měsíců, než představila text tvářící se jako koncepce českého působení v EU. Přitom šlo o mechanický soupis rámcových pozic k vybraným tématům. Současná vláda svou koncepci původně slibovala mít hotovou do minulého léta, poslední termín zní letos na jaře.
Zatřetí se objevují snahy o evropských záležitostech komunikovat. Koaliční strany sice zavrhly možnost mít v kabinetu ministra pro evropské záležitosti, nicméně jeho roli v úřednickém dresu víceméně převzal premiérův státní tajemník Tomáš Prouza. Jelikož politická reprezentace evropské záležitosti povětšinou ignoruje či zůstává na povrchu klíčových záležitostí, v rukou vysokého úředníka a jeho malého týmu tak zůstává koordinace pozic pro jednání všech ministrů na evropské úrovni, vedení pracovní skupiny k dopadu sankcí na českou ekonomiku, veřejná kritika pozic britského premiéra k vnitro-unijní mobilitě, příprava premiéra na summity i časté bilaterální záležitosti, komunikace všeho evropského k české veřejnosti a strategické přemýšlení, jak by Česko chtělo v rozbouřené unijní řece plout. Prouza rozjel Národní konvent EU (iniciovaný nevládními organizacemi), v rámci něhož se na vládní platformě mezi sebou o českých zájmech baví vládní úředníci, odbory i zaměstnavatelé, poslanci evropských výborů, europoslanci, think-tanky a nevládní organizace.
Začtvrté, stálicí české evropské politiky je ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Příchod intenzivního parlamentního řečníka do Černínského paláce sledovala odborná komunita s oprávněnými obavami, a to i kvůli jeho hutné účasti v kampani proti americkému radaru. Nový ministr spadl rovnýma nohama do rozhořeného ukrajinského konfliktu, což znamenalo množství mimořádných jarních summitů a nastupující vnitrostranický proruský tlak. Místopředseda ČSSD však tlak zvládl a držel pevnou pozici k ruské agresi, nutnosti sankcí zpochybňovaných jeho vlastním premiérem (a zároveň stranickým šéfem Sobotkou) či českém zapojení v boji proti ISIS. V otázkách ukrajinské krize se Zaorálek vyloženě našel. Stejně až překvapivě drží proamerickou linii, což mu v domovské ČSSD vytváří mnoho nepřátel. Pokud vynecháme lidovce, je dříve parlamentní bouřlivák v otázkách zahraniční politiky po necelém roce v úřadu nejstabilnějším článkem Sobotkovy vlády.
Zapáté, středolevá vláda jednoznačně hájí strategickou ekonomickou dohodu s USA. Jednoznačná podpora TTIP nebyla od kabinetu v klíčových pozicích složeného ze sociálních demokratů převážně Sobotkova křídla blízkého nové levici automatická. Přesto Sobotkův kabinet pokračuje ve strategické vazbě s Izraelem, jezdí na společná zasedání vlád a citelné změny české pozice neplánuje. TTIP si vláda vetkla do svého programového prohlášení a česká sociální demokracie až na výjimky nestojí nejdůležitější obchodní dohodě Evropy posledních desetiletí v cestě.
Radko Hokovský působí jako ředitel think-tanku Evropské hodnoty.
Článek byl 13.4.2015 vydán na internetovém portálu ČT 24.