Není pochyb o tom, že Turecko již dávno neplní tzv. kodaňská kritéria (která jsou podmínkou pro zahájení přístupových rozhovorů) a že turecká vláda v čele s autokratickým prezidentem Erdoğanem systematicky pošlapává základní principy právního státu. Posledním upozorněním na tento fakt jsou aktuální případy, kdy turecká justice de facto drží jako rukojmí německé a americké občany při vymáhání vydání svých občanů ke stíhání v politických procesech.
Mezitím prezident Erdoğan nepřestává ve svých projevech zpochybňovat zájem o vstup do Evropské unie a již zcela výslovně zdůrazňuje, že Turecko vlastně členství v EU nepotřebuje. Jedním dechem ovšem dodává, že Ankara ukončení přístupových rozhovorů iniciovat nebude.
Evropská unie se svým rádoby taktickým přístupem vmanévrovala do těžko řešitelné situace: pokračování vstupních rozhovorů, natož samotné členství není možné, ale s Tureckem je potřeba udržovat dobrou spolupráci zejména v bezpečnostní oblasti. Co teď?
Zaprvé si musíme otevřeně přiznat, že Turecko je významná regionální mocnost, která již dávno přestala směřovat na Západ, není liberální demokracií, ale autokratickým režimem s islamistickými prvky, a v dílčích případech se může vůči Západu chovat i nepřátelsky. Pokračování přístupových rozhovorů na tom nic nemění
A zadruhé je potřeba si udělat seznam všeho, co Turecko od EU získává a potřebuje, a vstoupit s Ankarou do tvrdého realpolitického vyjednávání mimo rámec dnešního přístupového procesu.
