Search
Close this search box.

O čem premiér Rusnok jednal na Evropské radě?

Přestože v posledních dnech byla nejen mediální pozornost v Česku upřena zejména na volby do Poslanecké sněmovny, i na evropské úrovni se odehrávaly významné posuny. Proto je dobré shrnout, jaké zajímavé pohledy i zákulisní informace přinesly přední evropské zpravodajské instituce o summitu Evropské rady, který se odehrál minulý týden. Evropská rada je vrcholný orgán Evropské unie, který se skládá z nejvyšších představitelů členských států (prezident či premiér) a který se v tomto složení schází pouze několikrát do roka, aby určil hlavní směr, kterým se má EU ubírat.

Špionáž místo ekonomiky

Významným tématem, u kterého se v souvislosti s touto Radou čekal posun vpřed, byl vývoj Hospodářské a monetární unie (eurozóny). Německo například chtělo prosazovat pevnější smluvní ujednání mezi Komisí a národními vládami, které měly vyjasnit v současnosti místy nejasné pravomoci při poskytování ekonomické pomoci. Nicméně jak shodně uvádí snad všechny přední zpravodajské zdroje zabývající se EU[1], ekonomické problémy byly tentokrát zastíněny aktuální aférou. Přímo v předvečer summitu totiž vyšlo najevo, že americké tajná služba NSA zřejmě odposlouchávala telefon Angely Merkel. Proto po většinu prvního dne byla pozornost věnována znovu připomenutým aférám amerických výzvědných služeb.

V tomto ohledu našlo Německo společnou řeč s Francií, kde v poslední době také vyšlo najevo masivní odposlouchání francouzských občanů ze strany USA. Prezident Holland společně s německou kancléřkou chtějí do konce roku dosáhnout změn v dohodách o spolupráci služeb a k tomuto přizvaly i další členské státy. V reakci na tyto aféry Evropský parlament přišel s návrhem na omezení předávání některých informací USA v rámci boje s terorismem.  Financial Times k tomu dodávají postřeh, že stranou od kontinentální Evropy v tomto transatlantickém sporu stojí Velká Británie (skoro již tradičně), která podobně jako některé další, anglicky mluvící země, má již od čtyřicátých let dohodu s USA o volném sdílení zpravodajských informací, jejíž součástí je i ujednání, že partneři této dohody nebudou navzájem špehovat.

Na druhé straně i přes znovu připomenutou aktuálnost potřeby ochrany soukromí v éře masivního sdílení všemožných osobních dat, se nepodařilo dále posunout v diskuzi o společných evropských normách na ochranu osobních dat, které by mohly vyvážit dominanci USA v této oblasti. Některé státy totiž vyjádřily obavy, že přísnější normy by mohly poškodit podnikání založené na osobních datech zákazníků. A tak je možné, že za vyjádřením předsedy Rady, Van Rompuye o velké komplexnosti tématu stojí intenzivní lobování společností jako je Google nebo Facebook, které se usilovně snaží navrhované reformy mírnit. I přes naléhání Evropského parlamentu, který by rád tuto agendu dokončil ještě v období do voleb v příštím roce, se zřejmě přijetí norem odsune až na rok 2015.

  Volba předsedy Komise – občané nebo vlády?

Zajímavým aspektem tohoto setkání Rady byla diskuze o volbě nového předsedy Evropské Komise, která má následovat bezprostředně po volbách do Evropského parlamentu (EP) v květnu příštího roku. Protože se nová Komise bude poprvé utvářet za podmínek určených Lisabonskou smlouvou, je výběr předsedy Komise spjat s očekáváním posílení jeho demokratické legitimity – zmenšením jisté odtažitosti Komise a občanů, kdy je Komise příliš často vnímána jako „nikým nevolený Brusel“. Proto nyní bude předsedu Komise schvalovat EP většinou svých hlasů na základě nominace Evropskou radou, avšak s přihlédnutím k výsledkům voleb do EP.

Na tomto základě začala sílit inciativa, jejímž cílem bylo propojení mezi národními stranami a evropskými politickými stranami, které by měly v rámci předvolební kampaně představit svého celoevropského kandidáta na předsedu Komise a jeho konkrétní program. Například evropský levý střed zvažuje, že vyšle do boje o místo předsedy Komise současného předsedu EP, Schulze. Tento aspekt přímé soutěže se měl vztahovat i na další významné posty EU – například na Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku („evropský ministr zahraničí“).

Jako ledová sprcha však přišlo na tyto snahy vyjádření německé kancléřky Angely Merkel, která se na právě proběhlé Radě vyjádřila, že „nevidí automatickou vazbu mezi úspěšnými kandidáty a získáním pozice“. Naopak zdůraznila nutnost „mnohého zvažování a diskuzí“ po volbách do EP. Významné pozice by podle Merkel měly být rozděleny evropskými lídry (představiteli států) a dokonce se vymezila proti evropským stranám, které by podle ní neměly dávat „plané sliby“.

Toto trvání na zavedeném zákulisním výběru nominací je v kontrastu s posilováním pravomocí Komise v souvislosti s řešením krize eurozóny, kdy Komise například může kontrolovat rozpočty států eurozóny ještě před národními parlamenty. Thomas Klau z European Council of Foreign Relations, tento přístup nazývá „vrcholem nezodpovědnosti, který povede opět k nevýrazným představitelům, kdy na jedné straně dochází k posilování pravomocí zasahovat do národní politiky, avšak s nedostatečným politickým vedením, aby byl zajištěn zodpovědný výkon pravomocí.“

 Bankovní unie

Přestože byla ekonomika zastíněna špionážními aférami, v řešení vleklých problémů eurozóny přeci jen došlo k mírnému pokroku. Hlavy států vyjádřily vůli do konce roku dosáhnout politického kompromisu ohledně jednotného mechanismu pro řešení bank v problémech (Single Resolution Mechanism – SRM), tedy podpůrného prvku jednotného bankovního dohledu a nutné podmínky pro praktické fungování bankovní unie. Snahou je vyhodnotit návrh Komise, aby se jím mohl zabývat Parlament ještě v současném složení.

Dalším konkrétním krokem k SRM bylo přijetí směrnice, která stanovuje podmínky pro koordinaci národních institucí, které řeší případné bankovní kolapsy s přeshraničním dopadem (Bank Resolution and Recovery Directive). Tato směrnice byla připravena výborem ministrů financí eurozóny, avšak její detaily musejí být v rámci legislativního procesu dojednány s Evropským parlamentem. V současnosti už Evropská centrální banka provádí zátěžové testy více než 130 bank eurozóny, jejichž cílem je ověřit dostatečnou kapitalizaci bank a pomoci tak skrze ozdravení finančních trhů i reálné ekonomice.

 

[1] Eurobserver, Eurointelligence i Euractiv