Search
Close this search box.

Němci si pomalu rozmýšlejí turecký vstup do Unie

Událostí posledních týdnů v Istanbulu a dalších velkých tureckých městech znamenají vážnou komplikaci tureckému vstupu do EU. Zhruba tak zní názor většiny evropských politiků v reakci na vývoj v zemi. 

Proti otevření nové kapitoly přístupových rozhovorů se už postavilo Německo, které nakonec seriozní jednání o zastavení rozhovorů posunulo až po podzimní volby do Bundestagu. Po dohodě z 26. června sice nakonec rozhovory mohou dále pokračovat, avšak německá kancléřka je podmínilapodáním detailní zprávy tento říjen.

O co komu vůbec jde?

Zdá se, že protivládní protesty a nevybíravá reakce tureckých bezpečnostních složek rozčísly stojaté vody debaty, které kolem potenciálního tureckého vstupu dlouhá léta panovaly.

 Zatímco tradiční odpůrci dlouhodobě vytahovali argumenty o neevropském charakteru Turecka a mantry typu „když to nedokázali u Vídně, zkusí to přes Brusel“, debata vůbec nekopírovala tradiční střety mezi zastánci a odpůrci multikulturalismu. Skutečný charakter diskuse o členství Turecka v EU je vidět právě na reakcích poslední doby. Zatímco německé ministerstvo zahraničí nešetří kritikou Ankary, z kuloárů Evropských konzervativců a reformistů se ozývá, že jde o interní věc Turecka. Není divu.

 O co jde? Není náhoda, že to byl například bývalý český prezident Václav Klaus, kdo se v minulosti energicky vyjadřoval ve prospěch tureckého vstupu. Nebyl v tom ovšem žádný záměr jak zvýšit kulturní diverzitu EU, nýbrž prostý kalkul. Kalkul, že vstup země o 74 milionech lidí rozbije dosavadní dominanci osy Berlín-Paříž, dávající evropské integraci směr a know how.

 A tak zatímco Německo má díky brutálnímu potlačování demonstrací konečně možná v ruce pádný argument nechat přístupové rozhovory s Ankarou vyšumět do ztracena (i když bude hodně záležet na výsledku voleb do Bundestagu v září tohoto roku) a mnozí euroskepticky naladění politici napříč Evropou mohou právem Němce podezírat z dlouhodobého pokrytectví, málokoho napadne ptát se, zda ještě vůbec mají zájem v Ankaře.

 Turci ztrácí zájem

 Ačkoli Turecko patří mezi islámské státy s dlouhou tradicí sekularismu a jistého liberalismu, vláda premiéra Erdogana (ekonomicky a z hlediska zvýšení mezinárodní prestiže pro Turecko jednoznačně přínosná), má zjevně nakročeno jiným směrem.

 Evropané míru „evropské duše“ Turecka dlouhodobě nadsazovali a přeceňovali. Samotné Erdoganovo Turecko přitom v posledních letech nabírá spíše blízkovýchodní kurz a chce hrát roli regionální mocnosti. Dokonce i ve vnitřní politice se představě o liberálním hráči, jehož specifická kultura kombinace islámu a jistých prvků demokracie byla dlouho dávána mnoha zaostalým či nestabilním islámským státům jako vzor, vzdaluje.

 Příkladem je nedávno přijatý zákon omezující přístup k alkoholu a výjimečné v zemi nejsou ani tresty za “rouhání” kvůli kritice proroka Mohameda. A tak zatímco Evropané těmto procesům věnovali v minulosti menší pozornost, než slovním přestřelkám nad tím, jak by členství Turecka v EU mohlo oslabit Berlín, vychvalovaná Ankara zatím ukázala blízkovýchodní zuby.