Search
Close this search box.

Nehrajme si na most mezi Západem a Východem

Petr Drulák chce přemýšlet o středoevropské identitě v době, kdy sílí ruský tlak.

Druhý muž české diplomacie Petr Drulák je pod palbou kvůli lidským právům, znepokojivá je však také jeho představa jakési neutrality: podle něj mohou Česko a střední Evropa stát jaksi mezi Západem a Východem, byť s členstvím v západních strukturách EU a NATO.

Pro A2arm napsal: “Dnešní střední Evropa, integrovaná do Evropské unie, přestává být po několika staletích místem střetu zájmů vnějších velmocí. Někteří Středoevropané toho mohou litovat a pokoušet se apelovat na tu či onu velmoc, aby se o náš region zajímala více, než sama chce. Zbytečně se obracejí do Washingtonu, Moskvy či Pekingu.” (…) “Střední Evropa nemá být ani trojským koněm, ani základnou někoho proti někomu dalšímu. Uvnitř sjednocující se Evropy dnes po staletích dostává šanci překonat pozůstatky velmocenského soupeření a dát sdílenému středoevropanství nový politický výraz.”

Tezí “ani základnou někoho proti někomu dalšímu” evokuje, že první náměstek nechce vojáky či základnu NATO na českém území. Pokud tedy Alianci nepovažuje za “nás”, nýbrž za “někoho”. Základna jiného bloku je však dnes na českém území díkybohu nemožná, tudíž pravděpodobně skutečně mluví o základně NATO. A tu tedy na českém území evidentně nechce – ve shodě se svým premiérem i ministrem obrany.

Proto tolik tlačí na spolupráci s neutrálním Rakouskem, které bez uzardění během ukrajinské krize podepsalo s Kremlem pro sebe výhodný plynovod. To je pro Česko geopolitický krok do vakua. Pravdou je, že na rozdíl od několika ministrů Drulák jednoznačně hájí protiruské sankce, za což mu patří všechna čest. Stejně jako se staví za Transatlantické partnerství pro obchod a investice; ani to není samozřejmé. Rozhodně jej nelze označovat za ruského agenta – což je označení, které stále častěji zní směrem k Hradu.

Ruský zájem narůstá

Drulákovo čtení současné situace ve Střední Evropě, kde “přestává být po několika staletích místem střetu zájmů vnějších velmocí”, však neodpovídá realitě. Ještě před ukrajinskou krizí – za rok 2013 – reportovala BIS „extrémně vysoký“ počet ruských agentů na pražské ambasádě. Česko má i svou špionskou kauzu Rachardžo-Odehnalová, kdy ruští zpravodajci pronikli až na české ministerstvo obrany s propojením na tři generály.

Ruský tlak prakticky rozložil ideu středoevropské spolupráce v nejdůležitějších politicko-bezpečnostních otázkách. Obhájci visegrádské kooperace správně namítají, že úkolem středoevropské spolupráce není mít shodnou pozici na všechno – ovšem pokud víme, že se neshodneme na oné zásadní geopolitické a bezpečnostní otázce, zůstává jen kulturní či technická spolupráce, případně kooperace na méně důležitých politických tématech.

Maďarsko dnes otevřeně hájí Putinovy zájmy a za odměnu dostává ruskou jadernou elektrárnu s utajeným financováním, slovenský premiér ještě spolu s Kyprem (přezdívaným ruská banka) otevřeně zpochybňuje unijní reakci na ruskou agresi.

Střední Evropa je pod evidentním útokem ruských tajných služeb – například přímo uvnitř polského ministerstva obrany byli odhaleni dva ruští agenti. V Česku existují přední politici, kteří kopírují linii propagandy Kremlu. V této situaci těžko mluvit o středoevropském geopolitickém a mocenském klidu, naopak jsme díky zájmu Kremlu pod největším tlakem za poslední roky.

Ztráta partnerství

Z ruské agrese a evidentně velmi úspěšně vyvolaného geopolitického zmatku ve středoevropském prostoru však první náměstek nevyvozuje potřebu jednoznačně se našimi činy připoutat na Západ – což explicitně dělají Poláci či Baltové, když Alianci nabízejí, resp. po ní i požadují sklady, velitelství či základny NATO. Chce naopak přemýšlet o středoevropské identitě v době, kdy byla její existence v klíčové geopolitické otázce ohrožující malé národy úspěšně zpochybněna.

Navíc těžko můžeme budovat středoevropský geopolitický prostor jen s jednou nohou na Západě, pokud se jediná skutečná mocnost v regionu – Polsko – jednoznačně považuje za Západ se vším všudy a se spadlou čelistí sleduje lavírování malých středoevropských republik. Jediné Polsko má v regionu armádu a politickou pozici umožňující hrát relevantní roli na evropské úrovni.

Totéž Polsko žádá a vítá na svém území vojáky i velitelství NATO. Pokud si chceme hrát na most, Polsko i Německo nás oprávněně přestanou považovat za spolehlivého spojence. A ztráta reálného politického partnerství těchto zemí nás pak strategicky ohrozí.

Jak víme z historie, představa jakéhosi mostu mezi Západem a Východem je možná filosoficky lákavá. Zejména v situaci, kdy mají konkrétní jednotlivci zásadní výhrady vůči jednání minulé americké administrativy. Ovšem je třeba mít na paměti, že v čase krize se mosty mezi dvěma silnými břehy pálí jako první. Proto věřme, že se v nové koncepci zahraniční politiky žádná taková tendence neobjeví.

Text původně vyšel na webu týdeníku Respekt v rubrice externí hlasy.

JAKUB_WEB

Jakub Janda je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty.