Je Británie stále ještě jádrem integrace, nebo už tu skutečně máme dvourychlostní Evropu? A může být prezident Komise členem politické strany? Jak podpořit “příliv mozků” směrem do zemí Unie?
Národní parlamenty mají v rámci Evropské unie (EU) nezastupitelnou roli. Stráží princip subsidiarity, legitimitu, provádí demokratický dohled. Měli by se proto jejich zástupci setkávat ještě častěji, než jak je tomu doposud? Zlepšení pozice domácího parlamentu může pomoci snižovat demokratický deficit, o němž ve spojení s unijními strukturami slýcháme stále častěji. Na druhé straně by ale tak důležitý orgán, jakým je Evropská komise, měl být zachován jako nezávislý, tudíž nadstranický. To se ale může změnit po volbách v roce 2014, kdyby byl některý z kandidátů vítězné strany zvolen prezidentem Komise. O nových záměrech a taktikách, jak zvýšit legitimitu rozhodování uvnitř EU, pojednává tento týden hned vícero studií předních zahraničních think-tanků. My jsme pro vás vybrali ty zásadní.
Směrem k hlubší EMU: Nové dělící linie v rámci Evropské unie
Towards a deeper EMU: An assessment of political divisions within EU
Juha Jokela; Finnish Institute of International Affairs
Mimořádná politická rozhodnutí přijatá v boji proti finanční a hospodářské krizi a reformy směřující k posílení hospodářské a měnové unie (EMU) otevřely některé staré rány a vytvořily nové politické dělící linie v rámci Evropské unie (EU). Obrysy evropské politiky dnes utváří především nerovnoměrné rozložení zátěže v poskytování finanční pomoci postiženým státům měnové unie, ale nové dělení vzniká i mezi eurozónou a státy stojícími mimo ni, jakkoli je zatím obtížné jej definovat.
Spojené státy americké na začátku tisíciletí, vzhledem k míře ochoty spojenců připojit se k jejich válečnému úsilí na Blízkém východě, rozlišovaly mezi „starou“ a „novou“ Evropou. EU je však nyní v důsledku dluhové krize svědkem opětovného vzniku předělu mezi Severem a Jihem, který indikuje odlišné politické a ekonomické vize. Na druhou stranu, argumentuje Juha Jokela z Finského institutu mezinárodních vztahů, někdejší odcizení Východu a Západu se v rámci EU zmenšuje. EU v poslední době přestává být rozlišována na původní a nové členy, ale objevuje se spíše dělení na věřitele a dlužníky, což koresponduje právě s geografickým umístěním zemí postižených krizí.
Zatímco tzv. jádro EU symbolizují státy eurozóny, popř. státy snažící se o zvýšení svého vlivu v Unii, jiné země jako Velká Británie se od evropského vývoje ostentativně distancují. Kromě britské neochoty připojit se k současným politickým procesům v Unii však scházejí i jiné hlubší předpoklady nebo červené linie pro budoucí integraci. Státy tak sice prokázaly schopnost odsunout Británii na vedlejší kolej, avšak nedokážou probíhající procesy směřující k hlubší hospodářské integraci obhájit před voliči ve vlastních zemích. Někteří poukazují také na nové rozdělení mezi pro a protievropskými silami, jež se v poslední době projevuje jak v rámci, tak mimo eurozónu. Posílení populistických a euroskeptických hnutí by se pak mohlo promítnout i na evropskou úroveň, což by znesnadnilo budoucí vývoj EU.
Houdini v Bosně; Jak odemknout přístupový proces do EU
Houdini in Bosnia; How to unlock the EU accession process
European Stability Initiative
Bosna a Hercegovina (dále jen Bosna a BiH) drží rekord v délce dojednávání Dohody o stabilizaci a přidružení k EU. I Srbsko, které stejně jako BiH začalo vyjednávání v roce 2005, je již letos uzavřelo. Vstupu dohody v platnost totiž brání to, že představitelé Bosny nedokázali implementovat rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) v případu Sejdic-Finci vs. Bosna a Hercegovina, který se týká diskriminace na základě etnického původu. Sejdic a Finci jsou občany BiH romské a židovské národnosti. Bosenská ústava však opravňuje pouze Srby, Chorvaty a Bosňáky ke zvolení do Předsednictva a Parlamentu Bosny a Hercegoviny. Evropský soud rozhodl, že konstituce tímto porušuje Protokol č. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod sjednaný Radou Evropy, jehož je BiH signatářem. Z téhož důvodu Bosna prozatím nepodala přihlášku ke vstupu do EU. Evropští představitelé trvají na tom, že jednání mohou pokračovat teprve poté, co představitelé Bosny vyvinou věrohodné úsilí o přivedení bosenské ústavy do souladu s Úmluvou. Bosenští představitelé se ohrazují, že ze strany BiH přišlo na 50 návrhů implementace, ani jeden však nebyl EU přijat.
Změna ústavy BiH je však nesmírně složitá právě kvůli náročným pravidlům konstrukce parlamentní většiny, na které se musí podílet všechna tři hlavní bosenská etnika. Tamější politická scéna je navíc nesmírně roztříštěná. V ideálním případě se hlavní bosenské politické strany v nejbližší době dohodnou na implementaci rozhodnutí v případu Sejdic-Finci v obou komorách parlamentu. To by bylo považováno za věrohodné úsilí a Bosna by mohla podat přihlášku ke členství v EU a konečně setřást pouta, která ji tak dlouho drží na jednom místě.
Nová Evropská meziparlamentní konference o hospodářském a finančním vládnutí
The New Inter-Parliamentary Conference for Economic and Financial Governance
Valentin Kreilinger; Notre Europe – Jacques Delors Institute
Tématem této studie je zcela nová metoda spolupráce parlamentů členských zemí Evropské unie. Na právním základu článku 13 Evropského fiskálního kompaktu byla v dubnu 2013 vytvořena nová Evropská meziparlamentní konference o hospodářském a finančním vládnutí. Forma implementace článku 13 byla vyjednána na sjezdu předsedů parlamentů v Nikósii, kde tak vznikla platforma pro komunikaci mezi národními parlamenty. Tato nová meziparlamentní konference se poprvé sešla mezi 16. a 18. říjnem 2013 ve Vilniusu. Účelem této platformy má být udržení národních parlamentů v mechanismu evropského rozhodovacího procesu a tedy posílení demokratické kontroly evropské integrace na cestě „k ryzí měnové unii”. Autor této studie však označuje kompromis, který byl dosažen na jednání v Nikósii, za promarněnou příležitost v porovnání s ambicióznější možností výkladu článku 13 Fiskálního kompaktu.
Samotný návrh na zřízení nového meziparlamentního tělesa nalezl v evropských strukturách své příznivce i odpůrce. Jak autor přesvědčivě dokládá přiloženými citacemi z jednotlivých návrhů, Evropská rada se průběžně snažila kooperaci národních parlamentů omezovat. I mezi samotnými parlamenty tak vznikl konflikt, když severská skupina vystoupila s požadavkem úplného opuštění těchto návrhů a jednání v rámci starých struktur. Situace se dále komplikovala právním základem samotné iniciativy – Fiskální kompakt podepsaný v březnu 2012 má totiž jen 25 signatářů z 28 členských států a v rámci signatářů se dále dělí na skupinu států eurozóny a na skupinu mimo ni. Finální podoba konference však počítá s účastí úplně všech členských států. Konference bude moci přijímat právně nezávazná ustanovení, bude se scházet dvakrát ročně (podle Evropského semestru) a každý parlament na ni bude moci poslat až šest poslanců.
Autor považuje snahu o vytvoření nové meziparlamentní konference za staré řešení nového problému, mimo jiné zdůrazňuje i potřebu silnější parlamentní kontroly na národní úrovni. V přiložené analýze účasti poslanců ve dvou starších meziparlamentních konferencích (Konference výborů pro evropské záležitosti parlamentů EU a Meziparlamentní konference ke společné zahraniční a bezpečnostní politice) zjišťuje, že jen menšina parlamentů tyto konference plně využívá a posílá na ně své poslance. Přesto je podle něj vytvoření nové konference prvním krokem na cestě ke skutečné parlamentní kontrole Hospodářské a měnové unie.
Evropské volby 2014: Proč by partajní prezident Komise byl pro EU špatný
The 2014 European elections: Why a partisan Commission president would be bad for the EU
Heather Grabbe a Stefan Lehne; Centre for European Reform
Prezidenti Evropské komise (EK) byli doteď vybíráni hlavami členských států a vládou v Evropské radě a Evropský parlament (EP) tento výběr schválil prostou většinou hlasů. Lisabonská smlouva proces upravuje a dává EP právo prezidenta Komise volit. Hlavní evropské strany by se rády zasadily o přímější vazbu mezi výsledkem voleb a výběrem prezidenta EK tím, že by jej zvolili z vlastních řad. Tvrdí, že by to přitáhlo mediální pozornost a zvýšila by se tak i volební účast. Nicméně je pravděpodobné, že veškeré přínosy by byly převáženy negativními efekty na fungování EU a vychýlením rovnováhy moci mezi evropskými institucemi.
Prezident, který je jasně napojen na jednu partaj, ztrácí kredibilitu k uvalování sankcí či uplatňování opatření proti vládám, které vzešly z jiné části politického spektra. Komisaři při nástupu do funkce skládají přísahu, že budou nezávisle zastupovat zájmy EU, což znamená, že tato přísaha ztrácí smysl, pokud prezident kolegia bude straníkem. Komise taktéž během krize získala nové funkce, ale k jejich vykonávání je třeba, aby se prezident stal rozhodčím politické hry a ne kapitánem jednoho z týmů. Komise přibírá nová oprávnění v citlivých oblastech a partajní prezident by mohl způsobit, že komisní rozhodnutí by byla napadána před Evropským soudním dvorem. Taktéž by mohla být ohrožena pozice Komise jako obránce demokracie. Článek dále popisuje tři scénáře, jak by partajní prezident Komise mohl ovlivnit dynamiku mezi Komisí, Parlamentem a Radou.
Prioritou po volbách do EP je jmenování nezávislého a nestranného prezidenta Komise, který dokáže obnovit důvěru v tuto instituci. Tyto volby jsou důležitější než ty předchozí, jelikož EU se nachází v krizi a je potřeba vyřešit ekonomické a politické výzvy, jejichž podstata se řeší na úrovni národní i evropské. Spíše než na výběr prezidenta EK by se evropské strany v kampani měly soustředit na praktické benefity a hospodářské potřeby, jež vyžadují evropskou integraci.
Proč pracovat v EU, když můžu pracovat jinde? Aneb je modrá karta od Evropské unie lákadlem pro vysoce kvalifikované pracovníky ze zemí mimo ni?
Why come here if I can go there? Assessing the ‘Attractiveness’ of the EU’s Blue Card Directive for ‘Highly Qualified’ Immigrants
Katharina Eisele; Centre for European Policy Studies
Podporování imigrace vysoce kvalifikovaných pracovníků ze zemí třetího světa do členských států Evropské unie (EU) je základním pilířem nové koncepce Evropské společné migrační politiky. Za tímto účelem přijali v roce 2009 ve Stockholmu evropští zákonodárci nařízení definující tzv. modrou kartu, která má za cíl zavést na evropském trhu práce jednotné podmínky, které by přilákaly vysoce kvalifikované pracovníky ze zemí mimo EU. Ve svém projevu ze dne 9. května 2013 zdůraznila evropská komisařka pro vnitřní záležitosti Cecilia Malmströmová, že Evropa potřebuje kvalifikované pracovníky, kteří budou přispívat k ekonomické životaschopnosti EU, a dále upozornila na vážné nedostatky na současném trhu práce a nevyužitý potenciál talentů a schopností na straně přistěhovalců do EU.
Oficiálně je modrá karta vnímána evropskými institucemi velice pozitivně. Evropská komise vyzdvihuje, že hlavní výhodou EU oproti konkurentům (hlavně USA a Kanadě) je přístup na 28 trhů práce, a tím i možný profesní růst v reakci na konkrétní požadavky firem v EU. Avšak je nutné zajistit jednotný přijímací systém, který pracovníkům zaručí stejnou úroveň práv ve všech členských zemích, a také zajistit volný pohyb pracovníků tak, aby mohli pružně reagovat na měnící se požadavky na trhu práce. Z těchto důvodů se modrá karta stává nezbytností v oblasti společné migrační politiky.
V praxi je modrá karta od začátku velmi atraktivní hlavně pro instituce v rámci EU – současné znění nařízení ohledně modré karty však z velké části ignoruje požadavky zaměstnavatelů, a stejně tak i samotných pracovníků, kteří stále narážejí na pomalý a těžký byrokratický proces. Zároveň karta nesplňuje původní záměr Komise skoncovat s 28 různými vnitrostátními systémy příjímání vysoce kvalifikovaných pracovníků, a proto může být považována jen za jakési vylepšené pracovní povolení.
Jak se EU přizpůsobuje novým a rozvíjejícím se trendům mezinárodní bezpečnosti
EU Adjustment to New and Evolving Trends of International Security
Tomáš Weiss; Instituto Affari Internazionali
Mezinárodní bezpečnostní prostředí prošlo v posledních letech dalekosáhlými změnami. Vynořilo se množství nově se rozvíjejících mocností, které způsobily rozptýlení podílu na globální moci mezi vícero států a objevily se nové, do té doby nepoznané hrozby. V důsledku toho se státy musejí přizpůsobit pozměněnému prostředí a přehodnotit svoje strategie a nástroje bezpečnostní politiky.
Evropská unie (EU) se chová jako jedna z těchto rozvíjejících se mocností. Nepůsobí sice jako politický hráč sama o sobě, spíše slouží svým členským státům jako fórum, přes které mohou prosazovat svoji bezpečnostní politiku, ale její role jako bezpečnostního aktéra stále roste. Bezpečnostní politika Unie je založená na předpokladu, že všechny bezpečnostní hrozby spolu souvisejí, a je tudíž třeba zaujmout k jejich řešení komplexní postoj – terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, organizovaný zločin, zhroucení států i regionální konflikty jsou vzájemně propojené.
Přestože se EU dokázala vcelku úspěšně adaptovat na tyto bezpečnostní výzvy a disponuje rozsáhlým potenciálem, neuměla se vyrovnat s novým rozložením moci v mezinárodním politickém systému. Právě ve vztazích s rozvíjejícími se mocnostmi je nejvíce patrná nekonzistentnost zahraniční politiky Unie a na vině jsou především neshody mezi jejími členskými státy, ale také nekoherentní institucionální rámec a nejasná pozice EU v rámci mezinárodního práva. Čím důležitější ta která třetí země pro Unii je, poznamenává autor, tím méně pravděpodobně vůči ní členské státy zaujmou jednotnou strategii. Fakt, že Evropská unie nedokázala definovat společný postoj nejen vůči Číně, Indii nebo Brazílii, ale třeba i vůči Spojeným státům, je jedním z důvodů, proč se v nejbližší budoucnosti EU zřejmě nestane světovým lídrem v oblasti bezpečnosti.
Jaká by měla být pozice národních parlamentů v budování Evropské politické unie?
What Should Be the Position of National Parliaments in the Construction of a European Political Union?
Claude Bartolone; The Robert Schuman Foundation
Od počátku budování projektu Evropské unie (EU) byla role národního parlamentu konstantním prvkem demokratické legitimity. Samotná Lisabonská smlouva podle článku 12 říká „Národní parlamenty přispívají aktivně ke správnému chodu EU“. To je vykonáváno na několika meziparlamentárních úrovních od ratifikace, implementace až po monitoring ve výborech pro evropské záležitosti. Národní parlamenty tak zastávají neobvyklou pozici ve struktuře Společenství.
V době, kdy prožíváme jak krizi ekonomickou, tak krizi suverenity, by měla EU tlačit národní parlamenty do svého centra dění. Měla by efektivně koordinovat rozpočtovou politiku všech národních parlamentů, především poradit se o rozpočtovém rámci v Bruselu; nastavit priority integrace, jako například v nedávné době předložený návrh francouzského prezidenta Hollanda na vznik „Ekonomické vlády eurozóny“, což je projekt, který si vyžádá hodně času a kompromisu, ale v konečném důsledku posílí stabilitu eurozóny. Samozřejmě tento návrh nesmí ohrozit stabilitu a základní podstatu parlamentního dozoru. Taková reforma také musí být doprovázena hlubšími procesy reflexe úlohy vnitrostátních parlamentů a využívání jejich suverenity v případě problémů, kdy se rozhodne kolektivně na úrovni Společenství.
Dnes po 5 letech krize se musíme zabývat závažnými otázkami ohrožujícími demokratickou rovnováhu Unie. Na jedné straně máme jasnou potřebu znovu vlít demokratickou legitimitu do evropského soukolí, na druhé straně máme ztráty v dozorčích pravomocích národních parlamentů. Tento antagonismus má jednoduché řešení. Je třeba postavit vnitrostátní parlamenty do středu evropské scény a posílit pozici parlamentarismu v institucionální rovnováze Evropské unie.
Cílem by mělo být zřízení „Kongresu parlamentů“. Takovýto Kongres bude představovat parlamentní rozměr evropské ekonomické vlády. Finanční solidaritu bude muset řešit na základě národních záruk, brát v potaz národní rozpočty, harmonizovat fiskální politiku. Pokud se i nadále budeme distancovat od národních parlamentů, které mají rozpočtovou odpovědnost a které jsou denně v kontaktu s evropským lidem, jenž je stavebním kamenem demokracie, nemůžeme nikdy dosáhnout těchto vytoužených cílů.
