I přes poklidnou atmosféru letních prázdnin a dovolených, kdy se mnohé problémy (nejen) evropské integrace nezdají být tak palčivé a pláž u vody je mnohem lákavější, think-tanky napříč kontinentem nezahálejí a věnují se aktuálním otázkám. Proto i tento týden přinášíme výběr toho nejlepšího z více než čtyřiceti institucí. Dva texty se věnují řešení vleklé krize eurozóny, jeden z pohledu nových funkcí Evropské komise, druhý řeší otázku ekonomické koordinace i nad rámec úzké monetární spolupráce. Abychom nezůstali pouze u ekonomických témat, rozhodně lze vřele doporučit studii věnující se budoucnosti vztahu EU – Ukrajina, kde napínavá politická hra vyvrcholí letos v listopadu. Možná zdánlivě méně atraktivní, dlouhodobě však velmi významná je i spolupráce v oblasti spravedlnosti, práva a vnitřních záležitostí, která je zároveň tématem naší další studie o Stockholmském programu. Nakonec jsme se ještě věnovali záležitostem vnější bezpečnosti a Evropské obranné spolupráci, která by právě i ve světle ekonomické krize a škrtání výdajů na obranu mohla být nástrojem, jak postavit EU vojensky na vlastní nohy a nezůstávat ve stínu závislosti na USA.
Ukrajina a Evropa: konečné rozhodnutí?
Ukraine and Europe: Final Decision?
James Sherr; Chatham House
Projekt Východního partnerství, jehož zakládající schůzka se uskutečnila během českého předsednictví EU na jaře roku 2009, představuje významný mezník v unijním myšlení vůči východním sousedům EU. Program poskytuje naději na budoucí uzavření asociační dohody a paktů o volném obchodu, které dotyčné zemi nabídnou mechanismy integrování s EU. Nadcházející listopadový summit Východního partnerství ve Vilniusu bude právě takovým mezníkem pro Ukrajinu, neboť EU bude rozhodovat, zda její východní sousedka od získání své nezávislosti na Rusku naplnila podmínky pro uzavření asociační dohody a vytvoření všeobecné zóny volného obchodu s Unií. Dohoda s Ukrajinou je označována za nejambicióznější a nejkomplexnější, jakou EU dosud se třetí zemí vyjednávala s tím, že šéf Evropské komise José Manuel Barroso doufá, že plné členství Ukrajiny v EU jednoho dne také přijde.
Letošní listopad tak bude vrcholem vysoké politické hry. Nepodepíše-li EU dohodu s Ukrajinou (již Rusko označuje za významné riziko narušení ukrajinské ekonomiky), pravděpodobně tak nadobro ztratí šanci stát se vzájemnými partnery. Rusko Ukrajinu už nějaký čas láká do Eurasijského svazu (dále jen EAU), kde ekonomicky spolupracují Ruská federace, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a další. Vstup do EAU by však znamenal konec snah o přiblížení Ukrajiny k EU. Rusko by se také mohlo pokusit znovu vybudovat své hegemonické postavení a Ukrajina by se opět stala méně předvídatelnou jak v oblasti budování státu a dobré vlády, tak i pro euro-atlantické partnerství.
Nicméně nepodepsání dohody s Ukrajinou by mohlo mít dalekosáhlé důsledky i na vliv Ruské federace a východní partnerství jako takové. Na druhou stranu, i když Ukrajina podepíše asociační dohodu a pakt o volném obchodu s EU, nenastoupí automaticky na přímou cestu k úspěchu. Obě strany budou čelit mnohým rizikům a nebezpečím, možná dokonce větším, než kdyby se nedohodly. Jistě není překvapením, že ve hře je navíc ukrajinský energetický sektor i národní zájem a asertivita vůči Rusku. Otázkou tak zůstává, kolik prostoru v nadcházejícím jednání zbývá na podmiňování asociace, termínová omezení a prohlášení typu „teď nebo nikdy“.
Zkoušky a strasti evropské obranné spolupráce
The trials and tribulations of European defence co-operation
Clara Marina O’Donnell; Centre for European reform
Francouzská obranná hodnotící zpráva z dubna tohoto roku nastínila několik problémů, které trápí evropskou obrannou politiku. Poznamenává, že nejen Evropa ve své obranné části trpí velkými rozpočtovými škrty, ale i USA snižují výdaje na obranu, a proto již nemohou poskytnout plnou vojenskou podporu, jako tomu bylo v době Studené války. Evropa by proto měla převzít více zodpovědnosti za svojí regionální bezpečnost.
Mnoho evropských států je zapojeno do nějaké formy obranné spolupráce, nicméně ta stále není na takové výši, jak by měla být. Jako příklad takové úspěšné spolupráce může posloužit dohoda mezi Francií a Velkou Británií (Lancaster House), jejichž spolupráce započala v roce 2010 a stále se rozvíjí. Její výsledky lze sledovat v poslední době na případu Libye. Jako další takový vzor úspěšné spolupráce mezi státy autorka uvádí severoevropskou iniciativu NORDEFCO, kde státy výborně spolupracují především v oblasti vzdušných sil.
K větší harmonizaci v Evropě by měla pomáhat Evropská obranná agentura (EDA), a zároveň i Evropská Komise, která se snaží o harmonizaci vojenských standardů a napomáhá ušetřit až 1,5 miliard euro napříč Evropou. Ve členských státech i přes velkou snahu výše zmíněných institucí přetrvává obava z užší spolupráce a sdílení citlivých vojenských technologií se spojenci. Evropští státníci, a především ministři obrany, by se měli vyvarovat duplikování výdajů na výzkum, jako je v poslední době snaha o vývoj bezpilotních letounů, alternativy amerických dronů. Evropské státy by měly více spolupracovat na společném výzkumu a posílit spolupráci mezi jednotlivými státy na starém kontinentě.
Koordinace místo integrace?
Coordination in place of integration?
Renaud Thillaye; Policy Network
Objevuje se mnoho názorů, že krize eurozóny by měla vést k vyšší míře integrace EU. Přes velké diskuze o současném nevyhovujícím institucionálním nastavení, případně o nutnosti velkého kroku vpřed, aby byly překonány nerovnováhy mezi monetární integrací a jejím slabým fiskálním protějškem, však stále převládá neochota občanů i vlád členských zemí k dalšímu sdílení suverenity. Mnoho návrhů, které se objevily ze strany nejrůznějších aktérů, nakonec skončilo pod stolem právě pro nedostatek vůle ke sdílení dalších zdrojů a pravomocí. To můžeme vidět mimo jiné na příkladu bankovní unie. Ohledně institucionálních změn se buď přešlapuje na místě, nebo se EU vpřed posunuje příliš pomalu, než aby tyto změny mohly být v dohledné době efektivní.
Proto by bylo lepším řešením zaměřit se spíše na řešení nerovnováh ohrožujících stabilitu a soudržnost EU, a to již v rámci existujících smluv. Klíčem je efektivní koordinace politik. Konkrétně to znamená, že jak ukázala krize, úzká koordinace v oblasti makroekonomických parametrů a monetárních politik není dostatečná. Je nutné řešit nerovnováhy skrze širší přístup ke konvergenci. EU by měla přijít s rámci pro koordinaci a monitoring mezd i sociálního vývoje. Co se týče institucionálního fungování, bylo by vhodné zaměřit se na podporu vzájemných závazků s vyšším dopadem. Toho může být dosaženo například skrze konkrétní ad hoc spolupráci mezi členskými státy na projektech menšího měřítka. Koordinace může přinést ve střednědobém výhledu dobré výsledky a získat tak čas, protože i kvůli potřebě větší demokratické legitimity je nutné dále pracovat na novém institucionálním nastavení.
Stockholmský program: Co nás čeká příště?
The Stockholm Programme: What’s next?
Alex Lazarowicz and Yves Pascouau, European Policy Centre
S blížícím se koncem období, pro které stanovoval Stockholmský program priority EU v oblasti svobody, bezpečnosti a práva, vyvstává otázka, jak bude v této problematice EU postupovat v následujícím období? Oproti období, pro které byl Stockholmský program vypracován, však došlo k jedné zásadní změně. Článek 68 Lisabonské smlouvy, která nebyla ještě právně platná v době, kdy byl připravován Stockholmský program, určuje, že Evropská rada jako instituce je zodpovědná za vymezení strategických směrů pro legislativní a operativní plánování v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva.
V této souvislosti sestavil European Policy Centre skupinu analytiků, jejichž úkolem je podpořit diskuzi na toto téma a přijít s doporučeními pro budoucí postup. Pravděpodobně nejdůležitější otázkou, kterou tento tým řešil, bylo, jestli pokračovat v již zaběhlé praxi a přijmout pro následující období nový strategický dokument více či méně podobný Stockholmskému programu a předchozím strategickým dokumentům (legislativní mód) nebo zvolit nový postup a zaměřit se tentokrát na řádnou implementaci mnoha již přijatých opatření v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva (implementační mód). Závěrem studie navrhuje, aby se postup v následujícím období snažil zachovat vyvážený poměr mezi oběma výše zmíněními módy.
Ať již bude následující období charakteristické implementačním či legislativním módem, existují dvě otázky, které je třeba zodpovědět: 1) jak dlouhé by příští strategické období mělo být a 2) kdy nový dokument přijmout? Lisabonská smlouva neurčuje, kdy by strategický dokument pro legislativní a operativní plánování v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva měl být přijat. Nabízejí se však tři možnosti: 1) v červnu 2014, 2) ke konci platnosti Stockholmského programu (prosinec 2014) či 3) později. Druhou nevyřešenou otázkou zůstává, jestli přijmout strategický dokument opět na dobu 5 let, jak tomu bylo zvykem v předchozích případech, nebo jej přijmout pro delší, až desetileté období, nebo na období kratší než obvyklých 5 let. Toto i více se můžete dozvědět v nejnovější informační studii European Policy Centre.
What Role for the European Commission in the New Governance of the Economic and Monetary Union?
Roberto Cisotta; Instituto Affari Internazionali
Evropská unie a členské státy během posledních let zavedly nové mechanismy ve snaze odvrátit ekonomickou a finanční krizi. Tato opatření, často postavená na mezivládním principu, učinila rozhodování v rámci Evropské měnové unie efektivnější, avšak vyvolala i vedlejší efekty.
Nové záchranné mechanismy eurozóny a koordinace rozpočtových politik v rámci Evropského semestru především posílily roli Evropské komise. Ta nyní spolu s ECB a IMF vyjednává programy finanční asistence, stanovuje podmínky úvěru a monitoruje jejich plnění. Existují zde však určité právní obavy. Komise vychyluje dlouhodobou rovnováhu mezi institucemi, reprezentuje nikoliv celou osmadvacítku, nýbrž pouze členy eurozóny, a zejména jedná na bázi mezinárodních smluv, tedy mimo stávající právní řád EU. Poslední výhradu, týkající se Evropského stabilizačního mechanismu, Soudní dvůr EU v souladu s judikaturou neuznal, ale situace přesto zůstává kontroverzní. Jako další posílení Komise, na úkor Rady ministrů, lze považovat i zpřísnění fiskální disciplíny členských států. Například sankce v rámci Paktu stability a růstu jsou nyní spouštěny automaticky a je možné je zvrátit pouze kvalifikovanou většinou. Kompetence menšího významu Komise získala též s přijetím Paktu euro plus a Paktu pro růst a zaměstnanost.
Komise se aktuálně nachází ve velmi delikátní pozici – chrání společné zájmy Společenství pomocí prostředků fungujících mimo právní rámec EU. Nová praktická opatření jí nyní sice dovolují rychle a efektivně operovat v právním prostředí, které se stává stále více mezivládním, nicméně sama si je vědoma potřeby zavádět podobné inovace pomocí změny smluv, neboť tyto naráží na hranice současného institucionálního rámce EU. Přes všechny právní výhrady, podle R. Cisotta z italského think-tanku IAI, pouze Komise představuje poslední spolehlivou hnací sílu směrem ke skutečnému evropskému projektu.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše další exkluzivní rozhovory (například s Hynkem Kmoníčkem), názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
