Bude Transatlantická zóna volného obchodu ekonomickým NATO? Je pro nás důležité partnerství s Indií? A jaká jsou úskalí jednotného patentového systému v Evropě?

Podle informací České styčné kanceláře pro výzkum, vývoj a inovace (CZELO) v Bruselu a také dle některých anotací zahraničních studií, které vám dnes přinášíme, důležitým odrazovým můstkem pro mnoho vědeckých a výzkumných institucí ve střední a východní Evropě může být Rámcový program „Horizont 2020“. Je však zapotřebí, aby byly granty rozdělovány spravedlivěji, než doposud, a to právě především v poměru podpory směřující do původních a nových členských států EU. Pokud se totiž vědečtí pracovníci z postkomunistických zemí nedočkají v blízké budoucnosti zvýšení odměn za svou práci, hrozí našemu regionu „odliv mozků“ do míst v Unii, kde budou výzkumníci lépe placeni. Doufejme tedy, že se prostředky z Horizontu 2020 naučí správně čerpat i česká vědecká obec a bude tak zase o něco konkurenceschopnější v porovnání se západní Evropou.

Může být Transatlantická zóna volného obchodu ekonomickým NATO?

Can TTIP Be an ‘Economic NATO’?

Trine Flockhart; Danish Institute for International Studies

 Transatlantické vztahy byly po mnoho dekád udržovány skrze komplexní a mnohostranné sítě různých institucí, v nichž ale vždy jasně dominovala bezpečnostní dimenze, představovaná spoluprací v NATO. V posledních letech však, zdá se, tento obranný charakter vzájemných vztahů ubývá na významu. Naopak ve fázi příprav se nyní nachází Transatlantická dohoda o obchodu a investicích mezi EU a USA (TTIP), častěji označovaná jako Transatlantická zóna volného obchodu. Otázkou je, zda tato vznikající obchodní dohoda vdechne nový život do neklidných vzájemných vztahů (odposlouchávací aféra) tím, že přesune důraz z oblasti obrany a bezpečnosti k obchodu a investicím.

Oživení obchodních vztahů již dnes nemůže pokračovat slepým následováním USA jako v minulosti. Přišel čas na to si připustit, že EU a USA mají odlišné bezpečnostní zájmy a budou tak v mezinárodním systému čas od času preferovat jiné postupy a řešení. Takový vývoj však nesmíme vnímat jako ohrožení transatlantické vazby, nýbrž přivítat jej jako znak zdravého a dospělého vztahu. Evropa a Amerika totiž čelí jinému společnému osudu, a tím se zdá být postupná relativní ztráta ekonomického vlivu. Zde by právě TTIP mohla představovat vynikající způsob, jak, zejména skrze společné normy a předpisy, zařídit hospodářské oživení na obou stranách Atlantiku.

Ve světě, kde se USA otáčí stále více do Asie a kde Evropané chtějí utrácet stále méně za obranu, nebude dále možné udržovat transatlantickou jednotu pouze prostřednictvím obranné aliance. Posouváme se ze situace, kdy vzájemný vztah vyžadoval absolutní jednotu v bezpečnostních záležitostech a poskytoval prostor pro neshody v obchodních otázkách, do situace přesně opačné, tedy k větší flexibilitě v oblasti obrany a ke svázanějšímu vztahu v oblasti obchodu a investic. A to je posun nutný k udržení transatlantické vazby v 21. století.

EU a Indie: Životaschopné partnerství v měnícím se světě

EU-India: A Vital Partnership in a Changing World

John Pollock; Friends of Europe

 Spolupráce mezi Evropskou unií (EU) a Indií trvá už téměř padesát let. Evropa a Indie jsou přirozenými partnery nejen kvůli své propletené historii, ale i v důsledku společně sdílených hodnot, jakou je například pluralistická, multikulturní společnost. I když plný potenciál jejich vztahu nebyl doposud rozvinut a jednání o volném obchodu mezi EU a Indií nijak podstatně nepokročila, oba partneři zdatně rozvíjejí spolupráci v jiných oblastech. Důležitá je zvláště jejich kooperace v multilaterálních uskupeních, především pak v rámci G20, kde se pravidelně podílejí na řešení výzev mezinárodní diplomacie, které v současné době představují třeba Írán nebo Sýrie.

Nicméně vlivem nepříznivých okolností vzájemné vztahy v poslední době ochladly, přičemž vina leží na obou stranách. Evropa kvůli finanční krizi řeší prvotně svoje domácí problémy a Indům se doposud nepodařilo zřídit parlamentní delegaci, která by se mohla ujmout jednání s partnery v Evropském parlamentu.

Indie může Evropě celkově dobře posloužit jako pojítko mezi Východem a Západem a nabídnout široké možnosti evropským investorům, a to především v rozvíjejících se venkovských oblastech. Tady je poptávka hlavně po průmyslové výrobě, technologiích na čištění vody a vybudování celkové infrastruktury. Právě svými zkušenostmi s vodním hospodářstvím, likvidací odpadů nebo environmentální politikou může Evropská unie přispět k rozvoji indického venkova. Spolupráce obou partnerů by se měla zaměřit i na krizové řízení, zpracování potravin a hlavně zemědělství. Indie by zase Evropě mohla pomoci vyřešit problém s nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil třeba v oblasti inženýrství a zdravotnictví. Indie je schopna poskytnout potřebné kvalifikované pracovníky za zlomek ceny.

Indie bývá často přirovnávána ke slonovi, jenž představuje zvíře, které je sice pomalé, ale zato silné a s dobrou pamětí. Kvůli obrovské velikosti svého území bude Indii déle trvat, než zavede patřičné reformy, upraví současnou legislativu a ujasní si svůj postoj k některým mezinárodním otázkám. Ale až k této změně dojde, získá Evropa i celý svět v Indii opravdu silného partnera.

Evropská komise by měla zavést politiku férových výplat výzkumných grantů, aby zabránila „odlivu mozků“ z východní Evropy

The European Commission should implement fair pay policies for research grants to stop the “brain drain” from Eastern Europe

Michael Galsworthy; London School of Economics – European Politics and Policy Blog

 V Evropské unii (EU) existuje propast mezi východem a západem v oblasti zdravotnictví a inovací. Východní státy získávají pouze malou část výzkumných grantů a zmíněná propast se tak prohlubuje. Kvůli krizi a úsporným opatřením se platy vědců z východních států EU propadly na minimum. To je žene k jejich západním sousedům, za hranice Unie či mimo vědecké odvětví. Evropská komise (EK) se tomuto snaží zabránit, nicméně současná politika vyplácení odměn může způsobovat odliv mozků.

Komise pracuje na Rámcovém programu „Horizont 2020“, ve kterém se chystá rozdělit 71 miliard eur, a připravuje další programy pro zápolící regiony tak, aby zvýšily svou soupeřivost za účelem získání těchto grantů. Nejlepším řešením by ale bylo zaplatit stejnou měrou za stejnou práci. Výzkumníci ve zdravotnictví z dvanácti nejnovějších členů EU se zúčastnili pouze 6 % projektů, přičemž jim byly vyplaceny pouze 2,5 % z celkového fondu. Oproti tomu se státy původní patnáctky účastnily 78 % výzkumů a do kasy jim přistálo 85 % financování. Podobné znevýhodnění funguje ale i v ostatních vědeckých odvětvích.

A jak tedy pomoct chudším členským státům? EU poskytuje svým členům peníze ze strukturálních fondů, jenže tyto prostředky byly spotřebovány ve stavebnictví a ne ve výzkumu a inovacích, jak EK doporučovala. Národní vlády slíbily, že peníze využijí efektivněji k podpoře výzkumu, a zároveň jejich správné použití bude Komise důkladněji sledovat a vynucovat. Dalším klíčem k podpoře slabších regionů je nově vzniklý fond „Spreading Excellence and Widening Participation“, jehož úkolem je zajištění organizační přestavby, výměny znalostí a praktik mezi státy, což by mělo vyústit v potřebné kulturní změny ke zlepšení situace.

Británie hodnotí rozdělení kompetencí, část první: „Zatím jsou nastaveny celkem výhodně“

British Balance of Competence Reviews, Part I: ‘Competences about right, so far’

Michael Emerson a Steven Blockmans; European Policy Institutes Network

 Na rok 2017 je ve Velké Británii naplánováno referendum o setrvání v Evropské unii (EU). V rámci veřejné debaty se britská vláda rozhodla vydat do roku 2015 celkem 32 zpráv hodnotících míru přenesení kompetencí na EU, aby vytvořila podklady pro veřejnou debatu před referendem. Prvních šest z těchto zpráv (každá má okolo 80 stran) již bylo vydáno a tato studie je hodnotí. Každá z šesti zpráv se zabývá jedním sektorem evropské legislativy: zahraniční politikou, rozvojovou politikou, zdaněním, jednotným vnitřním trhem, bezpečností potravin a veřejným zdravím.

Emerson a Blockmans se v hodnocení britských zpráv přiklánějí k názoru, že poslanci, kteří zprávy sepsali, se vyjádřili objektivně a že odpor k britským zprávám ze strany domácích médií podle nich ilustruje obrovskou názorovou propast mezi veřejností a zájmovými skupinami, které jsou s evropskou legislativou skutečně v kontaktu. Britské zprávy se svou odbornou kvalitou mohou stát užitečným nástrojem proti narůstající vlně euroskepticismu i mimo Velkou Británii. Závěry všech šesti zpráv vyvozují, že britští aktéři nemají důvod požadovat významnou repatriaci pravomocí ani další opt-outy. I v zahraniční politice se podle příslušné zprávy po zhodnocení výhod a nevýhod Británii vyplatí fungovat skrze EU.

Zatím ale vyšlo pouze šest zpráv. Ty citlivější k rozpočtové oblasti, zemědělství nebo sociální politice teprve vyjdou a dost možná budou k současnému nastavení pravomocí EU o poznání kritičtější.

Útok na obranu: Náklady a přínosy

 A Defence Under Attack: Costs and Benefits

Paola Tessari a Elena Cesca; Istituto Affari Internazionali

V rámci výzkumného projektu italského Institutu pro mezinárodní záležitosti (Istituto Affari Internazionali) proběhla v červenci v Římě konference, kterou organizátoři pojmenovali „Útok na obranu“. Jméno se jim povedlo vybrat poměrně příhodně, neboť v Itálii je téma obranné politiky často využíváno představiteli italských politických stran dosti populisticky. Obrana čelí útoku také ze strany těch, kteří prosazují co největší možné škrty kvůli ekonomické krizi.

V úvodu konference se snesla velká kritika na hlavy současných italských politiků za jejich neschopnost věcně a strategicky projednávat problematiku obrany a ne se pouze zabývat velikostí jejího rozpočtu. Kritizovalo se skutečně z gruntu, zaznívaly hlasy, že je potřeba určit priority a jak je naplňovat a také kde a jak je třeba provést restrukturalizaci. Mimo jiné zazněla výzva k jasnému stanovení podmínek zahraničních misí, pro jejichž schvalování a financování doposud neexistuje legislativa a probíhají na základě pouhých dekretů. Přitom jsou zahraniční mise vnímány velmi důležitě, protože se díky nim může Itálie podílet na geopolitických změnách v dnešním světě. Současná legislativa by také měla převzít iniciativu v redefinování obranné politiky v celoevropské perspektivě.

Na konferenci byl diskutován i článek italské ústavy, který se týká obrany. Říká, že Itálie odmítá válku jako nástroj agrese proti svobodě jiných národů, a zároveň se zavazuje k podílu na mezinárodních operacích pod křídly mezinárodních organizací, které mají za cíl mezinárodní mír a spravedlnost. Debata v této oblasti se speciálně soustředila na hlubší evropskou integraci v bezpečnostních otázkách a roli Itálie v ní s ohledem na její geografické postavení ve Středomoří.

Investice Itálie do obrany by neměly být vnímány jako jakási zpronevěra finančních prostředků, ale jako opatření na obranu státu a prostředek k naplňování závazků v mezinárodních organizacích. Evropský komponent NATO by měl být schopen kooperovat v otázkách obrany i kvůli finanční náročnosti současného fragmentovaného stavu a usilovat o efektivitu a investice do technologií dvojího užití, jak je ostatně nastíněno i v Rámcovém programu EU pro výzkum a inovace „Horizont 2020“.

Jednotný patentový systém: úskalí integrovaného evropského práva

 The Unified Court on Patents : The new Oxymoron of European Law

 Franklin Dehouse; Egmont

 Vytvoření jednotného patentového systému může být vnímáno mnohými pozorovateli evropských záležitostí jako velmi složitá otázka, která vznikla díky četným kompromisům po desetiletích jednání mezi zástupci členských států.  Zajímavější než vytvoření jednotného systému však jsou jeho dopady na fungování všech institucí Evropské unie obecně.

Patenty jako takové se zdály být jakousi zapovězenou zónou v oblasti evropské integrace. Již od podepsání Římské smlouvy v roce 1957 zůstávalo vytvoření takzvaného integračního systému vydávání patentů (pracovním názvem „Patentové společenství“) těžce uchopitelnou problematikou. Jisté však vždy bylo a je, že vydávání patentů je jedním z nejpodstatnějších aspektů, které musí společenství řešit, aby jednotný evropský trh mohl vůbec fungovat.  Zlomovým rokem se stal rok 2009, kdy po sériích jednání došlo k četným kompromisům, které měly za následek přijetí dohody o jednotném patentovém soudu.

Proč je tak těžké vytvořit jednotný patentový systém? Jedním z největších problémů jsou jazykové bariéry a s nimi spojené i to, že společenství 28 členských států a jejich téměř 500 miliónů obyvatel se stalo extrémně složitým na řízení.  Druhým problémem je, že všechny členské státy mají rozsáhlou judikaturu, která je extrémně citlivá na jakékoliv zásahy. Zatřetí, v současné době mají členské státy tendenci využívat klasické nástroje mezinárodního práva při kompenzaci výrazné zaostalosti prostředků EU. V neposlední řadě je problematické, že jednotný evropský trh je téměř minimálně regulovaný v oblasti duševního vlastnictví celkově (tzn. jak patentů, tak i autorských práv).

Vytvoření jednotného systému vydávání patentů nemůže být v zásadě odděleno od vytvoření jednotného patentového soudu. Tento systém však může fungovat, pokud se podaří částečná decentralizace judikatury na úrovni členských států. Pravděpodobně nejjednodušší cestou by bylo, pokud by evropské společenství začalo plně a efektivně využívat již existující právní předpisy EU a soudní systém tak, aby se členské státy mohly snadněji přizpůsobit specifickým požadavkům na trhu. Ačkoliv je jednotný patentový soud výbornou myšlenkou, stále zde hrozí, že jako některé ostatní evropské instituce bude zatížen těžkopádnou byrokracií, která by v konečném důsledku mohla spíše ohrozit než podpořit evropskou konkurenceschopnost na mezinárodním trhu.