Petr Nečas chce „být konstruktivní“ a tak sám předložil vládě jedenatřicetistránkovou analýzu, jak stabilizovat eurozonu. Co nového navrhuje?
Premiér Petr Nečas při nedávné (25. 4. 2013) návštěvě stálého předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye ve svém projevu zdůraznil, že jeho vláda nechce být jen nekonstruktivním kritikem a chce nabídnout své návrhy k řešení současné krize na evropské úrovni. Jako český vklad představil jedenatřicetistránkový paper Stabilizace a budoucnost HMU: příspěvek ČR do evropské debaty, který o den dříve sám předložil vládnímu Výboru pro Evropskou unii, který jej schválil.
Když premiér Nečas „navrhuje, jakým směrem by se podle vlády ČR měly členské státy EU vydat k překonání uvedených nedostatků“, bezvýhradnou závislost Česka na eurozóně uvádí čtyřmi klíčovými a obecně známými údaji:
- více než 65 % českých vývozů dnes směřuje do zemí eurozóny, která je místem původu více než 50 % českého dovozu
- stav přímých zahraničních investic do ČR ze zemí eurozóny od roku 2008 přesahuje 50 % HDP
- čistý český příjem veřejných prostředků z rozpočtu EU mezi lety 2004 – 2012 dosáhl 250 miliard korun
- přibližně 70 % bilančních aktiv českého bankovního sektoru je pod kontrolou vlastníků ze států eurozóny
Základním hodnotovým východiskem uváděných stanovisek je teze, že „prostředkem k dosažení stability eurozóny však nemá být maximální harmonizace nebo unifikace pravidel a politik, nýbrž flexibilní integrace reflektující specifické potřeby i požadavky jednotlivých států.“ Tím vláda odkazuje na jednotný vnitřní trh, který považuje za nejklíčovější ekonomický přínos evropské integrace. Za příčiny krize považuje souběh čtyř faktorů:
- existence společné měnové politiky a zároveň relativní svoboda, v oblasti národních hospodářských a fiskálních politik
- klesající konkurenceschopnost řady členských zemí eurozóny
- zvyšující se deficity státních rozpočtů a hromadící se veřejné zadlužení
- přebujelý a nedostatečně regulovaný finanční sektor
Transferová unie
Vládní dokument sice precizně popisuje každý ze čtyř faktorů, bohužel se však nezabývá jejich vzájemnou souvislostí a návazností. Právě strukturovaná diskuze nad příčinami by argumentačně lépe vysvětlila nástroje, které mají sloužit k cestě z krize.
Nečasův podklad ponechává bez hlubší analýzy, zdali je klesající konkurenceschopnost zejména jižních států eurozóny přímo způsobena neexistencí závazné fiskální koordinace při sdílení jedné měny nebo sociálně-kulturním prostředím regionu. Právě diskuze nad tímto bodem rozděluje na evropské úrovni názorové skupiny v tom, zdali je nutné nekonkurenceschopné státy (Řecko, Kypr, potencionálně Itálii) z eurozóny vypustit, či je za cenu záchranných balíčků dále držet. Premiér přirozeně zmiňuje, jak by pro Řecko bylo znovuzavedení národní měny výhodné díky možnosti depreciovat národní měnu a posílit svůj export, ovšem spíše rekapituluje možnosti a k žádné se jednoznačně nepřiklání.
Premiérovo stanovisko je vhodné doplnit o nedávné protichůdné vyjádření předsedy ČSSD, který považuje za klíčový faktor vzniku evropské krize„snižování sazeb daně z příjmu právnických osob a také rozvoj daňových rájů, který vedl k soutěži, která vyčerpala veřejné rozpočty, podlomila jejich stabilitu.“
Vláda v dokumentu vyjadřuje nutnost fiskálních transferů z důvodu udržení existence eurozóny, které ovšem považuje za nutně krátkodobé řešení. V případě zavedení transferové unie se Petr Nečas obává morálního hazardu a ekonomické stagnace jejich adresátů. Tím je evidentně míněn Evropský stabilizační mechanismus, čímž lze číst vládní pozici velmi jasně.
Překvapivé je, že tento dokument musel být z podstaty složení vlády schválen i zástupci TOP 09, s jejímž programem („o nutnosti být součástí a podílet se“) tyto hodnotová východiska dokumentu nutně nekorespondují. Čistokrevný rukopis ODS lze číst i v tezi, že „řešení dopadů asymetrických hospodářských šoků prostřednictvím transferové unie však pravděpodobně není adekvátní řešení, neboť lze očekávat, že jeho náklady jsou vyšší než výnosy.“ Toto klíčové tvrzení není hlouběji podloženo, což ponechává fantazii, co konkrétními náklady a výnosy autor zamýšlel.
Dokument napadá doposud existující princip evropských kohezních fondů (z nichž Česká republika intenzivně čerpá, což premiér uvádí i v úvodních premisách), když při diskuzi nad zavedením transferové unie tvrdí, že „“teorie i empirie (např. Itálie, Německo, Kanada) ukazují, že permanentní transfery vedou v oblastech přijímajících tyto transfery k ekonomické stagnaci.“
Konkurenceschopnost – pracovní trh
U tématu pracovního trhu je za „základní problém EU i ČR považován nedostatek technicky vzdělaných odborníků, což dokument navrhuje řešit zavedením uznatelného evropského“ statusu učňů, jelikož „v současné době existuje automatické uznávání pouze pro 7 z 800 profesí.“ Namísto unie transferové či fiskální je nezbytné vybudovat „unii konkurenceschopnosti“ a konkrétně je podpořena snaha o deregulaci trhu s bydlením v EU, která by podpořila mobilitu pracovních sil.
Dokument se v některých svých částech mění z doporučení pro evropskou debatu na politický manifest pravice, když například tvrdí, že je třeba „přesněji zacílená podpora v nezaměstnanosti na osoby v nouzi, aby se nestala nástrojem kompenzace sociální nerovnosti, neboť smyslem této podpory je poskytnout časově omezené zajištění v kritické životní situaci – při ztrátě zaměstnání.“
Doporučení z konzervativní pravicové kuchyně je jistě pochopitelné, ovšem od premiéra v dresu ODS, která neustále zdůrazňuje nevhodnost doporučení zvenčí do výlučných kompetencí národních států (kam politika sociálních dávek patří), silně nekonzistentní. Otázkou též zůstává, zdali má doporučení, které je formulováno jménem České republiky do celoevropské debaty probíhající napříč volebními obdobími, obsahovat programové teze jedné české politické strany, navíc těžko plošně aplikovatelné do řeckého sociálně-kulturního prostředí.
Legislativní ukotvení fiskální disciplíny
Vláda, která se v zimě 2012 odmítla připojit k fiskálnímu kompaktu, kvituje koordinaci hospodářských politik, za jejíž funkční nástroj považuje Evropský semestr. Ten je však nezávazný a jak se ukázalo na příkladu právě probíhající krize, zjevně nedostačující.
Jednoznačně lze číst pozici k evropské debatě o dohledu nad národními rozpočty:
„Diferenciace, především v oblasti sankcí, mezi členy a nečleny eurozóny musí zůstat zachována, neboť účel konvergence fiskální a popř. i hospodářské politiky je v případě členů eurozóny motivován jinými cíly (zachování stability měny a měnové unie jako celku) než v případě ostatních zemí. Přinejmenším v případě nečlenských států eurozóny se současný systém pravidel fiskální disciplíny jeví jako dostačující.“
Pokračování premiérových tezí o schopnosti České republiky zodpovědně šetřit bez vnějšího dohledu, lze politicky chápat v horizontu současné vlády, která požaduje pro nečleny eurozóny absolutní volnost (když si odmyslíme různé verze reálně nezávazných doporučení), zatímco žádá „posílení vynutitelnosti plnění objektivních kriterií pro členy eurozóny“.
Nepochopitelný tento postoj zůstává, když premiér ostře kritizuje plány sociálních demokratů na zvyšování daní s tím, že v případě převzetí vládní zodpovědnosti zadluží stát, což by například fiskální kompakt mohl regulovat. Rozhodně nelze souhlasit s tvrzením o dostatečnosti současných pravidel pro nečleny eurozóny. Stačí se podívat na Maďarsko, kde několik posledních vlád přivedlo zemi do tíživé ekonomické situace a i přes všechna (nevynutitelná a nezávazná) doporučení evropských orgánů. Premiér vyjadřuje svým stanoviskem přání, aby do fiskálních rozhodnutí na české úrovni nikdo zvenčí nezasahoval, kromě monitoringu a nezávislých doporučení.
Poměrně překvapivé je vyjádření k sankcím v rámci eurozóny, kdy si premiér přirozeně přeje ponechat pravomoc schvalovat rozpočty v parlamentech (demokraticky legitimovaný orgán), ale nebrání se „schvalování národních rozpočtů omezené skupiny států eurozóny v objektivních problémech s udržitelností veřejných financí (zjištěných dle stanovených pravidel). Případné neschválení návrhu rozpočtu daného státu ze strany Euroskupiny by však nemělo mít za následek neaplikovatelnost daného předpisu na národní úrovni, ale pouze uvalení dalších, dodatečných sankcí.“ Pokud tedy část pravicových eurorealistů hovoří o diktátu Bruselu vůči Řecku či Kypru, jsou v přímém rozporu s pozicí premiéra.
Bankovní dohled
Vládní dokument poukazuje na přebujelost finančního sektoru – „velikost jednotlivých národních bankovních sektorů značně přesahuje objem ročního HDP řady států – evropský průměr (měřeno objemem aktiv) dosahuje 350 % HDP.“
Premiér si není jist, zdali „nadnárodní orgán bude vykonávat kvalitnější dohled, nežli národní“, a zpochybňuje dosavadní záměr soustředit dohled pouze na systémové banky (s aktivy nad 30 miliard eur nebo na ty, které patří mezi tři největší ve své zemi,tento typ bank mimochodem pokrývá přibližně 80% aktiv všech bank v eurozóně), protože bude zapomenuto na malé banky bez přeshraničního dopadu. Na ty však dohlíží Česká národní banka, což premiér neuvádí. Dokument argumentuje tím, že selhání evropského dohledu by mělo větší dopad, než selhání národní kontroly, čímž vyhrává soutěž o nejsamozřejmější výrok celého textu.
Stejně jako u problematiky transferů odkazuje stanovisko na morální hazard, který může vznikat z vědomí existence záchranného měšce. Logicky se tak jeví rázný nesouhlas s případným sloučením národních fondů pojištění vkladů, kdy by opět došlo k možným přesunům prostředků.
Vláda naopak podporuje bail-in instrumenty, v kontextu návrhu Komise o nástrojích pro ozdravení a restrukturalizaci bank nacházejících se v krizové situaci (BRR), kdy by se postižené banky podílely na své vlastní záchraně formou snížení nominální hodnoty díky odpisu závazků nebo převod těchto závazků na vlastní kapitál instituce.
Shrnutí premiérova stanoviska: Stabilizace a budoucnost HMU: příspěvek ČR do evropské debaty
Stanovisko hlouběji neanalyzuje vzájemnou souvislost mezi jednotlivými příčinami krize, což je však důležité k formulování skutečně efektivních nástrojů k jejímu řešení. Cíleně se též nezabývá klíčovou otázkou českého přistoupení do eurozóny, jejíž vitalitu současně považuje za životně důležitou. Dokument přináší několik dílčích a technických návrhů v agendě vnitřního trhu, několik výrazně pravicových tezí o omezování podpory v nezaměstnanosti, které však jistě politicky nelze na jihu Evropy automaticky aplikovat.
Premiér Petr Nečas navrhuje udržet stále volný rozpočtový režim nečlenům eurozóny bez vnější závazné kontroly, ovšem v rámci eurozóny požaduje více sankcí vůči státům porušujícím pravidla. Nemá problém ani se zasahováním do národních rozpočtů pod pohrůžkou dalších sankcí. Výsledné rozhodnutí však musí mít národní parlamenty, jak tomu bylo v Řecku i na Kypru. Premiér se silně staví proti fiskálním transferům kvůli morálnímu hazardu, čímž zpochybňuje princip existence Evropského stabilizačního mechanismu.
Jelikož byl dokument schválen vládou, zdá se, že TOP 09 buď dokument nečetla, nebo se doslova vzdala programových východisek své evropské politiky. Vládní dokument explicitně volá po rozvoji vícerychlostní integrace (podporou striktnějších sankcí v rámci eurozóny a požadováním dosavadní svobody ve fiskální politice pro nečleny), čímž odporuje programovému nastavení TOP 09 o Česku v hlavním evropském proudu.
Překvapující jsou návrhy cílené Řecku a státům ztrácejících konkurenceschopnost na regulaci dávek v nezaměstnanosti či doporučení k deregulaci bytového trhu zejména od vlády, která zdůrazňuje nevhodnost zasahování vnějších hráčů do rozhodování národních vlád zejména v oblastech výlučně vnitrostátních kompetencí.
Problematiku morálního hazardu akcentuje i v tématu vznikajícího evropského bankovního dohledu, což je argument ve stylu „zrušme hasiče, protože vědomí jejich existence nám umožňuje chovat se u sporáku nezodpovědně.“
Přes všechny dílčí výhrady k textu think-tank Evropské hodnoty vítá iniciativu premiéra, který s pozičním dokumentem přišel, jelikož pouze otevřené vyjadřování konzistentních pozic ke klíčovým evropským otázkám může generovat kvalifikovanou debatu o českých zájmech v Evropské unii.
