Jak reagovali centrální bankéři na krizi? Čeká Turecko další pokračování povstání mladých a nespokojených? A proč má EU takové problémy se svou imigrační politikou? Přinášíme výcuc z nejzajímavějších studií, které minulý týden po Evropě vyšly.
Spolupráce centrálních bank během velké recese
Central bank cooperation during the great recession
Francesco Papadia; Bruegel
Během velké světové recese centrální banky poskytovaly bankovnímu systému likviditu v neomezeném množství. Oproti standardnímu chování, kdy centrální banka půjčuje pouze v domácí měně a domácím bankám, bylo v tomto případě půjčováno také v cizích měnách a cizím bankám. Toho mohlo být dosaženo pouze ve vzájemné spolupráci s ostatními centrálními bankami, jež získala podobu jakési swapové sítě. V této síti si mezi sebou centrální banky otevřely úvěrové linky (za předem dohodnutých podmínek směnily své měny a poté zase nazpět), čímž vznikla de facto globální měnová politika. Ta představovala efektivní řešení vzhledem ke globálnímu charakteru světové recese.
Co se týče rozsahu swapových operací a nafukování bilancí centrálních bank, Evropská centrální banka (ECB) zaujala mnohem rezervovanější přístup (swapy v hodnotě miliard) než americký Fed (swapy v hodnotě stovek miliard). Konzervativní ECB pravděpodobně přikládala větší důležitost otázce morálního hazardu, ale nabízí se i politické vysvětlení: ECB jakožto plnohodnotná federální instituce nemá svou exekutivní protistranu, která by ji podpořila při zavádění nestandardních opatření dotýkajících se zahraniční politiky. Absence konkrétní evropské vlády může být v tomto ohledu nahlížena jako negativum (ECB nemá silného partnera), ale i jako pozitivum (posiluje se její nezávislost).
Ačkoliv se kvalifikované názory liší, bývalý generální ředitel tržních operací ECB a hostující profesor think-tanku Bruegel Francesco Papadia argumentuje, že swapy, jakožto jeden z nástrojů monetární politiky, by měly nadále zůstat pod kontrolou jednotlivých centrálních bank a nikoli se institucionalizovat k zajišťování role mezinárodního věřitele poslední instance. Důvodem je obava z dopadu na nezávislost centrálních bank, což je historicky potvrzená pojistka cenové stability.
Turecká generace Twitteru je jeho evropskou budoucností
Turkey’s Twitter generation is its European future
Heather Grabbe; Centre for European Reform
Před dvěma týdny započaté protesty v istanbulském Gezi parku se rozšířily do celého Turecka. Při těchto protestech zemřelo již několik lidí a mají zásadní dopad na tureckou ekonomiku. Mají ale také své pozitivní stránky. Situace by mohla přispět například k větší pluralitě názorů v politice i k oživení skomírajících přístupových rozhovorů s EU.
Turecká vláda utratila miliony euro na zlepšení svého obrazu, ale až turecké protesty měly hlubší dopad na mezinárodní obraz Turecka. Ukazují mladé lidi, kteří se zhlédli v protestních hnutích typu Indignados ve Španělsku či Wutbürger v Německu. Právě tito mladí lidé, kteří budou hlasovat o vstupu Turecka do EU, ukazují, jak jim záleží na demokracii, osobní svobodě a toleranci mezi národy.
Efekt Twitteru je novým prvkem ve vztahu Turecka a EU. Selhání hlavního tureckého tisku přimělo lidi sledovat sociální média, nabízející reálný pohled na věc, přímo z míst protestů. EU má nyní možnost Turecko více zahrnout, ale i právo kritizovat policejní násilí a represe v médiích. Unie by se také měla zapojit do intenzivního dialogu s tureckou vládou o tom, jak zvýšit pluralitu a osobní svobody. To jsou kapitoly, které by mohly vést k výraznějšímu pokroku v přístupových jednáních.
V jistém smyslu se protesty v Gezi parku staly velkým vítězstvím, směřujícím blíže k přístupovým jednáním, neboť po letech vlády premiéra Erdogana se otevřel prostor pro svobodu shromažďování, sdružování a svobodu projevu. Dnešní protesty jsou tedy výsledkem obrovského politického a občanského otevření se.
Imigrační politika EU: je třeba jednat teď, než bude příliš pozdě
EU immigration policy: act now before it is too late
Yves Pascouau; European Policy Centre
Lisabonská smlouva navazuje na závěry Evropské rady z Tampere z roku 1999 a připomíná nutnost vyvinout jednotnou evropskou imigrační politiku. Téměř patnáct let po původních ujednáních se však regulace v této oblasti zdá být stále nerovnoměrná. EU má jasně stanovená pravidla v souvislosti se vstupem a pohybem v Schengenském prostoru, stejně tak jako pro občany třetích zemí, podléhající vízové povinnosti. Normy jsou tedy nejvíce integrované především na operativní úrovni.
Otázky migrace pracovní síly na druhé straně rozhodně promyšlený právní rámec postrádají. Existuje sice několik nařízení, které se této otázky dotýkají, avšak ta převážně nechávají úpravu samotnou na jednotlivých členských státech. Odpůrci další harmonizace imigračních politik poukazují na rozdílný vývoj zemí v oblasti ekonomické, sociální nebo na trzích práce. Současná situace ovšem stěží odpovídá výzvám světa dneška či zítřka, jimiž jsou například stárnutí evropské populace nebo zvětšující se mezera na trhu pracovní síly.
Žijeme v globalizovaném světě, kde potřeba i ochota stěhovat se za lepšími pracovními podmínkami stále narůstá. Vzhledem k tomuto základnímu předpokladu a také snaze EU vypořádat se co možná nejlépe s nezaměstnaností proto imigrace přestává být problémem národním a dostává minimálně evropský rozměr. Pokud se EU chce stát atraktivní destinací pro kvalifikované pracovníky, musí na otázku legální imigrace odpovídat jednohlasně. Podle OECD se již nyní politiky jednotlivých zemí v této oblasti přibližují, a tak by úplná harmonizace pravidel neměla být nadmíru složitá. Přesto se jí i po mnoha letech členské státy vyhýbají. Měly by si však přestat dávat načas – než bude příliš pozdě.
Evropská občanská iniciativa: Další „velká věc“ nebo jen nepovedený „dobrý nápad“?
The European Citizens’ Initiative: Next Big Thing or New False Good Idea?
Franklin Dehousse ve spolupráci s Didierem Verhoevenem; Egmont – The Royal Institute for International Relations
Lisabonská smlouva zavedla do primárního práva EU jeden velmi inovativní prvek – Evropskou občanskou iniciativu. Jde o první nástroj přímé demokracie na nadnárodní úrovni. Ohlasy na něj jsou různé. Jedni ho považují za významný pokrok ve vývoji evropského institucionálního systému, druzí jsou mnohem skeptičtější a upozorňují, že se nejedná ani o referendum, ani o vlastní legislativní iniciativu, ale o pouhý návrh na spuštění legislativní iniciativy Evropskou komisí.
Samotný proces je následující: Pokud nově navržená iniciativa splní podmínky pro registraci, dostane 12měsíční lhůtu, aby získala milion podpisů občanů EU, ty přitom musejí pocházet alespoň ze čtvrtiny členských států a pro každý stát je ještě navíc stanoven minimální počet.
Celý proces Evropské občanské iniciativy by měl být jednoduchý, snadno ovladatelný a dostupný všem občanům tak, aby podporoval jejich účast a činil tím pro ně Evropskou unii dostupnější. V tom je ovšem zatím největší problém celého projektu. Ani šest měsíců po registraci první iniciativy nebyl online systém na shromažďování podpisů, spravovaný Evropskou komisí, funkční. Z toho důvodu byla také všem iniciativám registrovaným před listopadem 2012 lhůta prodloužena až do listopadu 2013.
Studie uvádí, že do konce roku 2012 bylo úspěšně zaregistrováno celkem 15 iniciativ. Žádná však zatím nezískala potřebný počet zastánců, na celkové zhodnocení projektu tudíž budeme muset ještě počkat.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše další exkluzivní rozhovory (například s Hynkem Kmoníčkem), názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
