Společná zemědělská politika pohltí více než 40 % rozpočtu EU, i když zemědělství tvoří jen 1,6 % ekonomiky Unie. Mělo by se to v následujícím období změnit? A jak by se měl nový Evropský parlament poučit od svého předchůdce?
V našem každotýdenním souhrnu toho nejzajímavějšího, s čím přišly v minulém týdnu think-tanky zabývající se evropskou tematikou, se tentokrát dozvíte hned několik návodů, jak zlepšit to či ono v rámci evropské integrace. Jak už sám titulek napovídá, jedna ze studií se zabývá reformou rozpočtu Evropské unie (EU), a to zejména s ohledem na Společnou zemědělskou politiku (SZP). Další akademické články se pak věnují sociální demokracii, Evropské službě pro vnější činnost (ESVČ) a veřejné diplomacii či problému přistěhovalectví ve Velké Británii. Užitečné rady poskytuje také analýza “Jak by se měl příští Evropský parlament poučit od svého předchůdce?” nebo studie FRIDE o tom, jakým způsobem může Unie pomoci posílit demokratickou kulturu v Rusku. Neméně aktuální je i článek vydaný Bruegelem, který poukazuje na nové úkoly, které bude muset Evropská centrální banka k překonání krize vzít za své. Věříme, že si v tomto výběru žhavých témat z oblasti Evropy najdete i to své.
Jak účinná regulace sníží závislost na zdanění
How Effective Regulation Reduces Reliance on Taxation
Thomas Aubrey; Policy Network
Sociální demokraté si po relativně dlouhou dobu pohodlně vystačili s tím, že pokud trh selhává, automatickou odpovědí musí být zdanění a redistribuce. Tato mantra se však nezdá být dobrým protilékem na současnou finanční krizi a i pro voliče přestává být atraktivní. Sociální demokraté tak uvízli ve slepé uličce bez nové teorie, od které by mohli odvodit jakoukoli progresivní agendu.
Pokrok byl stěžejním konceptem již pro Adama Smithe, zakladatele klasické politické ekonomie. Představoval si pod ním materiální bohatnutí celé (!) společnosti, které je umožněno trhy. Levicové i pravicové vlády však ignorovaly Adama Smithe a aktivně podporovaly „nezasloužené“ zisky z rostoucích cen pozemků na úkor produktivní práce a kapitálu. Penzijní politika rovněž selhává, a to z důvodu nedostatku transparentnosti poskytnuté „zákazníkům,“ což vede k problému asymetrických informací a dobývání renty z ekonomiky, tedy ke klasickým tržním selháním. Sociální demokracie zřejmě usoudila, že vláda není schopna tržní selhání řešit, neboť neexistují důkazy o tom, že by vláda disponovala lepšími informacemi než trh, aby tak bylo možné tato selhání napravit. V tomto tvrzení se však skrývá předpoklad, že trhy již fungují nejlépe, jak dovedou, což je celkem naivní představa vzhledem k tomu, jak se trhy historicky vyvíjely.
Sociální demokraté musí opustit svou posedlost makroekonomickou úrovní, zejména zdanění a redistribuci, a to ve prospěch zefektivnění trhů na mikroekonomické úrovni. Progresivní politici se proto musí zaměřit na „pre-distribuci,“ která by pomocí opravy trhů na individuální úrovni zlepšila výstupy společnosti. Zda více, nebo méně regulace je dnes zbytečná otázka – vláda musí především zajistit, aby trhy pracovaly ve prospěch veřejnosti. To je vskutku teze daleko bližší pojetí Adama Smithe, než dnešních neoklasických konzervativců.
Může EU pomoci posílit demokracii v Rusku?
Can the EU help foster democracy in Russia?
Eleonora Tafuro; FRIDE
Evropskou unii (EU) znepokojuje Putinův tvrdý postoj vůči ruské občanské společnosti. Jakými způsoby může EU napomáhat rozvoji demokracie v Rusku? Autorka článku odpovídá, že mezi možnosti patří ekonomická a politická kondicionalita, politický dialog o lidských právech, programy na podporu občanské společnosti a liberalizace vízové politiky.
Evropská diversifikace dodavatelů energií a naopak růst ruské závislosti na energetickém vývozu do Evropy otevírá možnost pro rozsáhlejší podmiňování obchodu s Ruskem zlepšováním lidskoprávních podmínek anebo dokonce odvoláním kontroverzních zákonů. V EU však uplatňování ekonomických sankcí vůči Rusku nepřipadá v úvahu kvůli současné ekonomické krizi a důležitosti ekonomické diplomacie. Kladení politických podmínek je alternativou ještě méně pravděpodobnou. Evropská obdoba amerického Magnitského zákona, tedy zmrazení majetku a odmítnutí vydání víz ruským činitelům, by u mnoha států neprošla kvůli obavám ze zhoršení vztahů s Ruskem.
Otázka lidských práv je přímo diskutována během EU–Russia Human Rights consultations, avšak doposud bez konkrétních výsledků. Pro skutečný pokrok by měly být zahrnuty návrhy evropských a ruských lidskoprávních organizací a následně monitorován vývoj v této oblasti. EU má v současnosti dva programy přímo zaměřené na občanskou společnost. Jejich projekty se týkají demokracie, lidských práv, lokální participace a rozvojových témat. Obrovský potenciál mají málo využívané programy studentské mobility Erasmus Mundus a TEMPUS. Zprostředkování setkávání Rusů s Evropany by mohlo být tou nejlepší dlouhodobou strategií, jak podpořit ruskou občanskou společnost a demokratické změny v Rusku zdola. Zde vstupuje téma usnadnění získávání víz pro Rusy. Tuto evropskou „zlatou mrkev“ Putin označil za prioritu svého prezidentství. EU díky tomu může více tlačit na dodržování lidských práv. Ovšem ani zrušení víz samo o sobě nezajistí socializaci Rusů s Evropany, a proto je kromě nich potřeba podporovat vzdělávací programy a další lidskoprávní aktivity.
Evropská služba pro vnější činnost a veřejná diplomacie
The European External Action Service and Public Diplomacy
Simon Duke; Clingendael – Netherlands Institute for International Relations
Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ) je diplomatickým sborem Evropské unie (EU), který provádí společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU. Studie Simona Dukea, vydaná Nizozemským institutem mezinárodních vztahů, detailně analyzuje veřejnou diplomacii prováděnou ESVČ, tedy diplomacii, která se zaměřuje na propagaci zájmů EU skrze ovlivňování názorů a stanovisek veřejnosti. Je to druh diplomacie, který se zaměřuje především na samotné občany, skupiny občanů, instituce a média, nikoliv na státní správu.
Klíčovou otázkou studie je vztah vnitřní a vnější dimenze veřejné diplomacie EU. Určujícím odkazem je historická praxe EU ve veřejné diplomacii – ta byla totiž zaměřena především dovnitř, na občany členských států a v post-lisabonském prostředí, jak kriticky podotýká autor, existuje pouze jedna veřejná diplomacie EU, jež je jednotná pro členské, ale i ostatní evropské a neevropské státy. Problémy jako dluhová krize v eurozóně vytváří nároky na koordinaci jak vnitřní, tak vnější veřejné diplomacie, kterým zatím ESVČ nebyla schopna s úspěchem dostát. Základní podtón veřejné diplomacie EU ve vztahu k nečlenským státům (tj. „taky byste jednou mohli být takoví, jako jsme my“) v kontextu současného stavu a obrazu EU uvnitř členských států prokazatelně ztrácí na účinnosti.
Autor se dále zabývá vztahy mezi národní a evropskou veřejnou diplomacií, analyzuje roli evropských delegací ve třetích zemích a u mezinárodních institucí, dotýká se citlivého problému koordinace unijní veřejné diplomacie a veřejné diplomacie členských států a porovnává situaci v evropské diplomacii před a po Lisabonské smlouvě. V závěru práce předkládá deset doporučení pro ESVČ, mezi kterými je například opuštění narativu o mírovém překonání evropských problémů („fénix vstávající z popela válek“), který 70 let po válce už ztratil veškerou aktuálnost. Nutné je podle autora také prohloubení centralizace, koordinace a harmonizace postupu ESVČ a členských států v zájmu překonání nekonzistence. Zmíněny jsou i konkrétnější kroky, jako například potřeba silnějšího zapojení DG TRADE při formulaci evropské veřejné diplomacie.
Evropská centrální banka v době bankovní unie
The ECB in the age of banking union
Zsolt Darvas a Silvia Merler; Bruegel
Úlohou Evropské centrální banky (ECB) před vypuknutím finanční krize bylo udržování měnové stability, jenže s příchodem krize a jejím prohloubením v eurozóně se rozšířil výčet úkolů, které ECB vykonává. Autoři článku se zamysleli nad budoucností ECB a vytyčili dvanáct úkolů, kterých by se ECB měla chopit. Mezi nimi nechybí zmiňované udržování měnové stability, podpora ekonomických politik Evropské unie (EU), dohled nad mikro- a makroekonomicky odpovědnými politikami, poskytnutí půjčky bankám v krajní nouzi apod. Implementaci těchto úkolů ztěžují omezení monetární politiky, z nichž tři jsou zmíněna v článku – fiskální nadvláda, finanční negativní dopady a regionální odlišnosti.
Nové úkony s sebou přinášejí nové výzvy, které zvyšují účinnost, ale taktéž konfliktnost zájmů. Druhá část článku se tedy zaměřuje na vztah mezi jednotlivými úkoly ECB a na jejich vzájemné působení. Prvním z nich je zajišťování likvidity bank ke stabilizaci finančních trhů pod podmínkou, že dané banky trpí pouze problémem likvidity a ne platební neschopnosti. Druhým bodem je zvýšení efektivity díky synchronizaci monetární a odpovědných mikro- a makroekonomických politik za účelem nárůstu stability měny. Dalším je striktní oddělení monetární politiky a bankovního dohledu, čímž by byla zajištěna finanční a cenová stálost. Konfliktně může působit partnerství ECB s Mezinárodním měnovým fondem (MMF) a Evropskou komisí v tzv. Trojce kvůli střetu zájmů s jinými úkoly – cenovou stabilitou, poskytováním likvidity bankám apod. Pátým a posledním bodem je program nakupování vládních obligací, který by měl zabránit finančnímu úpadku eurozóny, nicméně bez implementace potřebných podmínek by dal prostor ke vzniku riskantních a hazardních situací. Jiným řešením by také mohla být restrukturalizace celého rámce krizového managementu eurozóny, avšak taková rozsáhlá změna je v dohledné budoucnosti nereálná.
Proč rozpočet EU potřebuje reformu
Why the EU budget needs Reform
Phillipe Legrain; The Lisbon Council
Společná zemědělská politika (SZP) je už od svého vzniku v roce 1958 jednou z nejdiskutovanějších a nejkontroverznějších agend Evropské unie (EU). Studie se zabývá samotnou podstatou SZP a jejími reálnými důsledky na občany členských států EU. Autor si všímá, že místo, aby SZP sloužila k prospěchu všech občanů, minimálně drobných farmářů, kterým by usnadňovala přístup na trh, slouží naopak z větší části velkým bohatým firmám. Jenom v roce 2009 se počet euromilionářů („baronů“) závislých na dotacích zvýšil o 20 % na 1212.
Ačkoliv podíl zemědělství v EU tvoří pouhých 1,6 % ekonomiky a zaměstnává 4,7 % populace EU, pohlcuje SZP více než 40 % rozpočtu EU. Evropané, kteří nedisponují žádnými pozemky, se kterými by mohli nakládat, platí skrz vyšší daně a ceny potravin dvakrát více, než by bylo nutné. Jen za minulý rok napumpovali občané EU do nekonkurenceschopné SZP 114 miliard eur. Tyto peníze pak chybí v rozpočtech zdravotnictví, školství a v dalších rezortech. I přes prokazatelně negativní tendence, které SZP má, v roce 2008 v anketě pro Eurobarometr přes 70 % dotázaných uvedlo, že by uvítalo navýšení či zachování výdajů SZP. Takto velká podpora ze strany občanů EU je daná především jejich neznalostí, jen 13 % dotázaných mělo totiž jasnou představu, co SZP ve skutečnosti představuje.
Změna je možná – přes liberalizaci trhu. Měli bychom zbourat všechny bariéry, které poškozují především obyčejné lidi. Podle vysoce odborné studie (Scenar 2020-II), předložené Evropské komisi, by liberalismus a redukce domácí podpory posílily SZP a zvýšily by konkurenceschopnost EU. Dopad na zemědělce by byl podle studie takový, že by obilná produkce mírně vzrostla, živočišná by mírně klesla, a tomu by se přizpůsobily i příjmy. V reálném důsledku by si zemědělci nepohoršili, neboť vlivem liberalizace cen by ceny pozemků klesly o 30 %. Občanům EU by reforma SZP přinesla výraznou finanční úlevu a zvýšila by jejich konkurenceschopnost.
Vstříc „EuroNestu 2.0“: Jak by se měl příští Evropský parlament poučit od svého předchůdce?
Towards ‘EuroNest 2.0’: What should the next European Parliament learn from its predecessor?
Hrant Kostanyan a Bruno Vandecasteele; Centre for European Policy Studies
Jedním z nástrojů spolupráce mezi Evropskou unií (EU) a státy, které se účastní projektu Východního partnerství (VP) – mezi něž patří Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán – je multilaterální meziparlamentní spolupráce v rámci Parlamentního shromáždění EuroNest (PS EuroNest). Toto Parlamentní shromáždění funguje od roku 2011 a klade si za cíl urychlení politické a ekonomické integrace mezi Evropskou unií a zeměmi Východního partnerství.
Přestože se PS EuroNest od svého založení již několikrát sešlo a přijalo i řadu usnesení, nedaří se mu tyto své cíle efektivně prosazovat. Autoři uvádějí tři hlavní důvody, proč tomu tak je a nabízejí několik opatření, jak fungování PS EuroNest zlepšit:
i) Uplatňování pravidel, na jejichž základě se parlamentní delegace jednotlivých zemí mohou, nebo nemohou zúčastnit Parlamentního shromáždění, se zdá být nekonzistentní a měřené dvojím metrem. Například oficiální běloruské delegaci byla účast na PS EuroNest odmítnuta pro neplnění politických kritérií. Pokud by ale (ne)existence demokratického zřízení byla jediným měřítkem pro zamítnutí účasti, ani dalším zemím (jako je například Ázerbájdžán) by nemělo být umožněno na setkáních participovat. Evropský parlament proto musí stanovit konkrétnější a transparentnější podmínky účasti delegací národních parlamentů, jinak bude jejich současná nekoherence nadále podkopávat legitimitu celého procesu.
ii) Parlamentní setkání jsou příliš krátká a nepravidelná. Autoři proto navrhují ustavení častějších a trvalejších kontaktů, které by zvyšovaly pravděpodobnost rozvoje konstruktivního dialogu.
iii) Zástupci zemí Východního partnerství se na PS EuroNest příliš zaobírají domácí nebo bilaterální agendou a nalezení společných východisek věnují jen málo úsilí. Pravidelná meziparlamentní setkání by se proto měla odehrávat v době konání summitů Východního partnerství a jiných důležitých multilaterálních jednání v rámci VP. Lepší načasování zasedání PS EuroNest by zajistilo větší návaznost na aktuální multilaterální agendu.
Je imigrace důvod, proč Velká Británie opustí EU?
Is immigration a reason for Great Britain to leave the EU?
John Springford; Centre for European Reform
Debata o imigraci vyvolává již delší dobu ve Velké Británii vášnivou reakci. Stejně tak jako v jiných „starousedlických“ zemích Evropské unie (EU), mnoho Britů se mylně domnívá, že pracovníci ze zemí EU, a zvláště pak ze států bývalého východního bloku, zabírají pracovní pozice rodilým Britům.
Poslední výzkumy však hovoří jinak – imigrace má velmi kladný vliv na národní ekonomiku a přistěhovalci ze zemí tzv. A8 (bývalé komunistické země, které vstoupily do EU v roce 2004: ČR, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko) ohrožují zaměstnanost Britů jen minimálně. To samé se dá říct i o přistěhovalcích ze západní Evropy – v jejich případě je vliv často vysoce vzdělaných pracovníků více než pozitivní a má na svědomí vyšší produktivitu britské pracovní síly. Podle dostupných důkazů se dá navíc očekávat, že poptávka po pracovní síle ze zemí A8 poroste v budoucnu podstatně více.
Na druhou stranu je imigrace z EU příčinou výrazně rostoucích nákladů na bydlení po celé Británii. Tento problém je do budoucna možné vyřešit, pokud britská vláda dokáže včasně zajistit dostatečnou výstavbu nových domů. Stejně tak jako roste poptávka po bydlení, roste i poptávka po místech ve školách pro děti přistěhovalců, což většina Britů považuje za druhý největší problém hned po čerpání sociálních dávek.
Nicméně volný pohyb pracovních sil není pro Británii důvodem opustit EU, ba naopak: je to důvod proč v Unii zůstat. Pokud by vláda přijala opatření ztěžující čerpání sociálních dávek, mnoho Britů by to k podpoře volného pohybu pracovních sil nepřinutilo. Stejně tak by neodradila ani obyvatele jiných evropských zemí od příchodu do Velké Británie, a to z důvodu toho, že drtivá většina přichází do Británie kvůli práci a ne kvůli čerpání dávek. Pakliže by Británie EU opustila, ohrozilo by to nejen celkovou ekonomiku země, ale také pobytová práva více jak jednoho milionu Britů, žijících na kontinentu a v Irsku.
