Evropská unie si za tři miliardy eur od Turecka koupila významné omezení převaděčství a počtu migrantů. Režim prezidenta Erdoğana se ale významně odklonil od toho, jak si představujeme kandidátskou zemi – měli bychom se začít zabývat tím, jestli lze Turecko nadále považovat za spojence.
V rámci snahy řešit vlnu migrace do Evropy se Evropská unie (EU) v listopadu 2015 dohodla s Tureckem na tom, že Ankara významně omezí převaděčství a počet migrantů směřujících do Unie výměnou za (prozatím) tři miliardy eur na zlepšení situace uprchlíků v zemi. Dále byla Turecku přislíbena dřívější vízová liberalizace a také pokrok v přístupových jednáních, avšak pod podmínkou, že Ankara bude svůj úkol úspěšně plnit. Otázkou snad ani není objem financí, které bude Turecko dlouhodobě požadovat za svoji úlohu v rodícím se plánu EU. Koneckonců miliony migrantů a uprchlíků hostí za vysoké vlastní náklady už pár let. Měli bychom se však začít vážně zabývat tím, jestli lze Turecko prezidenta Erdoğana nadále považovat za spojence s obdobnými hodnotami a prioritami. Zda se jeho režim již významně neodklonil od toho, jak si představujeme kandidátskou zemi na členství v EU; a konečně nakolik je handl o „nákupu“ externího řešení migrační krize reálný a pro EU morálně ospravedlnitelný.
Erdoğanova hojně diskutovaná pohrůžka, že může jednoduše nechat uprchlíky a migranty ze země volně vycestovat, je projevem jeho siláckého stylu vyjednávání, kterým byl a je schopný nejen zastrašovat oponenty, ale také imponovat mnoha Turkům. Také takto živí a zároveň politicky kapitalizuje na rostoucím nacionalistickém sentimentu v zemi, který v předčasných volbách v listopadu minulého roku pravděpodobně dopomohl jeho straně AKP obnovit jasnou většinu v parlamentu. Ta byla oslabena v červnových řádných volbách, do velké míry i úspěchem převážně prokurdské strany HDP, jež překonala 10% volební práh a nárokovala si parlamentní křesla, která by jinak propadla především ve prospěch AKP. Předčasné volby tak zdánlivě ukončily období nestability, kdy neúspěšná jednání o sestavení vládní koalice doprovázelo prohloubení polarizace společnosti a ideologicky a národnostně motivované násilí.
Politická situace v Turecku se začala vyostřovat po třetím volebním vítězství AKP v roce 2011. Erdoğan a jeho strana získali na sebevědomí i odhodlanosti protlačit zásadní politická rozhodnutí a společenské změny. I vně tradičních opozičních skupin začaly růst obavy z toho, že koncentrace moci kolem Erdoğana zvýší tlak na opozici a nepohodlné, a také pravděpodobnost realizace jeho rostoucích mocenských a národotvorných ambicí. Rozsah, síla a vzdor protivládních demonstrací v létě 2013 daly kritikům vlády naději, že ještě lze dění v zemi demokraticky zvrátit. Ta se ale rychle rozplynula. Reakce Erdoğanova režimu byla svižná a nelítostná. Po násilném zásahu policie vůči demonstrantům a jejich sympatizantům začalo období odplaty za neloajálnost a nespokojenost, které víceméně trvá dodnes. Následný růst policejního státu nabral na obrátkách přibližně o půl roku později po rozsáhlé protikorupční akci (části) policie a justice a zveřejnění nahrávek vypovídajících o korupci části vedení země. Následovaly další rozsáhlé kádrové čistky a harmonizace politického smýšlení napříč celým státním aparátem. Nelze také nezmínit podezření z manipulace a „pozoruhodné události“ před a v průběhu trojích voleb, které se od té doby konaly, ani řadu incidentů a nešťastných událostí, na něž turecká vláda dnes již standardně reaguje vyhlášením informačního embarga.
Opatření, jejichž cílem je předejít novým protivládním demonstracím, neloajálním lidem ve vedoucích pozicích a vlastně jakékoli podloženější kritice vedení země, již nelze jednoduše shrnout. Nutné je zmínit, že mají také chránit Erdoğanův pseudo-osmanský projekt budování „nového Turecka“, ve kterém se jeho rukou vlády symbolicky chopí konzervativnější a evropeizaci mnohem méně nakloněná většina společnosti – nový, post-kemalistický turecký národ. Dlouhodobá a zostřující se perzekuce protivládních aktivistů, části opozice i kritických osob a médií (jen před několika dny vláda převzala kontrolu nad největším deníkem Zaman) poukazující na instrumentální flexibilitu vážného termínu „terorismus“ má na tureckou společnost velmi neblahý vliv. Zahltila ji záměrně dmýchaná komplexní polarizace a atmosféra nesvobody, nedůvěry, sebecenzury, strachu a paranoie. Vzhledem k dnešní faktické absenci nezávislých domácích zdrojů informací, vysokému počtu uvězněných a stíhaných novinářů, cenzuře internetu a častému blokování přístupu k sociálním médiím nelze předpokládat plnou funkčnost demokratických cest, jak „potrestat“ vládní stranu za její činnost. Spolehlivost Turecka jako hlavního partnera při řešení migrační krize je tak spíše v rukou prezidenta a (jeho) vlády.
Zdá se, že z pohledu Západu je stabilita Turecka jako jediného a strategicky významného spojence v krizemi zmítaném regionu důležitější než probíhající dekonstrukce západního stylu vlády a demokracie v zemi. Erdoğan má také v ruce žolíka, díky kterému může od Unie vymáhat ústupky. Rozhodující tedy asi bude výhodnost spolupráce, kterou země EU Turecku nabídnou. Zároveň se však může Erdoğan díky svým mocenským a velmocenským ambicím stát nepředvídatelným.
V širší perspektivě má dilema spolupráce s Erdoğanovým Tureckem ještě trpčí dimenzi. Objevila se závažná nařčení na adresu turecké vlády ve spojitosti s eskalací její konfrontace s domácím kurdským obyvatelstvem i probíhajícími „bezpečnostními operacemi“ na jihovýchodě země a také spekulace o skutečné (ne)činnosti a cílech Turecka v mnohostranné syrské válce. I když je pro možnou nepodloženost pomineme, je ospravedlnitelné, aby EU dělala ústupky Turecku, které už není problematickou demokracií, ale spíše nastupujícím autoritářským systémem? Že má sebevědomý Erdoğan v citlivé otázce migrace navrch, naznačil prospěšný odklad zveřejnění kritické zprávy o pokroku Evropské komise na dobu po listopadových předčasných volbách, v nichž se AKP znovu plně chopila moci. Nelze tedy vyloučit, že v rámci pobídek k ochotě Turecka účastnit se pro EU nejméně nákladného řešení migrační krize by Unie mohla – ve srovnání s dalšími uchazeči o členství a spolupráci – jednat méně přísně. Došlo by tak na selektivní uplatňování a vymáhaní hodnot, na nichž je postavena. Zpochybnění zahraničněpolitické identity a morální věrohodnosti EU může mít vážné následky uvnitř a především vně Unie. Mohlo by dojít k podkopání atraktivity a podmíněnosti asociačních i přístupových procesů a také váhy a soft power EU ve světě. V nejhorším případě by mohla možná nepřímo, ale vědomě napomoci formalizaci a prohlubování autoritářské vlády v Turecku a paradoxně také postupnému umlčení či odchodu zastánců evropských hodnot.
Pavel Senderák působí v Analytickém týmu think-tanku Evropské hodnoty.
