Demokratický deficit v EU v časech ekonomické krize

October 8, 2014

Press Releases

Problematika demokratického deficitu EU není nový fenomén, který by se objevil teprve v souvislosti se vznikem ekonomické krize.

Jak ekonomická krize změnila naše vnímání problematiky demokratického deficitu EU?

Došlo k zhoršení předchozí demokratické legitimity, nebo naopak ekonomická krize přispěla k přehodnocení demokratického deficitu?

Finanční krize se stala šest let po svém vzniku v roce 2008 nejčastějším předmětem zkoumání v Evropské unii. Tyto studie se zpravidla zabývají původem krize, její analýzou, popřípadě predikují pravděpodobné účinky protikrizových opatření. Jen zřídka má podobný výzkum ambici zasadit krizi do širšího, než pouze ekonomického rámce, jenž by se snažil reflektovat hlubší změny v Evropské unii způsobené finanční krizí. Výjimkou může být sympozium „Conventional Wisdoms Under Challenge – Reviewing the EU’s Democratic Deficit in Times of Crisis“ organizované anglicky psaným akademickým časopisem Journal of Common Market Studies. Jak název sympozia naznačuje, cílem šesti článků bylo analyzovat důsledky ekonomické krize na fenoménu demokratického deficitu EU, především hledá odpovědi na následující otázky: Jak ekonomická krize změnila naše vnímání problematiky demokratického deficitu EU? Došlo k zhoršení předchozí demokratické legitimity, nebo naopak ekonomická krize přispěla k přehodnocení demokratického deficitu? Cílem tohoto příspěvku je přiblížit širší veřejnosti debatu, která proběhla v rámci sympozia a zabývala se demokratickým deficitem během a po finanční krizi v EU.

Problematika demokratického deficitu EU není nový fenomén, který by se objevil teprve v souvislosti se vznikem ekonomické krize. Naopak otázka demokratické legitimity Unie je jedním z nejvíce diskutovaných aspektů evropské integrace nejen v akademické obci. Tradiční výtky kritiků směřují především na nedostatečnou demokratickou legitimitu evropských institucí a přílišnou vzdálenost rozhodování EU od občanů členských států. Posílení evropských a vnitrostátních parlamentů bylo považováno za lék na demokratický deficit v EU a Lisabonská smlouva dostala přízvisko „Smlouva parlamentů“. De jure skutečně došlo k posílení národních parlamentů, nicméně řešení krize naznačuje, že de facto parlamenty členských států byly odstavovány na vedlejší kolej na úkor evropských a mezivládních politických rozhodnutí.

Od regulatorního státu k zakotvenému demokratickému deficitu

Ještě před méně než dvaceti lety bylo možné tvrdit, že nic jako problém demokratické legitimity neexistuje. Evropská integrace po více než padesát let byla prezentována jako hra s kladným součtem, která ekonomickými přínosy kompenzuje omezení nadnárodní demokracie. Víra v pozitivní vliv evropské integrace na členské státy se vytratila během první krize v eurozóně.

Začátkem ekonomické krize se stále jasněji projevovalo, že evropská integrace s sebou nese vážné normativní náklady, neboť navrhovaná ad hoc řešení mají tendenci demokratický deficit Unie zhoršovat. Nejnovější reakce na krize měnové unie uvedla do pohybu celou řadu procesů, které radikálně transformují EU. Snaha poskytnout trvalou nápravu krize v eurozóně vedla k zásahům do oblastí, jež výlučně patří jednotlivým členským státům. Nejviditelnějším zásahem se stal fiskální pakt ovlivňující národní rozpočtové a hospodářské politiky, který má členské státy donutit k nápravě nadměrné makroekonomické nerovnováhy, posílit dohled a koordinaci hospodářských politik.

Fiskální pakt má pomoci členským státům k vyrovnanému rozpočtu ve snaze zabránit nadměrnému schodku veřejných financí, zamezit tak zvyšování inflace v eurozóně a hlavně ochránit stabilitu eura. Cílem je tedy vytvořit takové mechanismy v rámci Unie, které omezí současnou ekonomickou krizi a umožní podobnou krizi odvrátit i v budoucnu. Tyto nástroje však naráží na demokratickou legitimitu. Nejen občané členských států Unie jsou vyloučeni z debaty o budoucnosti eurozóny, ale také většina národních vlád je nucena přijímat řešení navrhovaná nejsilnějšími státy.

Evropská měnová unie (EMU) je navržena, aby harmonicky zapadala do institucionálního rámce EU, neboť kromě Evropské centrální banky nebylo nutné vytvářet novou instituci nezbytnou pro její chod. Krize však ukázala, že EMU se stává dominantní autonomní politikou, která se stále více odděluje od jiných unijních politik. Hrozí, že členové eurozóny si vytvářejí vlastní pravidla nad společný rámec poskytnutý evropskými smlouvami. Kromě rozlišování na členské státy platící nebo neplatící společnou měnou dochází také k diferenciaci zemí v rámci eurozóny na věřitele a dlužníky. Upřednostnit záchranu eura znamená, že zájmy EMU převažují nad zájmy jiných aspektů integrace.

Každý člen eurozóny musí mimo jiné předkládat Komisi na posouzení střednědobé rozpočtové cíle, musí přijmout předpisy, které zajistí vyrovnaný nebo přebytkový veřejný rozpočet. Nadměrný schodek musí pak být schválen Radou a Komisí spolu s přípravou strukturálních reforem k zajištění trvalé nápravy schodku. Během těchto procesů se stává stát předmětem šetření ze strany evropských institucí. Dochází k situaci, kdy se Komise, nikoliv národní parlament, stává první institucí zkoumající rozpočet země ve finančních obtížích. Rozpočtové zákony musí být v rámci eurozóny synchronizované, proto mají národní parlamenty pouze jeden měsíc na přijetí rozpočtových opatření reflektující stanoviska Komise. Ve snaze zachránit měnovou unii tak dochází při procesu řešení krize eurozóny k obětování demokratické legitimity.

Chybějící evropský lid? Identity a veřejný prostor během eurokrize

Často se setkáváme s názorem, že EU postrádá evropský demos, tedy společenství mezi Evropany, vyznačující se zpravidla principem sounáležitosti a loajalitou mezi politickými skupinami. Probíhající krize eurozóny do jisté míry testuje princip sounáležitosti, neboť jsou členské státy poprvé v historii EU nuceny vynaložit určité náklady na podporu ostatních států, což vyžaduje jistou míru solidarity. Dostupná data nicméně demonstrují, že jsou obyvatelé připraveni zaplatit za jejich evropskou identitu a také, že identifikace s EU během krize vzrostla.

Svědčí o tom například výsledky průzkumu veřejného mínění z roku 2013, jež ukazují, že 59% respondentů projevilo alespoň částečné ztotožnění se s EU, což potvrzuje vytvoření tzv. dvojí identity – národní a evropské. Zatímco výsledky průzkumu z roku 2010 ukazovaly pokles respondentů s dvojí identitou, a tedy nárůst občanů preferující národní identitu, výsledky z roku 2013 přinesly posun a procentuální návrat respondentů identifikujících se alespoň částečně s Unií do předkrizové úrovně. Výsledky dále ukazují, že s ohledem na úroveň identifikace neexistují rozdíly mezi „věřitelskými“ a „dlužnickými“ státy. Dle Kuhna a Stoeckla platí, že čím více lidí se ztotožňuje s EU, tím více jsou připraveni podpořit ekonomické vládnutí s redistribučními důsledky. Většina obyvatel eurozóny proto podporuje finanční pomoc jiným členským státům v případě finančních či hospodářských problémů. Občané EU jsou také ochotni poskytnout si navzájem rovná politická a sociální práva.

Výše uvedená data popírají tedy tezi o tom, že evropský demos neexistuje a naopak potvrzují, že došlo k větší europeizaci členských států. Empirické studie prováděné za posledních patnáct let dále ukazují, že jsme svědky stále narůstající evropeizace veřejné sféry. Tato europeizace identit a veřejné sféry dále vedla k politizaci debaty ohledně EU, která obecně posiluje evropskou demokracii a formující se demos.

Problematika EU se od poloviny devadesátých let stává ve větší míře součástí veřejné sféry a médií. Dochází také k europeizaci politických požadavků a nároků, evropští aktéři hrají větší roli v národních debatách. Politizace EU se dle Grandeho a Kriesiho v posledních letech zintenzivnila, nejvíce probíhá ve státech eurozóny v kontinentální části Evropy. Ohledně budoucí politizace existují dva názory. Zaprvé, že povede k mrtvému bodu, zejména kvůli požadavkům na dosažení konsenzu v evropské politice, nebo že politizace krize eurozóny vede k nacionalistickým tendencím a k posílení euroskepticismu uvnitř Unie.

Od spícího obra k levo-pravé politizaci? Národní stranická soutěž o EU a eurokrizi

V posledních dekádách hrála evropská témata podružnou roli v rozhodování evropských občanů při volbách do národních parlamentů a ve stranické politice jednotlivých členských států. EU byla dlouhou dobu popisována jako „spící obr“. Občané měli odlišné pohledy na evropskou integraci, které měly pouze nepatrný vliv na jejich rozhodování v národních volbách. Stejně tak i národní strany projevovaly jen minimální zájem o evropská témata v národní diskuzi a předvolební soutěži. Tento nedostatek politizace vyústil v „policies without politics‘.

V poslední době je však možné pozorovat vzestup politizace v rámci evropských otázek. Od přijetí Maastrichtské smlouvy je evropská integrace konfrontována významnou částí evropských voličů. Kritické hlasy zaznívají od euroskeptických, často pravicových populistických stran, které napadají obvykle velmi pozitivní postoj mainstreamových, neboli tradičních proevropských stran ideologického středu.

U politických stran členských států osmadvacítky existují dvě konfliktní linie v pohledu na evropskou integraci. První z nich je konflikt mezi středolevými a středopravými mainstreamovými stranami, které se liší v pohledu na evropskou integraci, resp. v představě, jakou EU chtějí (svobodný vs. regulovaný vnitřní trh). Druhou úrovní konfliktu je pro- a anti-evropský postoj k evropské integraci. Podle Hoogheho a Markse (2008) dnešní konflikt v pohledu na evropskou integraci probíhá podle linie GAL-TAN, kdy zelené/alternativní/liberální strany argumentují pro a tradiční/autoritářské/nacionalistické strany argumentují proti hlubší integraci.

Finanční podpora EU pro Řecko zvýšila významnost veřejné a mezistranické debaty o EU. Krize eurozóny tak zvýšila úroveň politizace. Do jaké míry však ovlivnila její strukturu? Do jaké míry krize přispěla k levo-pravému konfliktu mezi hlavními stranami a jejich rozdílnému názoru na unijní politiku? Článek zkoumá debaty mezi stranami o krizi eurozóny v Německu (země s poměrně příznivými podmínkami pro levo-pravou debatu) a v Rakousku (nepříznivé podmínky).

Podle Hixe mohou mainstreamové strany překonat svou nechuť k veřejné diskuzi o odlišných názorech na EU pouze za předpokladu, že čelí hluboké krizi. Před finanční krizí se strany zdráhaly veřejně diskutovat o různých politických názorech na evropské záležitosti.

Unijní rozhodnutí spojená s finanční a dluhovou krizí (např. finanční podpora Řecka, opatření evropského stabilizačního mechanismu nebo fiskálního kompaktu) vzbudila veřejnou debatu a mediální pozornost, která vyústila v protest veřejnosti v mnoha členských státech. Opatření přijatá v rámci řešení této krize měla významný vliv na výsledky různých národních voleb, často s výsledkem nárůstu popularity euroskeptických stran.

Mainstreamové strany, na rozdíl od menších stran na ideologickém okraji, jsou známy tím, že mají více pozitivní pohled na EU než jejich voliči. Propast může být větší, když dojde na krizi a protest s tím spojený. Tyto pravicové a levicové strany mají zpravidla odlišné názory na to, jaké otázky mají být řešeny na úrovni EU a jaké ne, tedy mají odlišný názor na to, jak by krize měla být řešena (úsporná opatření vs. deficitní výdaje). Tyto strany se však spíše zaměřují na konkrétní legislativní návrhy než na obecná unijní témata, u nichž reflektují často středový kompromis, který integruje zájmy a obavy středopravicových a středolevicových stran. Výsledkem toho je jen minimální stimul ke konfliktu na pravolevé úrovni. Tyto rozdíly jsou stírány z důvodu výhodnosti společného postoje vymezujícího se proti euroskeptickým stranám, které zpravidla odmítají všechna opatření vycházející z úrovně EU.

Rozdíly v postoji k evropské integraci mezi mainstreamovými stranami a jejich potenciálními voliči jsou větší v Rakousku než v Německu. Zatímco pozice stran v postoji k EU velkých mainstremových stran obou zemí (SPÖ, ÖVP v Rakousku, CDU/CSU a SPD v Německu) jsou téměř identické, veřejný postoj k EU je mnohem více pozitivní v Německu. Podíl parlamentních křesel obsazený euroskeptickými stranami je mnohem vyšší v Rakousku. Zatímco v rakouské Národní radě (2008-2013) kolem 30 % křesel držely strany, které se klasifikovaly samy jako euroskeptické (FPÖ a BZÖ), v německém Bundestagu žádné euroskeptické strany nejsou. Předpoklady k veřejné debatě mezi mainstreamovými stranami jsou lepší v Německu než v Rakousku. Pravolevá politika hraje větší roli v Německu než v Rakousku.

Legislativní návrhy přicházející z EU v reakci na finanční krizi byly sociálními demokraty, křesťanskými demokraty, zelenými a německou liberální stranou vnímány jako jediný způsob, jak zachránit evropský projekt. Opozice tato opatření vnímala jako ideologicky druhotná (die Linke – Německo, FPÖ a BZÖ – Rakousko).

Levo-pravý konflikt byl přítomen v obou parlamentech. Středopravá CDU/CSU, FDP a ÖVP argumentovaly ve prospěch finanční stability a konsolidace rozpočtu, středolevé SPD, SPÖ, Zelení a die Linke společně vyzvaly k přísnější regulaci finančního sektoru, k větší míře účasti soukromých dlužníků a dalšímu prorůstovému krizovému managementu. V Rakousku byla jednání jasně podřízena pro- a anti- evropskému konfliktu rozdělujícímu SPÖ, ÖVP a Zelené, které bránily fiskální integraci a měnovou unii na jedné straně a FPÖ a BZÖ volající přinejmenším po částečném rozkladu nebo rozdělení eurozóny na straně druhé. Tento konflikt pro- a anti- EU zcela chybí ve Spolkovém sněmu. Zde se die Linke rozhodla nebránit euro nebo fiskální integraci sama o sobě, ale vyzývala k reformě a ještě větší integraci.

Volební debaty mezi kandidáty CDU/CSU a SPD v Německu: Rozdílné názory na řešení krize. Oba se shodli, že více peněz pro Řecko může být v budoucnu nutné, problematické bylo, jak mají být tyto peníze použity. Zda má EU pokračovat v přísné konsolidaci a úsporných opatřeních řeckého rozpočtu, nebo zda by tyto politiky měly být doplněny o více prorůstová opatření.

Volební debaty mezi SPÖ a ÖVP: Kandidáti společně bránili opatření přijatá EU, na kterých se absolutně shodli. Jejich argumentace zůstala na velmi obecné úrovni a vzájemně se nenapadali.

Krize eurozóny byla viditelná v obou zemích. Mezi mainstreamovými stranami zaznívaly odlišné názory, jak by měla být řešena. Tyto rozdíly hrají významnou roli v Německu. V Rakousku lze nalézt určité rozdíly mezi těmito stranami, nicméně byly upozaděny konfliktem mezi mainstreamovými a euroskeptickými stranami. Proto hlavní strany v Rakousku přijaly opatření na záchranu eurozóny.

Témata jako finanční krize pravděpodobně vyústí v reálnou levo-pravou politiku pouze v těch několika zemích, kde významnost tématu nepřeváží rámcové podmínky mainstreamových stran, které neprezentují odlišné názory v evropských otázkách v případě, že veřejnost je více kritická k EU než tyto strany, tedy pokud je v parlamentu přítomna euroskeptická strana postrádají mainstreamové strany mezi sebou motivaci prezentovat rozdílný pohled na evropská témata.

Evropské volby jako volby druhého řádu: mění se stereotypy?

Volby do Evropského parlamentu (EP) bývají z několika důvodů označovány za tzv. volby druhého řádu. Nejčastěji akcentovaná odůvodnění jsou zpravidla nízká volební účast, která má v průběhu let klesající charakter, dále existence euroskeptického proudu zpochybňující relevanci EP a kritizující jeho malou propojenost s exekutivou a v neposlední řadě také dominující domácí témata v rámci předvolební kampaně. Častým argumentem také je neexistence tzv. evropského demos, tedy vzdálenost EU a jejích občanů. Otázkou zůstává, zda můžeme nadále evropské volby klasifikovat jako volby druhého řádu, zejména poté, co politické strany letos představily systém tzv. Spitzenkandidaten, který měl ve většině členských států značný dopad na předvolební kampaň, a také na zvolení nového předsedy Evropské komise (EK).

Podíváme-li se na první argument hovořící ve prospěch označení druhořadých voleb, tedy nízkou volební účast, zjistíme, že není nižší než například u voleb do dolní komory Kongresu Spojených států. Snížení volební účasti o 19% během třicetiletého období je navíc nižší než u národních voleb v šestnácti členských státech EU. Postavení EP se navíc během třiceti let radikálně změnilo. Oproti dřívějšímu konzultativnímu orgánu je dnes plně zapojen do rozhodovacích procesů a schvalovacích procedur včetně volby čelních postů v EU.

Pravdou je, že domácí témata dominují nad tématy evropskými, a to jak v kampaních, tak v médiích. České strany si nicméně evropské postoje vytváří díky členství v evropských politických stranách. Navíc, podíváme-li se na letošní květnové volby, evropská témata resonovala daleko více, než v minulosti.

Co se týká teze o neexistujícím evropském demos, je nutné tuto tezi více specifikovat. Pokud ji chápeme tak, že evropské instituce jsou příliš vzdálené občanům ve srovnání s institucemi národními, pak je toto tvrzení pravdivé. Pokud nicméně chtějí mít státy vliv na témata na evropské úrovni, je nutné zřídit stejné demokratické postupy tak, jako je tomu na národní úrovni, díky čemuž dochází k zapojení veřejnosti, politických stran, zájmových skupin a nevládních organizací a tedy k jejich přibližování se EU.

Změnou bylo pro evropské volby přijetí Lisabonské smlouvy, která upravuje proceduru výběru předsedy EK. Ten je jmenován Evropskou radou, která musí při výběru ctít výsledky voleb do EP a vést s ním následné konzultace ohledně budoucího předsedy. Dle některých se tato nominace podobá vnitrostátní nominaci premiéra, kterého po volbách navrhuje prezident. Evropské strany se proto letos rozhodly v rámci své kampaně představit v případě vítězství svého kandidáta na předsedu EK. Tito kandidáti navíc nebyli vybíráni skupinami europoslanců, ale nadnárodními politickými stranami. Například nově zvolený předseda Komise Jean Claude Juncker byl zvolen na dublinskému kongresu za přítomnosti hlav evropských vlád.

Přestože mnoho voličů považuje evropské volby nadále za volby druhého řádu, jejich důležitost roste. Příkladem může být například systém Spitzenkandidaten a jeho vliv na nového předsedu EK. Je nicméně těžké hodnotit dopady tohoto nového systému tak krátce po jeho zavedení. Dá se očekávat, že nebude mít napoprvé odezvu od široké veřejnosti ve většině členských zemí, jeho vliv však může být viditelný v budoucnu.

Národní parlamenty během eurokrize: Jsou poraženci integrace stále schopni odplácet palbu?

Proces evropské integrace může být od svého počátku vnímán jako hrozba pro národní parlamenty, které pomalu ztrácely svou legislativní úlohu ve prospěch nadnárodní evropské úrovně. Přijetím Lisabonské smlouvy se tento proces obrátil, národní parlamenty mají explicitní roli v legislativním procesu EU jako ochránci zásady subsidiarity. Krize eurozóny zpochybnila kontrolní systémy národních parlamentů. Nástroje na řešení ekonomické krize byly zřízeny v rámci krizového řešení na bázi mezivládních smluv mimo právní rámec EU, čímž byla oslabena participační práva parlamentů. Dokázaly se národní parlamenty zapojit do krizového řízení EU? Lišila se jejich kontrolní činnost v souvislosti s krizí od jiných záležitostí spojených s Unií?

Z kvantitativního souboru dat o formální parlamentní činnosti v členských státech Unie v letech 2010 až 2012 vyplývá, že ekonomická krize významně ovlivnila činnost národních parlamentů. Vzhledem k tomu, že datový soubor neumožňuje srovnat parlamentní činnosti před rokem 2010, není zcela jasné, zda byly národní parlamenty více aktivní v řešení krize ve srovnání s jinými otázkami týkajícími se EU, neboť v této době se krize stala dominantním evropským tématem. Nicméně podle některých studií, krize opravdu vedla k větší politizaci otázek EU v národních parlamentech. Ze zkoumání činností parlamentů je také patrné, že existuje velký rozdíl mezi nejaktivnějšími a nejslabšími parlamenty v rámci sedmadvacítky, nejméně aktivní pak byly s výjimkou parlamentu ČR státy, které zatím nepřijaly euro.

Krizové řízení do určité míry znevýhodňuje kontrolní funkce národních parlamentů (řízení v časové tísni, dominance exekutivy, mimosmluvní dohody, apod.). Členské státy však dokázaly zareagovat, neboť protikrizová opatření si vyžádala značný počet směrnic a nařízení z EU, kterými se národní parlamenty zabývaly v rámci svých obvyklých kontrolních postupů. Řada parlamentů si navíc vyvinula zvláštní institucionální postupy (například zřízení specializovaných stálých výborů), které usnadňovaly kontrolu protikrizových opatření. Některé z nejdůležitějších mechanismů v boji proti krizi mají dopad na základní parlamentní pravomoci členských států. To lze ilustrovat fiskálním paktem, který má pomoci konsolidovat rozpočty, čímž však zasahuje do jedné z nejdůležitějších výsad parlamentů – rozpočtové suverenity. I přes tyto zásahy do parlamentních pravomocí členské státy jen zřídka vyjádřily obavy ohledně otázky subsidiarity.

Integrace bez zastoupení? Evropský parlament a reforma ekonomického vládnutí v EU

Lisabonská smlouva je považována za vítězství Evropského parlamentu. Hospodářská a finanční krize přinesla reformu režimu ekonomického vládnutí EU, kterého se ujímají zmocněné vlády a nadnárodní instituce – Komise a Evropská centrální banka na úkor Evropského parlamentu a parlamentů národních. Článek lavíruje mezi hledáním legitimity a argumenty meziinstitucionálního vyjednávání, které byly v minulosti užity pro rozšíření pravomocí EP. V případě Jednotného kontrolního mechanismu byl EP v navýšení institucionální pravomocí úspěšný, v případě Troiky a Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) čelil nepřekonatelným překážkám.

Lisabonská smlouva je sice považovaná za vítězství EP, kterému byly rozšířeny pravomoci, ale také přiblížila národní parlamenty blíže k rozhodovacímu procesu EU. V důsledku krize eura, která přinesla řadu opatření zaměřených na reformu fiskální a ekonomické architektury vládnutí, byla však EU kritizována, že tyto pravomoci národních parlamentů a EP podkopává.

Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii a Smlouva o Evropském stabilizačním mechanismu jsou mezivládní smlouvy podle veřejného mezinárodního práva, nikoli práva EU. ESM zavádí systém permanentní finanční pomoci mezi členskými státy EU, cílem fiskálního kompaktu je pak posílit fiskální disciplínu mezi členy eurozóny. V rámci obou smluv je funkce EP pouze informační a konzultační – fiskální kompakt vyzývá k vytvoření diskusní platformy členů EP a národních parlamentů v otázkách jeho provádění, dialog je i součástí tzv. six-pack, který umožňuje EP vyzvat Radu a Komisi k podávání zpráv. EP je tak udělena pouze malá role v makroekonomickém dohledu.

Mezivládně ustanovená rada ESM disponuje taktéž širokou posuzovací pravomocí při výkonu svého mandátu, neexistují však žádné formální požadavky na podávání zpráv EP. EP tak může vykonávat demokratickou kontrolou pouze nepřímo prostřednictvím demokratické kontroly Komise, která je povinna ve vztahu k ostatním institucím poskytovat na vyžádání informace. Makroekonomická koordinace ekonomik eurozóny je tak v rukou vlád (a jejich národních parlamentů), přičemž Komise má kontrolní roli. Tím se podtrhuje kritika těch, kteří spatřují v prohlubování evropské integrace cestu k exekutivnímu federalismu, který oslabuje princip zastupitelské demokracie.

Členské státy a instituce EU sdílejí závazek ctít a prosazovat liberální demokratické normy (lidská práva, právní stát, zastupitelská demokracie aj.). Chování těchto subjektů EU je omezeno legitimitou založenou na dodržování těchto liberálních demokratických norem. Role EP v rozhodovacím procesu se pravděpodobně projeví v případě, že další integrace ovlivní institucionální strukturu EU takovým způsobem, že ohrozí konstitutivní liberální demokratické hodnoty Unie. V případě, že je rozšířeno většinové hlasování nebo exekutivní moc, dochází k narušení legitimity, neboť řetězec odpovědnosti spojující exekutivu, národní parlamenty a voliče je narušen a je tak oslaben princip zastupitelské demokracie (odtud žádná integrace bez zastoupení).

V průběhu evropské integrace byl EP schopen mnohokrát efektivně využívat mezery ve smlouvách a vytvářet vlastní interpretace pravidel. Legislativní rozdělení moci mezi Komisí, Radou a EP bylo upraveno ve prospěch EP zejména v důsledku asymetricky distribuované vyjednávací síly v legislativním procesu. Zatímco EP má chuť své institucionální pravomoci rozšiřovat, členské státy se zajímají o dodržování institucionálního status quo: Časový horizont k prosazování svých cílů má EP pětiletý, oproti délce předsednictví v Radě a členů Rady, což umožňuje EP ohrožovat členské státy obstrukcemi politických návrhů členských států. EP může bránit přijímání právních předpisů, přijetí rozpočtu atd.

Hospodářská a finanční krize zásadně změnila dlouholetou logiku a praxi parlamentarizace EU. EP vždy dokázal uplatňovat svou institucionální zainteresovanost tím, že vytvářel normativní tlak a využil institucionální vyjednávací prostředky k posílení svých vlastních pravomocí, nejvíce je to však patrné právě po vypuknutí krize. V situacích, kdy EP disponuje rozhodovací pravomocí, jako v případě Jednotného kontrolního mechanismu (SSM), je schopen vydobýt si institucionální ústupky ze strany členských států a prosazovat své pravomoci snadněji než v kontextu, kdy pravomoci vycházející ze Smlouvy chybí. EP vyvíjí normativní tlak, který je nejúčinnější tehdy, když odpůrci více nadnárodního parlamentarismu neumějí věrohodně popřít tvrzení, že integrace oslabuje úroveň legitimity EU. Zavedením Evropského stabilizačního mechanismu započala bitva o uplatňování standardu legitimity: Poslanci EP spatřovali demokratický deficit v příliš vysokých exekutivních pravomocích a nízké demokratické odpovědnosti Troiky – vlády členských států, Komise i Evropská centrální banka směle tvrdily, že řetězec odpovědnosti je neporušený a autoritu nesou vlády, které jsou v konečném důsledku odpovědné národním parlamentům a voličům. EP však zpochybňuje výhradní platnost a formální legislativní rámec odpovědnosti členských států a Troiky argumentací, že procesní legitimita se neobejde bez sociální legitimity. Nestálost sociální legitimity ESM a Troiky se odráží i v kritice veřejnosti a médií. Skutečnost, že EP je nyní informován o opatřeních ESM a že instituce Troiky je stále ve hře, znamená, že pouhá formální obrana unijních standardů legitimity nemusí v budoucnu stačit.

Závěr

Jednotlivé příspěvky sympozia poukazují na odlišné aspekty demokratického deficitu ve světle krize, dohromady však vytváří obraz celkového dopadu současné ekonomické krize na vnímání demokratické legitimity Unie. Sympozium vzhledem k aktuálnosti zkoumané problematiky nabízí pouze předběžné posouzení vlivu ekonomické krize na demokratičnost EU, přesto předložené analýzy zpochybňují některé konvenční moudrosti vztahující se na demokratický deficit Unie.

Členské státy v boji proti ekonomické krizi sáhly k opatřením, která vedou ke zpochybnění demokratické legitimity EU. Krize eurozóny vedla Unii k zásahům do oblastí, které náleží výhradně členským státům a některé z mechanismů v boji proti krizi mají dopad na jejich základní parlamentní pravomoci. Zřízením mezivládních smluv mimo právní rámec EU došlo k oslabení participačního práva parlamentů a oslabení jejich kontrolní funkce. Přestože Lisabonská smlouva posílila roli EP i národních parlamentů, v důsledku reformy fiskální a ekonomické architektury vládnutí, EU tyto svěřené pravomoci oslabuje.

Zároveň však ekonomická krize přispěla k pozitivnímu trendu větší politizace témat spojených s EU. Dokladem větší europeizace členských států je jednak posílení identifikace občanů s EU, ale také skutečnost, že opatření přijatá při řešení krize měla významný vliv na jednotlivé stranické politiky a na rozhodování evropských občanů při volbách do národních parlamentů. Ačkoliv volby do EP považují voliči i nadále za volby druhé řádu, vzhledem k systému Spitzenkandidaten a jeho vlivu na zvolení nového předsedy EK, je zřejmé, že jejich relevance roste.