Má Unie už dost rozšiřování? A je tlak na zaměstnávání mladých načasován? Přinášíme výběr nejlepších studií evropských think-tanků za poslední týden.

Co je špatně s Evropskou komisí?

What is wrong with the European Commission?

Charles Grant; Centre for European Reform

Jedna z klíčových institucí, kterou Evropská komise dozajista je, je v posledních letech sužována mnohými neduhy. Nejenže ztratila popularitu u vlád členských států EU, ale již není zajímavá ani mezi voliči. Před dvaceti lety k ní bylo vzhlíženo jako k instituci, která určuje evropskou agendu a staví se do čela při řešení krizí, ale dnes už se od ní málokdo odvažuje něco podobného očekávat. Ze všech stran sklízí obrovské množství kritiky, tu za nečinnost, jinde za přílišnou iniciativu, důslednou regulaci nebo přehnané pravomoci. Očividně se nemůže zavděčit všem, a s narůstajícím počtem členských států by bylo bláhové počítat se zlepšením.

Část úkolů byla Lisabonskou smlouvou převedena od Komise na nově zřízeného stálého předsedu Evropské rady a funkci Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Během hospodářské krize však Komise posílila své formální pravomoci skrze dohled nad národními ekonomikami, ale její důvěryhodnost a postavení nadále upadaly. S posilováním pravomocí Evropského parlamentu a rozšířením procedury spolurozhodování navíc hrozí politizace původně nezávislé Komise. Parlament, snadný cíl lobbyistů a nevládních organizací v EU, totiž může příští rok po volbách blokovat návrh Evropské rady na předsedu Komise, dokud nebude po jeho.

K prevenci takové politizace, další ztráty vlivu a nezávislosti, a zabránění přílišnému provázání Komise s ostatními institucemi v EU však není potřeba hned smluvní nebo institucionální reformy. Stačila by shoda vládních představitelů členských států o posílení nezávislosti Komise výběrem opravdu silných politických osobností do funkce komisařů a jmenováním skutečně výrazného politika do funkce jejího předsedy. Jasný mandát pro silný tým by pomohl Komisi udržet si nezávislost na Parlamentu. Za zvážení by však stály i hlubší změny jako např. přehodnocení pravomocí Parlamentu vůči Komisi nebo reorganizace kabinetu komisařů na seniory a juniory, čili jakési místopředsedy-manažery a výkonné pracovníky, což by zjednodušilo práci Komise.

Existují podstatné rozdíly v kvalitě zaměstnání mezi „starou“ a „novou“ Evropou?

Are there significant differences in quality of work and employment between ‘old’ and ‘new’ Europe?

Ramón Peña-Casas; European Social Observatory

 Poté, co se Evropská unie proměnila z „patnáctky“ v „sedmadvacítku“, se na jistý čas stalo oblíbeným hovořit o členských státech jako o „starých“ a „nových“. Studie Ramóna Peña-Casase hodnotí, zda má s odstupem několika let toto banální dělení stále ještě nějaké opodstatnění. Pomocí komparativní empirické analýzy hledá odpověď na otázku, zda lze mezi jednotlivými skupinami členských států najít zřetelné rozdíly v kvalitě práce a zaměstnání.

Členské státy dělí do šesti skupin: Anglosaské (Spojené království, Irsko), Skandinávské (Dánsko, Švédsko, Finsko), Kontinentální (Francie, Německo, Rakousko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko), Středozemní (Španělsko, Itálie, Portugalsko, Řecko, Kypr, Malta), Země střední a východní Evropy (Česko, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva) a samostatně stojí Rumunsko a Bulharsko. S výjimkou Malty a Kypru lze říci, že státům „staré“ Evropy patří první čtyři kategorie a „novým“ členům zbývající dvě. Postupně je detailně analyzováno šest klíčových aspektů kvality zaměstnání, z nichž je následně sestaven souhrnný index.

Závěry práce jednoznačně popírají vhodnost škatulkování států EU na „staré“ a „nové“. Zatímco Skandinávská skupina prokázala zcela nejvyšší kvalitu zaměstnání, následována s menším odstupem Anglosaskou a Kontinentální skupinou, Středozemní „staré“ členské státy dopadly jednoznačně mnohem hůře než osm „nových“ Zemí střední a východní Evropy. Nejnižší kvalita zaměstnání je pak v Rumunsku a Bulharsku. Co se týče srovnání jednotlivých států, výjimečné je zejména umístění Česka v čele tabulky, hned za Finskem, Dánskem a Švédskem.

Realistický most k evropské bankovní unii

A Realistic Bridge towards European Banking Union

Nicolas Véron; Bruegel

 Od poloviny roku 2011 důsledkem krize probíhá fragmentace evropského finančního prostoru. Lídři eurozóny proklamovali vůli prolomit začarovaný kruh mezi bankami a suverénním dluhem, tzv. „doom loop“, a to pomocí přechodu k bankovní unii. Ta vyžaduje předání pravomoci bankovního dohledu nad evropským bankovním systémem Evropské centrální bance (ECB), a celkovou revizi základních smluv EU. Nicolas Véron, z think-tanku Bruegel, argumentuje, že úspěšný přechod k evropské bankovní unii je jak nezbytný, tak možný. Na alegorii stavby a zpevňování mostu ukazuje sled krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých politik, které dovolí překlenout bouřlivé vody oddělující Evropu od životaschopnosti společné měny, obnovení důvěry v evropský bankovní systém a hospodářské oživení.

První pilíř mostu – řešení následků (konec roku 2013 a začátek 2014): Nařízení EU o jednotném mechanismu dohledu (SSM), začátek budování dohledových kapacit ECB, rozhodnutí nečlenů eurozóny o (ne)připojení k SSM od jeho začátku, přijetí směrnice o jednotném systému pojištění vkladů (DGS), předběžné hodnocení kvality aktiv národními autoritami a následné provedení zátěžových testů, restrukturalizace podkapitalizovaných bank financovaná členskými státy s případnou asistencí Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) a konečné předání dohledu ECB (plánováno na druhou polovinu roku 2014).

Druhý pilíř mostu – dřevěná konstrukce: Posílení dohledových pravomocí ECB, další harmonizace bankovní regulace a příprava revize smluv.

Třetí pilíř mostu – ocelová konstrukce: Revize smluv a přechod k permanentní bankovní unii, vytvoření evropského insolvenčního režimu pro banky a speciálního orgánu k jeho administraci, zavedení evropského systému pojištění vkladů s adekvátním financováním a širší reforma EU (fiskální, hospodářská, politická unie) k zajištění udržitelnosti širšího institucionálního a politického rámce.

Chorvatsko a Evropská unie

Croatia and the EU: The Catch-Up Issue

Katarina Ott; The Centre for European Policy Studies

 K 1. 7. 2013 přistoupilo do Evropské unie Chorvatsko jako 27. stát. Tomuto přistoupení dlouho bránila především zaslepená politika chorvatského prezidenta a jeho strany, stejně jako vysoká cena, kterou muselo Chorvatsko zaplatit za válku z počátku 90. let.

Od začátku přístupových rozhovorů urazilo Chorvatsko velký kus cesty směrem ke společným evropským hodnotám jako je otevřenost občanům, důraz na demokracii, dodržování zásad právního státu, důvěra ve vládu a podobně. Země se stala liberálnější a otevřenější, zlepšila konkurenceschopnost, snížila nezaměstnanost a potlačila černou ekonomiku. I po přistoupení musí však Chorvatsko pokračovat v reformách, zejména těch zabývajících se korupcí a prosazováním právního státu.

Chorvatsko má ale ještě stále co dohánět. Je pozadu se splněním strategie Evropa 2020. Zapotřebí je zlepšit vzdělávací systém, produktivitu, a i přes výše uvedené nadále snižovat míru nezaměstnanosti, která nyní dosahuje 18 % (průměr EU je 11 %). Není překvapením, že HDP Chorvatska je na 61 % průměru EU a zaostává v ukazatelích týkajících se lidských práv či svobody tisku.

Výhody, které plynou pro Chorvatsko z členství v EU, budou záležet čistě na jeho vlastních strategiích a aktivní účasti v evropských institucích. Neschopnost a váhavost předchozích vůdců Chorvatska by měly být dostatečným ponaučením pro ty současné, kteří mají dostatečný mandát k provádění nezbytných reforem. Měli by se držet hesla: „Chcete-li mít vše, musíte pro to také vše udělat“. Jinak může Chorvatsko skončit mezi zeměmi, chycenými do pasti stagnace a odlivu mozků.

Evropa a její rozšiřování: Stačí… nebo chceme další?

“Europe” and its “enlargements”: Enough… or do we want more?

Sami Andoura and Yves Bertoncini; Notre Europe – Jacques Delors Institute

 Po evropské krizi, která nepochybně oslabila „image“ Evropské unie jak zvenku, tak zevnitř, se Unie stává opět centrem pozornosti. Důvody jsou zřejmé. Chorvatské členství v Evropské unii a  nadcházející Litevské členství v eurozóně.

Jedním z hlavních nástrojů zahraniční politiky Evropské unie je politika rozšiřování. Rozšíření Unie o Chorvatsko toto stanovisko potvrzuje. O strategii rozšiřování nás také utvrzuje fakt, že Evropská unie uvažuje o kandidátech jako Makedonie, Černá Hora, Srbsko, Island, Turecko. Dalšími potenciálními kandidáty na členství v Evropské unii jsou Albánie, Bosna a Hercegovina a Kosovo.

Tato politika umožňuje Evropské unii přispívat ke stabilitě a k ekonomickému vývoji značnému počtu svých sousedů, zejména z východní Evropy. S narůstajícím počtem členů je však potřeba zpřísnit některá kritéria. Zlepšení rozšiřovací strategie je podmíněno úpravou právních, sociálních a politických předpokladů. Vzhledem k intenzivním sporům, kterým čelí některé země jako Bulharsko, Řecko, Kypr a Rumunsko, se na Evropskou unii valí kritika, že některá opatření by měla být zpřísněna. Evropská unie se proto rozhodla, že nově příchozí členy bude přísně kontrolovat nejen při vstupu, ale i dlouhodobě po vstupu země do EU.